ECLI:CZ:US:2016:2.US.2942.16.1
sp. zn. II. ÚS 2942/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Iva Muladiho, zastoupeného Mgr. Danielem Grimmem, advokátem, se sídlem Závodní 2006/101, 700 30 Ostrava - Zábřeh, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, č. j. 26 Cdo 1586/2015-446, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2013, č. j. 71 Co 556/2012-348, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. ledna 2013, č. j. 71 Co 556/2012-348, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v řízení, v němž se žalobce (stěžovatel) domáhal, aby žalovanému Bytovému družstvu X (dále jen "bytové družstvo") byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem nájemní smlouvu k družstevnímu bytu blíže specifikovanému v žalobě (dále jen "předmětný byt"), nebo - nebude-li to možné - k jakémukoli jinému bytu nacházejícímu se v předmětném domě. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i právními závěry vyslovenými soudem prvního stupně, který uzavřel, že není-li právně volný žádný z bytů v domě, nejde o situaci, kdy by družstvo jedinému nebydlícímu členu neodůvodněně odpíralo právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu (přiznané stanovami), a proto žalobu zamítl. K žalobcově námitce, že dané řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací a že z tohoto důvodu jsou soudy povinny samy zjišťovat všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci, doplnil, že předmětné řízení je řízení sporné a je tedy povinností účastníků navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení, jak vyplývá ze zásady projednací zakotvené v §120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, č. j. 26 Cdo 1586/2015-446, odmítnuto jako nepřípustné. Ve vztahu k dovolatelem uplatněné otázce procesního práva, zda je předmětné řízení ovládáno zásadou vyšetřovací ve smyslu §120 odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud konstatoval, že na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá. Co se týče otázky právního charakteru, Nejvyšší soud uvedl, že závěr o přechodu nájmu družstevního bytu na nabyvatele členského podílu v bytovém družstvu (žalobce) se nemůže prosadit v případě, kdy v době uzavření dohody o převodu členských práv a povinností podle §230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), nesvědčilo převodci právo nájmu družstevního bytu, jako v posuzované věci, neboť v postavení pronajímatele bytu nebylo bytové družstvo (převod se totiž uskutečnil v době, kdy družstvo ještě nebylo vlastníkem předmětnému domu). Nejvyšší soud dovodil, že nebylo-li v době převodu členství matky žalobce nájemní právo k bytu právem, které by jí svědčilo vůči bytovému družstvu, je pojmově vyloučeno, aby neexistující právo "přešlo" na žalobce (nabyvatele členství) v důsledku převodu "členských práv a povinností převodce vůči družstvu". Nejvyšší soud uzavřel, že pokud neměla matka žalobce v době zcizení družstevního podílu předmětný byt v nájmu od bytového družstva, je z tohoto důvodu vyloučeno uvažovat rovněž o zániku jejího nájmu bytu podle §714 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Z uvedených důvodů je tedy v konečném důsledku v souladu s ustálenou soudní praxí právní názor, že matka žalobce nadále je (dosud nepřestala být) nájemkyní předmětného bytu.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Jeho hlavní a v podstatě jediná námitka se týká otázky věcné příslušnosti soudů. Vyslovuje přesvědčení, že v projednávané věci měl být s ohledem na §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., ve znění účinném v době rozhodování Vrchního soudu v Olomouci (tj. k 27. září 2005), v prvním stupni příslušný krajský soud a pokud rozhodoval prvostupňově okresní soud, došlo k porušení práva na zákonného soudce. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. června 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08, podle něhož nesprávné rozhodnutí soudu o věcné příslušnosti znamená zásah do práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Zdůrazňuje, že rozhodnutí vydané Vrchním soudem v Olomouci, který v průběhu stávajícího řízení určil, že věcně příslušný k projednání věci je Okresní soud v Ostravě, zatížilo řízení vadou, k níž měl přihlédnout v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud, a to z úřední povinnosti, když stěžovatel otázku věcné příslušnosti jako dovolací důvod výslovně neuvedl.
III.
5. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Ostravě příslušný spis. Na základě argumentace stěžovatele a obsahu spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na zákonného soudce, kterého se měl dopustit v minulosti Vrchní soud v Olomouci (pozn. šlo o usnesení ze dne 27. září 2005, č. j. Ncp 1188/2005-32), a to, dle názoru stěžovatele, nesprávným rozhodnutím ohledně věcné příslušnosti. K tomu Ústavní soud podotýká, že pokud stěžovatel tuto námitku uplatňuje až nyní v rámci ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím ve věci samé, činí tak opožděně. Přestože rozhodnutí o určení věcné příslušnosti je rozhodnutím ryze procesním, a nejedná se tedy o rozhodnutí, kterým by byla věc skončena, je ústavní stížnost přípustná i proti tomuto rozhodnutí [srov. např. i stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 1. června 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455)], neboť i ono je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele. Na druhé straně ale není vhodné přesouvat posouzení otázky porušení práva na zákonný soud či zákonného soudce až do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno. Z možnosti podat ústavní stížnost přímo proti procesnímu rozhodnutí o příslušnosti proto plyne, že stěžovatel stejnou námitku nemůže uplatnit později, tedy jako námitku v ústavní stížnosti proti samotnému rozhodnutí soudu, který je podle stěžovatele místně či věcně nepříslušný (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. července 2015 sp. zn. IV. ÚS 3292/14). Pokud tedy stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci o věcné příslušnosti, měl tak učinit bezprostředně po tomto rozhodnutí a nevyčkávat až do vydání rozhodnutí ve věci samé.
7. Stěžovatel dále uvádí, že otázkou věcné příslušnosti se měl zabývat Nejvyšší soud, a to z úřední povinnosti. Z vyžádaného spisu se podává, že stěžovatel otázkou věcné příslušnosti ve svém dovolání sice operoval [srov. dovolání stěžovatele na č. l. 423 vyžádaného spisu, kde mj. uvedl, že "zásadním důvodem pro podání tohoto dovolání, je skutečnost, že ve věci ... rozhodoval věcně nepříslušný soud, když ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi (družstva) a jejich zakladateli (společníky nebo členy) jako soud prvního stupně rozhoduje krajský soud"], avšak neodvíjel od ní přípustnost dovolání. Pokud stěžovatel tvrdí, že o této otázce měl Nejvyšší soud rozhodnout z úřední povinnosti, vychází z nesprávného pochopení zásad ovládajících civilní proces (zejména zásady dispoziční), jakož i z nesprávného chápání institutu dovolání. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. pak platí, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Stěžovatel tyto povinnosti nesplnil, když ve vztahu k otázce věcné příslušnosti neuvedl z hlediska kritérií přípustnosti dovolání ničeho. Proto se nyní nemůže nápravy svého pochybení domáhat cestou ústavní stížnosti.
8. Nad rámec uvedeného lze nicméně dodat, že pokud se řízení vedlo o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o nájmu družstevního bytu, nelze považovat závěr Vrchního soudu v Olomouci o tom, že v prvním stupni je příslušný okresní soud, za nelogický, neboť nešlo o spor týkající se právních vztahů, jak měl na mysli §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., v tehdy účinném znění.
9. Ve vztahu k samotnému věcnému posouzení sporu pak ústavní stížnost neobsahuje vůbec žádnou argumentaci, a proto se Ústavní soud napadenými rozhodnutími ani blíže nezabýval a návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu