ECLI:CZ:US:2016:2.US.262.16.1
sp. zn. II. ÚS 262/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 13. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 262/16 ve věci ústavní stížnosti Martiny Křižkové, zastoupené advokátem JUDr. Arnoštem Urbanem, se sídlem Československé armády 300, Hradec Králové, proti příkazům k úhradě nákladů exekuce ze dne 9. 10. 2015 č. j. 091 EX 15746/14-046 a ze dne 21. 10. 2015 č. j. 091 EX 15746/14-049, vydaným JUDr. Ingrid Švecovou, soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Praha 3, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 11. 2015 č. j. 73 EXE 13175/2014-87, kterým byly zamítnuty stěžovatelčiny námitky proti napadeným příkazům, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a JUDr. Ingrid Švecové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 3, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem, se sídlem Seifertova 17, Praha 3, jako účastníků řízení.
I. Příkazy k úhradě nákladů exekuce ze dne 9. 10. 2015 č. j. 091 EX 15746/14-046 a ze dne 21. 10. 2015 č. j. 091 EX 15746/14-049, vydanými JUDr. Ingrid Švecovou, soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Praha 3, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 11. 2015 č. j. 73 EXE 13175/2014-87 bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Obsah ústavní stížnosti
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 a citovaných příkazů k úhradě nákladů exekuce vydaných JUDr. Ingrid Švecovou, soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Praha 3 (dále též "exekutorka"). Stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu majetku, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, a porušeny měly být též čl. 89 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka namítá, že dluh vůči oprávněné byl sice splněn až po zahájení exekučního řízení, avšak ještě předtím, než jí bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce. Namítá proto, že byl-li dluh plněn dobrovolně, mimo rámec exekučního řízení, je částka pro vypočtení odměny soudního exekutora ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "vyhláška") nulová. Na takovou situaci se tudíž nemůže uplatnit ani ustanovení §6 odst. 3 citované vyhlášky, podle kterého náleží exekutorovi minimální stanovená odměna ve výši 3 000 Kč, neboť, jak tvrdí stěžovatelka, by tato paušální částka náležela exekutorovi pouze v případě, že by vymohl alespoň něco. Analogicky k tomuto výkladu je pak údajně třeba přistupovat k paušální částce pro náhradu hotových výdajů exekutora, přičemž předchozí argumentaci stěžovatelka podkládá několika nálezy Ústavního soudu [viz nálezy sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175), sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), sp. zn. II. ÚS 1061/10 ze dne 17. 8. 2010 (N 164/58 SbNU 409) a sp. zn. IV. ÚS 235/11 ze dne 5. 4. 2013 (N 51/69 SbNU 61), veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
II. Vyjádření účastníků řízení
3. Obvodní soud pro Prahu 9 ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na obsah napadeného usnesení, které v této věci vydal.
4. Soudní exekutorka ve svém vyjádření zdůrazňuje názor obvodního soudu obsažený v napadeném usnesení, podle něhož nebyly zaplaceny náklady exekuce a náklady oprávněného, na které mají oprávněná i exekutor právo, když k úhradě pohledávky došlo až po zahájení exekuce. Na nyní projednávaný případ údajně nelze použít nálezy Ústavního soudu odkazované stěžovatelkou, neboť jejich právní závěry dopadají na odlišný skutkový stav. V těchto nálezech (výslovně viz nález sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009) totiž došlo k úhradě celého vymáhaného nároku, a soudní exekutor tudíž neměl co vymáhat. V nyní přezkoumávaném řízení však byly soudní exekutorkou vymáhány náklady oprávněného. Dále exekutorka poukazuje na skutečnost, že Ústavní soud není třetí ani čtvrtou instancí ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy, a proto není ani oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení. Daný případ je navíc bagatelní, a pokud by došlo ke zrušení rozhodnutí exekučního soudu, znovu by se otevřel prostor pro přezkoumání příkazů k úhradě nákladů exekuce obecným soudem, což by však odporovalo principu minimalizace zásahu Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. Exekutorka proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
5. Oprávněná v řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti (ZEVETA MACHINERY, a. s.) se k ústavní stížnosti na výzvu Ústavního soudu nevyjádřila, byť byla poučena o tom, že pokud tak neučiní, bude mít Ústavní soud za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdala.
III. Podstatný obsah soudního spisu
6. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 73 EXE 13175/2014 Ústavní soud zjistil zejména následující skutečnosti.
7. Dne 21. 11. 2014 byl oprávněnou podán návrh na zahájení exekučního řízení pro částku 3 388 Kč. Dne 10. 2. 2015 byla stěžovatelkou uhrazena celá dlužná částka ve výši 3 388 Kč formou bezhotovostní platby bankovním převodem na účet právního zástupce oprávněné. Návrh na zahájení exekuce byl stěžovatelce doručen dne 6. 3. 2015 do datové schránky společně s vyrozuměním o zahájení exekuce k vymožení částky 3 388 Kč (kterou měla zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 č. j. 21 Cdo 2397/2014-178) a společně s výzvou k dobrovolnému plnění, na což stěžovatelka zareagovala žádostí o zastavení exekuce z důvodu uhrazení dlužné částky.
8. Obvodní soud pro Prahu 9 zmiňovanou exekuci usnesením č. j. 73 EXE 13175/2014-29 ve výroku I zastavil pro částku 3 388 Kč na jistině a ve výroku II návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zcela zamítl s odůvodněním, že nebyly zaplaceny náklady exekuce ani náklady oprávněného, na něž prý mají oprávněná i soudní exekutor právo, neboť k úhradě pohledávky došlo až po nařízení exekuce. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze, který usnesením ze dne 21. 7. 2015 č. j. 23 Co 230/2015-48 potvrdil napadené usnesení soudu prvního stupně. V žádném z těchto usnesení však nebylo určeno, v jaké výši má povinná stanoveno uhradit náklady exekuce a náklady oprávněné.
9. Dne 17. 10. 2015 byl stěžovatelce doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 091 EX 15746/14-046 ze dne 9. 10. 2015, kterým bylo stěžovatelce přikázáno zaplatit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč a náklady oprávněné ve výši 484 Kč. Dne 24. 10. 2015 byl stěžovatelce dále doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 091 EX 15746/14-049 ze dne 21. 10. 2015, kterým byl předchozí příkaz ve výroku o nákladech oprávněného změněn tak, že náklady oprávněné činí 3 388 Kč. Proti těmto příkazům podala stěžovatelka dne 24. 10. 2015 a 31. 10. 2015 námitky, které Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítl.
IV. Vlastní posouzení Ústavním soudem
10. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud v minulosti zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly podústavní právo svévolně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1038/08 (N 127/50 SbNU 111)]. Jinými slovy vyjádřeno, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace podústavního práva je vedle nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem podústavního práva.
11. Ústavní soud se prvně zabýval námitkou bagatelnosti předmětu tohoto řízení. Pojem bagatelní částky vyplývá z celé řady rozhodnutí Ústavního soudu. V průběhu jeho rozhodovací činnosti totiž vykrystalizoval právní názor, že bagatelní částka je částka nepřevyšující 10 000 Kč [viz k tomuto např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.)]. V nyní projednávaném případě se přitom jedná o částku, která se této "hranici bagatelnosti" velmi přibližuje (jde celkem o 11 253 Kč). I z posledně z citovaného nálezu se nicméně podává, že částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Tu je totiž třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu, resp. s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem napadených rozhodnutí. Pokud proto Ústavní soud sezná, že se u stěžovatelky sice jedná objektivně o částku nižší, nicméně i tak způsobilou citelně zasáhnout její životní situaci (např. z hlediska jejích celkových sociálně-finančních poměrů), je namístě připustit meritorní přezkum. To je ostatně právě ? jak plyne z celkových okolností věci ? případ stěžovatelky.
12. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) Ústavní soud při posuzování ústavnosti vyhlášky č. 330/2001 Sb. zformuloval základní zásady odměňování exekutorů. Podle Ústavního soudu není možno způsobovat povinnému nepřiměřenou újmu, a proto je třeba zohlednit "jistý stupeň ,dobrovolnosti' ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením".
13. Stěžovatelka proto v ústavní stížnosti správně poukazuje na poměrně bohatou judikaturu Ústavního soudu ve věcech odměn a náhrad soudních exekutorů. V těchto nálezech [nález sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175), nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), nález sp. zn. II. ÚS 1061/10 ze dne 17. 8. 2010 (N 164/58 SbNU 409), nález sp. zn. IV. ÚS 235/11 ze dne 5. 4. 2013 (N 51/69 SbNU 61) a další] se totiž ustálil právní názor, ve kterém Ústavní soud zohlednil skutečnost, že povinný plnil dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se sám o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Protože za této situace již soudní exekutor nemohl nic vymoci, byla základem pro určení jeho odměny částka nulová. Z tohoto důvodu nebylo relevantní ani ustanovení §6 odst. 3 předmětné vyhlášky stanovící exekutorovi částku 3 000 Kč jako nejnižší odměnu. Tato částka by se totiž mohla uplatnit jen tehdy, bylo-li v exekučním řízení vymoženo alespoň něco. V opakovaně citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1540/08 tak Ústavní soud konstatoval, že byla-li "konstrukce exekučního řízení a jeho nákladů v rozhodné době taková, že bylo, resp. muselo být zohledněno dobrovolné splnění vymáhané povinnosti poté, kdy bylo povinnému doručeno usnesení o nařízení exekuce, ale ještě předtím, než byl vůči majetku povinného uplatněn exekuční nástroj v podobě exekučního příkazu, o to více z povahy věci muselo být zohledněno, že povinný plnil dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se sám o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce".
14. Argumentace soudní exekutorky, že se v předmětném řízení jedná o skutkově odlišný stav nežli ve shora citovaných nálezech, protože v exekučním řízení vymáhala náklady oprávněného, v tomto případě nemůže obstát. Jediné náklady, které oprávněné vznikly před uhrazením dlužné částky stran stěžovatelky, by totiž mohly být právě těmi, které soudní exekutorka přiznala v příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 091 EX 15746/14-046 ze dne 9. 10. 2015, tedy náklady spojené s převzetím zastoupení a sepsáním návrhu na zahájení exekučního řízení stran právního zástupce oprávněné. Žádné další náklady ani oprávněné, ani soudní exekutorce vzniknout nemohly, neboť celá dlužná částka byla stěžovatelkou na účet právního zástupce oprávněné prokazatelně uhrazena ještě před vyrozuměním stěžovatelky o zahájení exekuce, a dokonce ještě před samotným řádným pověřením soudní exekutorky výkonem exekuce. Ve vyjádření k ústavní stížnosti totiž exekutorka uvádí, že řádné pověření jí bylo doručeno teprve dne 2. 3. 2015, přičemž k zaplacení dluhu došlo již dne 10. 2. 2015.
15. Oprávněná tedy měla a mohla v období od 10. 2. 2016 do období 6. 3. 2016 o uhrazení celé pohledávky informovat soudní exekutorku, čímž by se zamezilo vzniku dodatečných, zjevně neúčelně vynaložených nákladů. Náklady, které mohly reálně vzniknout na straně oprávněného, a které tedy mohla soudní exekutorka skutečně vymáhat, mohly být toliko již výše zmíněné převzetí zastoupení a sepsání návrhu na zahájení exekučního řízení stran právního zástupce oprávněné. Argumentace soudní exekutorky nemůže obstát již z toho důvodu, že se v případě nálezů, ze kterých stěžovatelka vycházela, jedná o skutkově obdobné případy jako v nyní rozhodované ústavní stížnosti, přičemž právní názor v těchto nálezech obsažený je závazný i pro samotný Ústavní soud (§23 zákona o Ústavním soudu a contrario).
16. V samotném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1540/08, kterým se zrušilo rozhodnutí exekučního soudu v obdobné věci, je totiž uvedeno, že "pokud jde o náklady soudního exekutora, v dané věci pověřenému soudnímu exekutorovi žádné účelně vynaložené náklady v souvislosti s prováděním exekuce nevznikly, protože povinný svou povinnost splnil dobrovolně před doručením usnesení o nařízení exekuce (pochopitelně s výjimkou odměny a náhrady nákladů exekuce, o níž ještě nevěděl). Pokud soudnímu exekutorovi vznikaly jiné náklady (např. s jeho snahou vymoci uhrazení odměny soudního exekutora, náklady na doručení usnesení o nařízení exekuce atd.), nelze tyto náklady považovat za účelně vynaložené v souvislosti s prováděním exekuce, neboť exekucí nebylo a nemohlo být vymoženo vůbec nic. Ústavní soud připouští, že na vině je nedokonalá konstrukce vyhlášky č. 330/2001 Sb. a že v jejím důsledku vznikly soudnímu exekutorovi v souvislosti s nařízením exekuce náklady, úhradu těchto nákladů však nelze s ohledem na znění vyhlášky a závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 v dané věci uložit stěžovateli" (bod 16).
17. Shora uvedené závěry se tedy plně vztahují i na nyní projednávanou věc, a proto na ně Ústavní soud v podrobnostech plně odkazuje. Ústavní soud vzal za prokázané, že stěžovatelka zaplatila dlužnou částku dne 10. 2. 2015, a že se tak stalo ještě předtím, než jí bylo doručeno vyrozumění o nařízení exekuce (6. 3. 2015). Skutečnost, že dlužník splnil svou povinnost dobrovolně bez přímé exekuce, je proto třeba zohlednit, neboť základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je podle ustanovení §5 odst. 1 vyhlášky výše exekutorem vymoženého plnění. Stěžovatelka svou povinnost v daném případě splnila dobrovolně, a to ještě předtím, než jí došlo vyrozumění o zahájení exekuce, tj. dříve, než mohlo dojít k jejímu vynucenému provedení. Protože soudní exekutorka nemohla vymoci nic, neboť vymáhaná peněžitá pohledávka již zanikla, musí být základem pro určení její odměny částka nulová [srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125)]. Stěžovatelce proto nelze uložit náhradu odměny soudního exekutora; v tomto smyslu není relevantní ani ustanovení stanovící soudnímu exekutorovi odměnu 1 500 Kč jako nejnižší možnou odměnu na základě spojení ustanovení §11 odst. 1 s ustanovením §6 odst. 3 vyhlášky (viz bod 15 citovaného nálezu); tato částka by se však mohla uplatnit jen tehdy, bylo-li by v exekučním řízení vymoženo alespoň něco. Podle názoru Ústavního soudu je nutno též náhradu hotových výdajů soudní exekutorky podle ustanovení §13 odst. 1 posuzovat analogicky k odměně za provedení exekuce podle ustanovení §5 a násl. předmětné vyhlášky. V případě dobrovolného splnění dlužné částky, kdy exekutor již nemohl vymoci nic, a proto je základem pro určení jeho odměny částka nulová, je proto nezbytné vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, nýbrž pouze na základě prokazatelných výdajů, které vznikly soudní exekutorce do okamžiku, než bylo stěžovatelkou dlužné plnění uhrazeno. Jinak řečeno, není-li možno soudní exekutorce přiznat paušální odměnu ve výši 3. 000 Kč, resp. 1.500 Kč, tím spíše jí není možno přiznat paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč.
18. Z výše uvedených závěrů lze uzavřít, že ústavní stížnost je důvodná, a proto jí Ústavní soud zcela vyhověl. Úkolem soudní exekutorky bude vyhodnotit pouze účelně a prokazatelně vynaložené náklady, které jí mohly vzniknout do doby, než stěžovatelka dobrovolně splnila dluh vůči oprávněné. Analogicky k tomuto bude úkolem soudní exekutorky určit pouze účelně a prokazatelně vynaložené náklady oprávněné, které jí mohly vzniknout do doby, než stěžovatelka dobrovolně splnila dluh vůči ní.