ECLI:CZ:US:2016:2.US.3247.15.1
sp. zn. II. ÚS 3247/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti HC REBEL a.s., sídlem U Stadionu 2777, Havlíčkův Brod, zastoupené Mgr. Milošem Ráboňem, advokátem, sídlem Pekařská 12, Brno, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě ze dne 7. 9. 2015 č. j. 1 ZN 1348/2014-23, za účasti Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2015, stěžovatelka, vystupující ve věci jako poškozená, napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým byla dle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítnuta její stížnost proti usnesení Police České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Havlíčkův Brod, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 18. 8. 2015 č. j. KRPJ-75257-77/TČ-2014-161681, jímž bylo dle §159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení trestní věci vedené pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry ve smyslu §206 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
2. Uvedeného trestného činu se měl dopustit Josef Partl stručně shrnuto tím, že v době od 1. 7. 2011 do 31. 8. 2013 si měl jako smluvní poskytovatel v postavení masér, kustod a skladník hokejové výstroje stěžovatelky přisvojit svěřené hokejové hole a svým jednáním způsobit stěžovatelce škodu v celkové výši nejméně 500 000 Kč. Po provedeném prověřování však policejní orgán a následně i příslušný státní zástupce dospěli k závěru, že ve věci nejde o podezření ohledně spáchání trestného činu.
3. Stěžovatelka uvádí, že Josef Partl měl ze své pracovní pozice na starosti sportovní materiál (včetně hokejek) co do jeho přebírání, skladování a vydávání oproti podpisu jednotlivých hráčů klubu. V sezóně 2011/12 vydal celkem 566 a v sezoně 2012/13 celkem 487 hokejek. Tato vysoká spotřeba hokejek se stala podezřelou statutárnímu orgánu společnosti stěžovatelky a v rámci kontrolní činnosti bylo zjištěno, že Augustin Žák a Josef Partl v období od července 2011 do srpna 2013 zkreslovali evidenci o nákupu a vydávání hokejek, napodobovali podpisy hráčů o přejímce hokejek a vydávali hokejky i těm hráčům, kteří v dané sezoně nehráli.
4. Stěžovatelka v prvé řadě rozporuje úplnost provedeného šetření, kdy namítá, že policejní orgán měl v souladu s §158 odst. 3 písm. b) trestního řádu nechat vyhotovit grafologické posudky z oboru písmoznalectví k zjištění pravosti podpisů na předložených podpisových arších.
5. Dále pak polemizuje s argumenty, se kterými byla věc odložena. Skutečnost, že při dříve prováděných inventurách nebyla zjištěna pochybení, nemá význam, neboť při inventuře se zjišťuje pouze stav majetku a zda tento souhlasí s účetními doklady. Pokud je pak při hodnocení výpovědi Petra Zítky odkazováno na jeho rodinné vazby, tyto nemohou hrát roli, když svědek vypovídal po řádném poučení, že je povinen uvádět pouze pravdivé údaje a nesmí nikoho křivě obvinit.
6. Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
7. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Nutno připomenout, že Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, jednoznačně vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12. V něm uvedl, že poškozený "má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje - srovnej zejména §159a odst. 7, §171 odst. 2, §172 odst. 3, §307 odst. 7, §309 odst. 2 trestního řádu) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby". Ústavní stížnost stěžovatelky je tak nutno považovat za přípustnou.
III.
9. K tomu, co bylo uvedeno sub 7 stran přípustnosti ústavní stížnosti, je třeba ve vztahu k její opodstatněnosti uvést, že na straně druhé však Ústavní soud v témže nálezu upozornil, že "povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je spíše zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby". Zároveň platí, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu: "V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku) by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň na místě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů, byť zároveň třeba doplnit, že nikoliv u některých trestných činů nejzávažnějších (v rovině obecného práva zpravidla odpovídajících kategorii zvlášť závažných zločinů), u kterých by byla jejich závažnost natolik vysoká, že by se jejich řešení toliko prostředky civilního práva, byť by byly k dispozici, jevilo hrubě nedostatečné."
10. Konečně z citovaného nálezu třeba dodat, že "i když se nebude jednat o případ, kdy by ve smyslu výše uvedeného byl zásah Ústavního soudu možný jen zcela mimořádně, stále samozřejmě platí, že k němu Ústavní soud může přistoupit, s přihlédnutím k ustáleně judikované zásadě zdrženlivosti v rozhodování Ústavního soudu, jen při existenci velmi závažných pochybení, porušujících ústavně zaručená práva příslušného stěžovatele. Proto například situace, kdy bude obžalovaný přes proběhlé dokazování obžaloby zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo, by stěží mohla být sama o sobě základem důvodné ústavní stížnosti.".
11. V projednávané věci jde o případ, kdy mělo dojít k jednání spadajícímu do kategorie zločinů, kdy ovšem stěžovatelce nic nebrání v možnosti domáhat se tvrzené majetkové újmy v řízení občanskoprávním. S ohledem na výše řečené by tak zásah Ústavního soudu přicházel v úvahu jen zcela mimořádně. Takovouto mimořádnou situaci pak Ústavní soud ve věci neshledal.
12. Jestliže orgány činné v trestním řízení nezadaly provedení stěžovatelkou požadovaných grafologických posudků z oboru písmoznalectví, nelze v tom spatřovat důvod k zásahu Ústavního soudu, když nelze dovodit ústavně zaručené právo na to, aby v rámci šetření každého oznámení o trestném činu byly vždy obstarány veškeré myslitelné potencionální důkazní prameny. To by nebylo v silách státu zajistit, ať již by organizoval práci svých orgánů sebelépe. Podstatné je, že orgány činné v trestním řízení tuto otázku nepominuly a zabývaly se jí, kdy k problematice pravosti podpisů vyslechly několik osob. Pokud pak jde o výpověď Petra Zítky, který jediný pravost některých podpisů zpochybnil, či relevantnost výsledků dříve prováděných inventur, stěžovatelčina argumentace se pohybuje toliko v rovině tzv. podústavního práva, k čemuž je nutno zdůraznit, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení shromážděných důkazů provedené orgány k tomu oprávněnými.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu