infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.11.2016, sp. zn. II. ÚS 2950/16 [ nález / RYCHETSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 209/83 SbNU 331 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:2.US.2950.16.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Zhojení zásahu do základních práv stěžovatele způsobeného bezdůvodným odmítnutím dřívějšího odvolání vůči nařízení předb...

Právní věta I. Ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, kterým se odmítá odvolání proti usnesení o nařízení nebo prodloužení předběžného opatření upravujícího poměry dítěte podle §452 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, je přípustná i v případě, že stěžovatel nevyčerpal žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu. II. Uplynutí doby, na kterou bylo usnesením soudu prvního stupně podle §460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních prodlouženo předběžné opatření upravující poměry dítěte, není důvodem, který by odvolacímu soudu umožňoval odmítnout odvolání proti tomuto usnesení. III. Věcným projednáním odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým se podle §460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních prodlužuje předběžné opatření upravující poměry dítěte, a potvrzením tohoto usnesení je - za předpokladu, že potvrzující usnesení odvolacího soudu je ústavně konformní - zhojen zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jenž spočíval v bezdůvodném odmítnutí odvolání směřujícího proti nařízení nebo dřívějšímu prodloužení tohoto předběžného opatření.

ECLI:CZ:US:2016:2.US.2950.16.2
sp. zn. II. ÚS 2950/16 Nález Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 7. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 2950/16 ve věci ústavní stížnosti R. D. a R. B., zastoupených JUDr. Ing. Miroslavem Madejem, advokátem, se sídlem Praha 2, Polská 1090/4, proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2016 č. j. 20 Co 271/2016-84, výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. června 2016 č. j. 14 Nc 21/2016-44, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2016 č. j. 20 Co 303/2016-127 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. června 2016 č. j. 14 Nc 21/2016-67, jimiž bylo rozhodnuto o prodloužení trvání předběžného opatření o umístění nezletilé dcery stěžovatelů do dětského centra, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a nezletilé V. B., zastoupené opatrovníkem městskou částí Praha 11, Úřadem městské části Praha 11, se sídlem Praha 4, Ocelíkova 672/1, jako vedlejší účastnice řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. září 2016, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejich ústavně zaručených základních práv podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 8, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 5, 7, 8 a 9 Úmluvy o právech dítěte. Zároveň navrhli, aby se Ústavní soud podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, usnesl na naléhavosti ústavní stížnosti a projednal ji mimo stanovené pořadí a aby řízení o ní spojil s řízením o jiné ústavní stížnosti stěžovatelů, vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 2074/16. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 3. května 2016 č. j. 14 Nc 21/2016-18, jež bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 27. května 2016 č. j. 20 Co 219/2016-36, bylo podle §452 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nařízeno předběžné opatření, kterým byla nezletilá dcera stěžovatelů V. umístěna do Dětského centra s komplexní péčí a podpůrnou rodinnou terapií, se sídlem Praha 4, Sulická 3/120. Důvody jeho nařízení spočívaly v obavě, že nezletilá je neznámého pobytu a v ohrožení na životě a na zdraví, neboť její matka nemá žádné finanční prostředky, nemá potřeby pro dítě a není známo, jestli je medikována. Stěžovatelka má omezenou svéprávnost (kromě jiného není způsobilá nakládat samostatně s nemovitým nebo movitým majetkem a finančními částkami, které převyšují 2 000 Kč) z důvodu hraniční poruchy osobnosti, která je trvalá a projevuje se regresivním primitivním myšlením, impulsivností až agresivitou, afektivním jednáním a nezralým způsobem navazování vztahů s vysokou ovlivnitelností. O této poruše má přitom jen částečný náhled. Podle sdělení nemocnice, kde se nezletilá narodila, stěžovatelka patrně není schopna samostatné péče o dítě. Z tohoto důvodu jí byl na doporučení opatrovnice zařízen pobyt v Dětském centru Kladno, který nastoupila dne 11. dubna 2006, a následně jí bylo i s nezletilou zajištěno bydlení v azylovém domě v Plzni. Ani po jejich propuštění dne 2. května 2016 se však o dítě řádné nestarala. Stěžovatel na dotaz orgánu sociálně-právní ochrany dětí sdělil, že bydlí na ubytovně, je pracovně vytížen a nemá vhodné podmínky pro převzetí nezletilé do své péče. Ústavní stížnost stěžovatelů proti uvedeným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. srpna 2016 sp. zn. IV. ÚS 2074/16 (všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně přístupná na http://nalus.usoud.cz). 3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. června 2016 č. j. 14 Nc 21/2016-44 bylo zahájeno řízení o nařízení ústavní výchovy nad nezletilou (výrok I). Dále bylo rozhodnuto, že se výše uvedené předběžné opatření, které mělo původně trvat do 3. června 2016, prodlužuje do 3. července 2016 (výrok II), a o ustanovení kolizního opatrovníka nezletilé, jímž se stala městská část Praha 11, Úřad městské části Praha 11 (výrok III). Soud prvního stupně vyšel při prodloužení předběžného opatření ze zjištění, že stěžovatelka, byť se svou matkou dochází za nezletilou, doposud nepřinesla aktuální zprávu z oboru psychiatrie, která je podstatná pro nástup matky k dceři, ani nemá pro takovýto případ zajištěno bydlení. Babička nezletilé uvedla, že se o nezletilou nemůže starat. Stěžovatel se zase o dceru nezajímá, nevolá do dětského centra ani nežádá o návštěvy o víkendu. Odvolání proti výroku II uvedeného usnesení Městský soud v Praze odmítl podle §218 písm. c) občanského soudního řádu usnesením ze dne 11. července 2016 č. j. 20 Co 271/2016-84 (výrok I), neboť mu byl příslušný spis předložen až po uplynutí doby, na kterou bylo předběžné opatření prodlouženo. Jeho věcné projednání tak již na postavení účastníků nemohlo nic změnit. Ve výroku III pak usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). 4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. června 2016 č. j. 14 Nc 21/2016-67 bylo předběžné opatření opětovně prodlouženo o další měsíc, tedy do 3. srpna 2016. Ze zjištění tohoto soudu se podává, že stěžovatelé naposledy navštívili nezletilou dne 7. června 2016 a od té doby se o ni nezajímají ani telefonicky nekontaktují dětské centrum. Na návštěvy dochází pouze prarodiče nezletilé ze strany matky. Stěžovatelka doposud nepředložila aktuální psychiatrickou zprávu. Soud prvního stupně přihlédl i k názoru její psychiatričky, podle něhož není schopna se o dítě postarat. Její léčba je nepravidelná, protože nedochází na kontroly. 5. S uvedeným hodnocením se ztotožnil i Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 1. srpna 2016 č. j. 20 Co 303/2016-127 potvrdil posledně uvedené usnesení soudu prvního stupně. Shrnul v něm, že stěžovatelka, která trpí hraniční poruchou osobnosti, po porodu pobývala s nezletilou v Dětském centru Kladno, čímž je vyvráceno tvrzení stěžovatelů, že jim nebyla ze strany státu poskytnuta pomoc a že stěžovatelka neměla možnost prokázat svou schopnost o dítě pečovat. Stěžovatelka opustila uvedené centrum z vlastní vůle, přičemž lhala o tom, že má vše domluveno se svou matkou, stěžovatelem i sociální pracovnicí, kteří o tomto jejím kroku nevěděli. Okolnosti jejího odchodu pak dětské centrum vyhodnotilo jako alarmující a potvrzující její psychiatrickou diagnózu, nestabilitu a impulsivnost. Z rozhovoru s její spolubydlící vyplynulo, že nemá základní hygienické návyky a že zanedbávala krmení dítěte. Po svém odchodu se stěžovatelka s měsíčním dítětem pohybovala na různých místech, přišla s ním bez předchozí domluvy ke svým známým bez potravy a dostatečného oblečení a přes noc se o něj starala její známá. Následně namísto dohodnutého nástupu do dětského centra v Praze odjela do Plzně, kde jí byla nezletilá na základě předběžného opatření odebrána. 6. Odvolací soud dále uvedl, že samotný obsah odvolání stěžovatelů při své zahlcenosti obecnými postuláty a odkazy na judikaturu všeho druhu rezignuje na osvětlení konkrétní situace rodičů, která by jako jediná mohla být významná pro daný případ. Rozhodně se z něj nepodává změna situace u jednotlivých rodičů. Ani stěžovatel, jehož jménem bylo odvolání podáno zjevně formálně, neuvádí, že by na jeho straně došlo k nějaké změně postoje. Odvolací soud proto napadené usnesení potvrdil. 7. Pro úplnost se dodává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. července 2016 č. j. 14 Nc 21/2016-119 byl zamítnut návrh stěžovatelů na zrušení předběžného opatření. Usnesením téhož soudu ze dne 4. srpna 2016 č. j. 14 Nc 21/2016-131 byl pak - z důvodu uplynutí doby, na kterou bylo předběžné opatření nařízeno - zamítnut návrh na jeho prodloužení (výrok I), nově však bylo nařízeno předběžné opatření stejného obsahu (výrok II). Obě tato rozhodnutí napadli stěžovatelé odvoláním, o němž zatím nebylo rozhodnuto. III. Argumentace stěžovatelů 8. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelů, podle nichž nejsou a ani v minulosti nebyly dány žádné relevantní důvody pro nařízení předběžného opatření a jeho následné prodlužování. Jeho nařízení bylo od počátku odůvodněno poukazem na jednorázové případy, kdy stěžovatelka po krátkou dobu nespolupracovala s pracovnicemi orgánu sociálně-právní ochrany dětí, např. když cestovala do Plzně za stěžovatelem, otcem nezletilé, a měla u toho vypnutý mobilní telefon. Tyto případy ovšem nevypovídají nic o tom, že by nemohla pečovat o nezletilou nebo že by tato byla ohrožena na životě. Skutečný důvod odnětí nezletilé měl naopak spočívat v alternativním způsobu života stěžovatelky. 9. Stěžovatelé spatřují v odnětí nezletilé jeden měsíc po porodu zjevně nepřiměřený zásah do svých práv, jsoucí v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Jeho následkem přitom může být závažné ohrožení duševního a sociálního vývoje nezletilé. Podle jejich názoru se obecné soudy ve svých rozhodnutích nedostatečně vypořádaly s otázkou opodstatněnosti tohoto zásahu a fakticky je založily na domněnce, kterou mají vyvrátit právě stěžovatelé (např. předložením aktuální psychiatrické zprávy apod.). V této souvislosti zdůrazňují, že stěžovatelka má o nezletilou nadále zájem a pravidelně ji několikrát v týdnu navštěvuje v dětském centru. Její částečné zbavení svéprávnosti se netýká rodičovské odpovědnosti. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 10. Za účelem posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 14 Nc 21/2016 a požádal o vyjádření účastníky řízení, jakož i opatrovníka vedlejší účastnice, kterým byla usnesením ze dne 21. září 2016 č. j. II. ÚS 2950/16-35 ustanovena městská část Praha 11, Úřad městské části Praha 11. 11. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 30. září 2016 shrnul důvody, pro které došlo k nařízení a následnému prodloužení předběžného opatření. Ústavní stížnost navrhl odmítnout částečně pro zjevnou neopodstatněnost (případně zamítnout) a částečně pro nepřípustnost, neboť stěžovatelé mohli proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich odvolání, brojit žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu. 12. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření ze dne 29. září 2016 plně odkázal na obsah jím vydaných usnesení. 13. K ústavní stížnosti se vyjádřil i opatrovník vedlejší účastnice, který ve svém podání ze dne 3. října 2016 vylíčil skutečnosti, jež předcházely nařízení předběžného opatření, resp. jeho prodloužení, a měly jej opodstatňovat, jakož i některé další skutečnosti, jež nastaly později. 14. Všechna tato vyjádření byla zaslána stěžovatelům, kteří ve stanovené lhůtě využili svého práva na ně reagovat. K vyjádření odvolacího soudu uvedli, že se teprve z něj dozvěděli o tom, že by soud prvního stupně patrně nebránil otci v převzetí péče o dítě, jestliže by o ni projevil zájem. Nadto namítali nečinnost uvedeného soudu, který jen o ustanovení opatrovníka nezletilé rozhodl až po čtyřech měsících od zahájení řízení. Zdůraznili, že plní podmínky, které jim byly stanoveny opatrovníkem nezletilé pro svěření dítěte do péče. Přestože je stěžovatelka osobou s omezenou svéprávností, je schopna a ochotna věnovat se svému dítěti s veškerou péčí. Pokud jde o vyjádření opatrovníka, stěžovatelé poukázali na řadu v něm obsažených nepřesností, jimiž mohly být rozhodující soudy uvedeny v omyl. Mají za to, že je vůči nim užíváno represivních postupů místo postupů podporujících a pomáhajících. 15. Ve smyslu §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci. V. Podmínky projednání ústavní stížnosti 16. Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která zároveň uzavírají určitou samostatnou část řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2]. 17. V případě rozhodnutí o předběžném opatření je uvedená podmínka splněna. Jím stanovená povinnost totiž může mít v závislosti na konkrétních okolnostech za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod, jehož odčinění již v dalším řízení nemusí být možné nebo může být možné jen velmi obtížně [viz např. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 13. července 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)]. V případě předběžného opatření upravujícího poměry dítěte podle §452 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních (dříve podle §76a odst. 1 občanského soudního řádu), které se vždy v mnoha směrech dotýká základních práv nezletilého i jeho rodičů, nejsou o možnosti takovéhoto následku žádné pochybnosti [srov. nález ze dne 17. února 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Pakliže proti němu stěžovatelé vyčerpali odvolání, mohou dosáhnout jeho přezkumu v rámci řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu. 18. Závěr o přípustnosti ústavní stížnosti se uplatní ve vztahu ke všem napadeným usnesením, a to včetně usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. června 2016 č. j. 14 Nc 21/2016-44, přestože odvolání, které proti němu bylo podáno, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2016 č. j. 20 Co 271/2016-84 odmítnuto. Stěžovatelé sice proti tomuto usnesení odvolacího soudu mohli brojit žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu [srov. stanovisko pléna ze dne 16. prosince 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)], časový rámec, v němž by bylo možno očekávat rozhodnutí o ní (včetně rozhodnutí o případném odvolání), v kontextu s možnou závažností následků, jež mohou v této souvislosti nastat, ovšem nezaručuje, že by se jejím prostřednictvím dostalo dotčeným osobám včasné a účinné ochrany jejich základních práv. Za situace, kdy v případě zákonem stanoveného opravného prostředku není splněn předpoklad jeho efektivnosti, proto nelze podmiňovat podání ústavní stížnosti jeho vyčerpáním [např. nález ze dne 20. července 2010 sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (N 146/58 SbNU 227), body 7 až 9, nebo nález ze dne 12. května 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377)]. Ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, kterým se odmítá odvolání proti usnesení o nařízení nebo prodloužení předběžného opatření upravujícího poměry dítěte podle §452 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, je tak - vzhledem k možným neodstranitelným nebo jen velmi obtížně odstranitelným následkům do vzájemných vztahů mezi rodiči a dítětem - přípustná i v případě, že stěžovatelé nevyčerpali žalobu pro zmatečnost. 19. Protože ústavní stížnost byla ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím nejen přípustná, nýbrž též podána včas a osobou k tomu oprávněnou, splňovala všechny zákonem stanovené formální náležitosti a Ústavní soud byl příslušný k jejímu projednání, bylo možné přistoupit k vlastnímu přezkumu napadených rozhodnutí. VI. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 20. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelů, napadenými usneseními a obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 14 Nc 21/2016, načež zjistil, že ústavní stížnost není důvodná. 21. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti. 22. Ústavněprávní přezkum předběžného opatření musí zohledňovat jeho prozatímní povahu, jakož i skutečnost, že jím není prejudikován konečný výsledek řízení z hlediska hmotného práva. Jeho nařízení navíc často vychází pouze z dílčích či neúplných zjištění a je ovlivněno požadavkem, aby na jeho základě došlo mezi účastníky řízení co nejrychleji k úpravě vzájemných poměrů. V souladu s výše uvedenými základními východisky nepřísluší Ústavnímu soudu, aby přehodnocoval názory obecných soudů stran důvodnosti návrhu na nařízení předběžného opatření či prodloužení doby jeho trvání. Jeho přezkum se v podstatě soustředí jen na ta případná pochybení, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možné spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [viz nález ze dne 19. ledna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. 23. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud pochybil, jestliže svým usnesením ze dne 11. července 2016 č. j. 20 Co 271/2016-84 odmítl odvolání stěžovatelů proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo podle §460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních poprvé prodlouženo předmětné předběžné opatření. Uplynutí doby tohoto prodloužení ještě před rozhodnutím odvolacího soudu není důvodem, který by mu umožňoval odmítnout toto odvolání, a tím odepřít přezkum uvedeného usnesení a na jeho základě provedeného zásahu do základních práv stěžovatelů jako rodičů nezletilé. Zákon ostatně možnost odmítnutí odvolání pro "bezpředmětnost" vůbec nezná a nelze ji dovodit ani z §218 písm. c) občanského soudního řádu, na který odvolací soud odkázal (obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 2244/09, bod 37). 24. V projednávané věci nicméně nebylo možné přehlédnout, že ústavní stížnost směřovala rovněž proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo k odvolání stěžovatelů potvrzeno následné prodloužení předmětného předběžného opatření. Toto prodloužení přitom mohlo být shledáno zákonným jen v případě, že bylo tento závěr možné vztáhnout i na veškerá dřívější prodloužení tohoto předběžného opatření, jakož i na jeho samotné nařízení. Přesněji řečeno, po celou dobu jeho platnosti musely trvat zákonem stanovené důvody pro jeho nařízení. Věcným projednáním uvedeného odvolání a potvrzením jím napadeného usnesení tak byl - za předpokladu, že potvrzující usnesení odvolacího soudu je ústavně konformní - zhojen zásah do práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž spočíval v bezdůvodném odmítnutí odvolání směřujícího proti nařízení nebo dřívějšímu prodloužení předběžného opatření. Odvolací soud tím totiž v podstatě potvrdil i jejich zákonnost. 25. Veden těmito úvahami Ústavní soud nejprve přezkoumal usnesení odvolacího soudu ze dne 1. srpna 2016 č. j. 20 Co 303/2016-127, jakož i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně, a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí jako celek obstojí z hlediska výše uvedených ústavněprávních požadavků vztahujících se k předběžnému opatření. Opakované prodloužení předběžného opatření o jeden měsíc mělo zákonný základ a bylo rozumně odůvodněno s ohledem na zjištění provedená soudem prvního stupně. Nelze v něm spatřovat prvky svévole ani jakýkoliv jiný "kvalifikovaný" exces. Pokud jde o jednotlivé námitky, jež stěžovatelé opakovaně uplatňují po celou dobu řízení před obecnými soudy, lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 2074/16, jež se týká téhož předběžného opatření a jehož obsah je stěžovatelům znám. Skutečnostmi, jež nastaly po vydání napadených usnesení, se Ústavní soud nezabýval, neboť tyto v době vydání napadených usnesení nemohly být obecným soudům známy, a tudíž z jejich strany ani zohledněny [srov. např. nález ze dne 26. září 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96 (N 88/6 SbNU 145)]. Ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelů, zejména jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na péči o dítě podle čl. 32 odst. 4 Listiny, nebyly napadenými usneseními porušeny. 26. Zbývá dodat, že tyto závěry se týkají i napadeného usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo předmětné předběžné opatření prodlouženo poprvé, a na ně navazujícího odmítavého usnesení odvolacího soudu. Vyhovění ústavní stížnosti pouze v rozsahu, ve kterém směřovala proti tomuto odmítavému usnesení, by - z důvodů výše uvedených - postrádalo smysl. Jednalo by se o ryze formální poskytnutí ochrany práv. V pokračujícím řízení by totiž odvolací soud s ohledem na své pozdější - tímto nálezem aprobované - usnesení stejně nemohl postupovat jinak než odvoláním napadené usnesení potvrdit. 27. Uvedené právní závěry samozřejmě neaprobují časově neomezené (či toliko formální) prodlužování úpravy péče o dítě prostřednictvím předběžných opatření. Soud prvního stupně by měl v řízení o nařízení ústavní výchovy postupovat tak, aby bylo možné na základě provedeného dokazování v pokud možno krátké době rozhodnout o tom, zda nezletilá bude moci zůstat v péči svých rodičů nebo jakou formu bude mít jejich styk s ní. Je přitom nezbytné, aby bylo po celou dobu tohoto řízení dbáno jejího nejlepšího zájmu. VII. Závěr 28. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost ve vztahu ke všem napadeným usnesením zamítl. O návrhu stěžovatelů na vyslovení naléhavosti věci již samostatně nerozhodoval, neboť se stal v důsledku tohoto usnesení obsoletním. Stejně tak nerozhodoval ani o návrhu na spojení věci s řízením o ústavní stížnosti vedeným pod sp. zn. IV. ÚS 2074/16. Možnost spojení zde byla bez dalšího vyloučena tím, že toto řízení bylo v době podání aktuálně projednávané ústavní stížnosti již skončeno.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2016:2.US.2950.16.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2950/16
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 209/83 SbNU 331
Populární název Zhojení zásahu do základních práv stěžovatele způsobeného bezdůvodným odmítnutím dřívějšího odvolání vůči nařízení předběžného opatření
Datum rozhodnutí 7. 11. 2016
Datum vyhlášení 30. 11. 2016
Datum podání 2. 9. 2016
Datum zpřístupnění 15. 12. 2016
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodaj Rychetský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 292/2013 Sb., §452 odst.1, §460 odst.1
  • 99/1963 Sb., §157 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík dítě
výchova/ústavní
předběžné opatření
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodičovská zodpovědnost
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2950-16_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 95190
Staženo pro jurilogie.cz: 2018-12-01