ECLI:CZ:US:2016:2.US.2674.14.1
sp. zn. II. ÚS 2674/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Perglové, zastoupené Mgr. Janou Řehořkovou, advokátkou sídlem Eliášova 914/17, Česká Lípa, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2014 č. j. 12 Co 165/2014-156, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. prosince 2013 č. j. 10 C 255/2012 - 107, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. února 2014 č. j. 10 C 255/2012-143, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. července 2014 č. j. 10 C 255/2012 -166, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 11. 8. 2014, doplněnou podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 8. 9. 2015 a dne 30. 9. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a odst. 3, čl. 37 odst. 2 a 3, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka požádala, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jejího zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát.
II.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ji Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") nevyzval k odstranění vad podání, nepoučil ji, jak má vady odstranit a neposkytl jí lhůtu k odstranění nedostatků a neurčitosti žaloby. Soud stěžovatelku nepoučil ani podle ust. §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Protože stěžovatelka vady žaloby shledala sama, odstranila je tak, že první podání precizovala druhým, vady odstraňujícím podáním. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí, kterými soud nepřipustil změnu žaloby, nebyla odůvodněna a přes její žádost nebyla vyhotovena v listinné podobě.
III.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
5. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2014 č. j. 12 Co 165/2014-156 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2014 č. j. 10 C 255/2012-143, kterým soud prvního stupně zamítl žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů v řízení o zaplacení částky 132 468 Kč, jíž se stěžovatelka domáhala proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem.
6. Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 citovaného zákona).
8. Ústavní soud zjistil, že proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2014 č. j. 12 Co 165/2014-156, bylo přípustné dovolání, o čemž byla stěžovatelka městským soudem poučena. Protože stěžovatelka dovolání nepodala, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Z tohoto hlediska není relevantní argument stěžovatelky uvedený v ústavní stížnosti, že dovolání proti uvedenému usnesení nemohla podat, neboť jí soud k němu neustanovil advokáta. Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2014 č. j. 12 Co 165/2014-156 a proti usnesení obvodního soudu ze dne 28. 2. 2014 č. j. 10 C 255/2012-143 je proto nepřípustná.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále brojí proti usnesení obvodního soudu ze dne 16. 12. 2013 č. j. 10 C 255/2012 - 107 a proti usnesení obvodního soudu ze dne 8. 7. 2014 č. j. 10 C 255/2012 -166, kterými soud nepřipustil změnu stěžovatelčiny žaloby.
10. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
11. Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05, U 23/38 SbNU 587). Podanou ústavní stížností stěžovatelka konečné rozhodnutí ve věci samé nenapadá.
12. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení obvodního soudu ze dne 16. 12. 2013 č. j. 10 C 255/2012 - 107 a proti usnesení obvodního soudu ze dne 8. 7. 2014 č. j. 10 C 255/2012-166, kterým soud nepřipustil změnu stěžovatelčiny žaloby, je rovněž nepřípustná.
13. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále uvádí, že ji měl soud vyzvat a poskytnout lhůtu k odstranění nedostatků a neurčitosti žaloby. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 16. 12. 2013 Ústavní soud zjistil, že soud stěžovatelku vyzval v souladu s §43 odst. 1 o. s. ř., aby odstranila vady žaloby (č. l. 108 spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 10 C 255/2012). Při uvedeném jednání stěžovatelka odkázala na své doplnění žalobního návrhu ze dne 14. 12. 2013 a dále uvedla, že žádnou lhůtu k doplnění žaloby a k odstranění jejích vad nepožaduje. Usnesením ze dne 16. 12. 2013 č. j. 10 C 255/2012 - 107 obvodní soud nepřipustil změnu žaloby spočívající v rozšíření skutkových tvrzení a v nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 320 000 Kč za nezákonná rozhodnutí. Dle protokolu bylo usnesení vyhlášeno, odůvodněno a dáno poučení o nepřípustnosti odvolání.
14. Usnesením ze dne 8. 7. 2014 č. j. 10 C 255/2012 -166 obvodní soud nepřipustil změnu stěžovatelčiny žaloby spočívající v rozšíření nároku na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup správních orgánů spočívající v nepřiměřené délce řízení, kterou učinila stěžovatelka ve svém podání ze dne 14. 12. 2013 tak, že se domáhá, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 256 500 Kč. V protokolu o jednání před soudem prvního stupně (č. l. 167 spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 10 C 255/2012) je uvedeno, že usnesení bylo vyhlášeno, odůvodněno a dáno poučení o nepřípustnosti odvolání.
15. Podle §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není odvolání přípustné proti usnesení, kterým byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu. V souladu s ustanovením §168 odst. 2 o. s. ř. soud doručí usnesení účastníkům, je-li proti němu přípustné odvolání nebo dovolání nebo jestliže to je třeba pro vedení řízení anebo jde-li o usnesení, kterým se účastníkům ukládá nějaká povinnost. Jestliže se usnesení nedoručuje, neboť nejde o žádný z případů uvedených v §168 odst. 2 o. s. ř., jsou náležitosti písemného vyhotovení takového usnesení méně náročné. Zákon soudu pouze ukládá, aby uvedl výrok takového usnesení a den jeho vydání. Samotné písemné vyhotovení spočívá v tom, že usnesení bude buď zachyceno v protokolu o jednání, nebo založeno ve spise. V souzené věci tedy soud prvního stupně postupoval v souladu s výše uvedeným.
16. K polemice stěžovatelky s právním závěrem obvodního soudu ohledně nesplnění podmínek pro připuštění změny původní žaloby, Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že posouzení uvedené otázky je zcela v jurisdikci obecných soudů, neboť, jak dal ve svých předchozích rozhodnutích [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 179/2000 (U 22/18 SbNU 447), sp. zn. I. ÚS 1406/09 či sp. zn. II. ÚS 2865/10] zřetelně najevo, rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud, pokud je náležitě odůvodněna, zásadně nepřezkoumává.
17. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nepřipuštění změny žaloby samo o sobě nemůže mít vliv na správnost konečného rozhodnutí, neboť žalobci nic nebrání, aby jakékoliv další nároky uplatnil samostatně.
18. V posléze uvedené části je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
19. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně-právních či procesně-právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
20. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jejího zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát. Pokud jde o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady na zastoupení stěžovatele zcela nebo z části zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Protože ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta, nemohl Ústavní soud tomuto jejímu návrhu vyhovět.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný ?když neshledal důvod k postupu dle §75 odst. 2 písm. a) cit. zákona?, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu