ECLI:CZ:US:2016:2.US.3227.16.1
sp. zn. II. ÚS 3227/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Štefana Cenzáka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015, č. j. 72 Co 515/2014-117, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 1340/2015-125, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jím podaná žaloba o zaplacení částky 540 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nedůvodným držením ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody v době od 25. 4. 1983 do 25. 10. 1984.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně [poté, co mu byla věc vrácena rozhodnutím Ústavního soudu - viz nález sp. zn. IV. ÚS 644/13 ze dne 24. 4. 2014 (N 66/73 SbNU 241; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz); ohledně skutkových okolností případu nyní rozhodující senát odkazuje na obsah tohoto nálezu] rozsudkem ze dne 13. 8. 2014, č. j. 19 C 203/2010-102, rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit žalobci částku 540.000 Kč (výrok I) a náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání vedlejšího účastníka městský soud nyní napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, totiž vyšel odvolací soud z toho, že otázku promlčení nároku je třeba posuzovat podle ustanovení §101 občanského zákoníku s tím, že pro počátek běhu tříleté promlčecí doby je určující okamžik, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť teprve od tohoto okamžiku mohl stěžovatel své právo poprvé uplatnit. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nabyl zprošťující rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. Rt 4/2006 (dále jen "zprošťující rozsudek sp. zn. Rt 4/2006"), právní moci dne 23. 6. 2007, uplynula promlčecí doba k uplatnění nároku žalobce již dne 23. 6. 2010. Na tomto závěru přitom nemůže podle městského soudu nic změnit ani skutečnost, že se stěžovatel v roce 2007 se svým nárokem obrátil na příslušný orgán státu, protože podle obecných hmotněprávních předpisů nebyla tato skutečnost důvodem ke stavení promlčecí doby a nelze tak uplatnit ustanovení §32 odst. 3 a §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Odvolací soud tedy uzavřel, že nárok žalobce, jež byl u soudu uplatněn až dne 20. 7. 2010, je promlčen.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění soud vyšel z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 737/15, v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že legitimní očekávání nemohlo žalobcům vzniknout v těch případech, kdy byl jejich nárok v době podání žaloby již promlčen s tím, že při posuzování otázky promlčení nároku Ústavní soud vyšel z ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť to je jediný vnitrostátní předpis, o který lze nárokované zadostiučinění opřít. Navíc dovolací soud připomněl, že okamžikem rozhodným pro vznik nároku poškozeného na přiměřené zadostiučinění je okamžik, kdy došlo ke zproštění poškozeného obžaloby. Nejvyšší soud tudíž vyšel v otázce promlčení nároku z právní úpravy promlčení obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb., jež byla účinná ke dni zproštění stěžovatele obžaloby, tedy ke dni 23. 6. 2007, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek sp. zn. Rt 4/2006. Šestiměsíční subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. tak v případě nároku stěžovatele začala běžet dne 23. 6. 2007. Ačkoliv v době ode dne 1. 8. 2007, kdy žalobce uplatnil svůj nárok v souladu s ustanovením §14 zákona č. 82/1998 Sb. u Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany do dne 11. 12. 2007, kdy došlo ke skončení předběžného projednání stěžovatelova nároku, promlčecí doba neběžela, z uvedeného vyplývá, že v době podání žaloby dne 20. 7. 2010 byl již nárok stěžovatele promlčen. Proto dovolací soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu, vycházející z toho, že se nárok žalobce promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle §101 občanského zákoníku, není správný. Nesprávnost uvedeného závěru se však v poměrech stěžovatele nemohla nijak projevit, neboť i právní závěr dovolacího soudu vedl k tomu, že žalobní požadavek nemůže být důvodný, a proto jím podané dovolání zamítl.
5. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a nerespektovala ani čl. 5 odst. 5 Úmluvy; dále se stěžovatel dovolává též čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel předně rozporuje závěry městského soudu, když uvádí, že svůj nárok odvozuje z rozsudku, který byl vydán v rámci přezkumného řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), a tak se na věc vztahuje speciální ustanovení o promlčení, tj. ustanovení §24 odst. 2 tohoto zákona. Podle tohoto výkladu promlčecí lhůta trvala celkem 3 roky 4 měsíce a 11 dní, běžela od 24. 6. 2007 do 31. 7. 2007 a dále od 12. 12. 2007 do 4. 11. 2010, přičemž byla-li žaloba podána dne 20. 7. 2010, byla podána včas. Dále stěžovatel odmítá závěry dovolacího soudu, když namítá, že zákon č. 82/1998 Sb. je podle ustanovení §36 aplikovatelný pouze na situace, kdy škoda byla způsobena "rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona", tj. po 15. 5. 1998. V dané věci však bylo poslední vadné rozhodnutí vydáno 10. 9. 1991 a aplikace zákona č. 82/1998 Sb. na daný případ je tedy nesprávná. Stěžovatel rovněž odmítá odkaz dovolacího soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 737/15, které prý není pro tuto věc závazné, a dovolává se závazného nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 644/13, vydaného ve stěžovatelově vlastní věci. S poukazem na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 pak stěžovatel uvádí, že "měl legitimní očekávání", neboť podal žalobu před uveřejněním tohoto stanoviska, když navíc jeho legitimní očekávání bylo založeno na citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 644/13. Závěrem stěžovatel odmítá, že by se v tomto nálezu Ústavní soud vůbec nezabýval otázkou promlčení jeho nároku a odkazuje především na 19. odstavec tohoto nálezu, kde Ústavní soud zaznamenává polemiku o promlčecí lhůtě mezi stěžovatelem a ministerstvem, přičemž Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že šlo o řízení podle zákona o soudní rehabilitaci. Z toho dle stěžovatele vyplývají i příslušné důsledky, včetně aplikace ustanovení o promlčecí lhůtě podle §24 odst. 2 cit. zákona.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podstatou nyní projednávané věci je otázka přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným omezením osobní svobody stěžovatele, a to především s ohledem na běh promlčecí lhůty uplatněného nároku.
9. Ústavní soud musí s ohledem na okolnosti nyní projednávané věci nejprve připomenout závěry vyslovené ve sjednocujícím stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, v němž dospěl k závěru, že nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992), kdy okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní. Zároveň se Ústavní soud zabýval intertemporálními účinky tohoto judikatorního odklonu a tím, zda z pouhé nemožnosti postupu podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy nutně plyne, že dříve uplatněným nárokům na náhradu nemateriální újmy nelze vyhovět. Ve vztahu k retrospektivním účinkům přitom vyšel z toho, že se v daných případech jedná o čistě vertikální vztah mezi státem a žadatelem o odškodnění za nemajetkovou újmu, kdy proto použitím (byť i nesprávného) právního názoru nemůže dojít k poškození právní sféry jiných osob. Rovněž dodal, že je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud rozhoduje za situace, kdy v několika jiných a právně srovnatelných případech již bylo navrhovatelům vyhověno. Proto uzavřel, že učinit za této situace judikatorní odklon v neprospěch několika navrhovatelů (čistá prospektivita), v jejichž případě zatím ještě vyhověno nebylo, by bylo zjevně nespravedlivé, a vytvářela by se tím další nerovnost a křivda, a to i v rámci této skupiny osob, které se nacházely v principiálně srovnatelné právní situaci, řádně se domáhaly svých práv, nicméně jen některé z nich měly to "štěstí", že jejich případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem. Jinak řečeno, Ústavní soud prvým výrokem sice uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Úmluvy uplatňovaný některými senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný. Druhým výrokem se však zaměřil na žadatele, kteří -inspirováni i tímto chybným výkladem - požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by onen původní výklad byl správný, neboť právě na tomto předpokladu bylo založeno jejich legitimní očekávání, že i jim bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění stejně jako jiným osobám v obdobné situaci (srov. též nález sp. zn. II. ÚS 2196/13 ze dne 1. 12. 2015).
10. Jestliže tedy byla žaloba stěžovatele podána ještě v době před vydáním sjednocujícího stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, tak se na tento případ uplatní dosavadní závěry vyřčené v judikatuře Ústavního soudu, včetně těch týkajících se přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy (viz výrok II. citovaného stanoviska), čímž bylo naplněno "legitimní očekávání" stěžovatele, o kterém hovoří také v nyní posuzované ústavní stížnosti. Odvolací i dovolací soud však shledaly důvod pro zamítnutí žaloby stěžovatele v odlišné okolnosti, a proto se Ústavní soud v dalším soustředil pouze na posouzení běhu promlčecí lhůty v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy osob nezákonně omezených na osobní svobodě předchozím nedemokratickým režimem.
11. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti stojí na tvrzení, že počítání promlčecí lhůty dle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. vylučuje v jeho případě ustanovení §36 citovaného zákona. To však musí nyní rozhodující senát odmítnout. Ústavní soud totiž musí poukázat na svoji předchozí judikaturu, v níž se zabýval totožnými námitkami, mj. u stěžovatelů zastoupených týmž advokátem jako nynější stěžovatel (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 737/15 ze dne 28. 4. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 2762/15 ze dne 1. 10. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 2763/15 ze dne 22. 10. 2015 či usnesení sp. zn. II. ÚS 16/16 ze dne 2. 8. 2016). V těchto rozhodnutích totiž Ústavní soud konstatoval, že pro posouzení běhu promlčecí lhůty ve věcech přiznání náhrady za nemajetkovou újmu není možno vyjít ze zákona o soudní rehabilitaci, jak nyní tvrdí stěžovatel, neboť zde stanovená tříletá promlčecí lhůta dopadá toliko na nároky podle tohoto zákona, tedy nároky na odškodnění za ztrátu na výdělku, za škodu na zdraví, za náhradu nákladů trestního řízení, za náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení a za náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za práci při výkonu trestu nápravného opatření; a dále na nároky v oblasti důchodového zabezpečení a nároky dědiců.
12. Jelikož se přitom v případě zákona o soudní rehabilitaci jedná o lex specialis, je nutno předpokládat, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou nemateriální újmu, bylo by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním zákoně výslovným odkazem pamatováno, obzvláště pokud je primárním účelem tohoto zákona snaha státu rehabilitovat zákonem o soudní rehabilitaci vyjmenované osoby a tyto také přiměřeně odškodnit (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 533/03 ze dne 19. 8. 2004). Pokud tedy ve stěžovatelově případě nejde o žádný z výše zmíněných nároků podle zákona o soudní rehabilitaci, je jediným vnitrostátním předpisem, o nějž lze jím nárokované přiměřené zadostiučinění opřít, zákon č. 82/1998 Sb., přičemž nyní rozhodující senát se ztotožnil se shora citovanými závěry, v nichž Ústavní soud nikterak neshledal aplikaci dotčené promlčecí lhůty za rozpornou. Ve své předchozí judikatuře Ústavní soud ani výslovně neaproboval možnost prominutí šestiměsíční promlčecí lhůty dle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (viz v podrobnostech usnesení sp. zn. II. ÚS 16/16), kdy okrajem lze také připomenout, že v citovaném usnesení II. senát zvažoval, zda věc nepředložit plénu dle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu, kdy ale shledal, že pokud již dříve dva odlišné senáty vyjádřily totožný právní názor, jevilo by se předložení dotčené otázky k posouzení plénu Ústavního soudu jako nadbytečné a zjevně neúčelné.
13. Pokud přitom stěžovatel uvádí, že pro jeho věc je závazný nález sp. zn. IV. ÚS 644/13, musí Ústavní soud uvést, že závěry učiněné v tomto rozhodnutí byly překonány již citovaným stanoviskem pléna Pl. ÚS - st. 39/14 - 1 ze dne 25. 11. 2014, kdy nelze odhlédnout od skutečnosti, že v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 644/13 ve věci stěžovatele Ústavní soud nikterak neřešil otázku promlčení žalovaného nároku, neboť ta ostatně ani nebyla předmětem tehdejšího rozhodování obecných soudů (jestliže stěžovatel odkazuje na bod 19. předmětného nálezu, nezbývá než připomenout, že tento bod pouze rekapituloval repliku stěžovatele na podaná vyjádření, aniž by však obsahoval jakékoliv vlastní právní závěry Ústavního soudu). Jestliže tedy obecné soudy v novém projednání zamítly nárok stěžovatele z odlišných právních důvodů, nelze odkaz na dříve vydaný vyhovující nález řešící odlišnou právní otázku považovat za relevantní.
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu