ECLI:CZ:US:2016:2.US.457.16.1
sp. zn. II. ÚS 457/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Jakubem Šauerem, advokátem se sídlem Petřínská 2, Plzeň, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 1. 2015, č.j. 0 P 169/2014-171, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2015, č.j. 13 Co 139/2015-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Chebu rozhodl rozsudkem ze dne 9. 1. 2015, č.j. 0 P 169/2014-171, tak že zamítl návrh stěžovatele (otce), aby změnil jeho vyživovací povinnost k nezletilé stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 6. 2013, č.j. 19 Nc 760/2013-82, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2013, č.j. 61 Co 436/2013-108, tak, že od 1. 6. 2014 sníží výživné a pozastaví splácení výživného do doby, než si otec zajistí svoji existenci, a tak, že promine zbytek nesplaceného dluhu na výživném (výrok I.). Dále byl rozsudkem zamítnut návrh stěžovatele na změnu úpravy péče, která byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 6. 2013, č.j. 19 Nc 760/2013-82, jako výlučná péče matky, na roční střídavou péči rodičů (výrok II.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2015, č.j. 13 Co 139/2015-265, byl částečně změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, a to tak, že výživné, které je stěžovatel povinen platit na výživu nezletilé ve výši 6.000,- Kč měsíčně, se za dobu od 1. 6. 2014 do 31. 12. 2014 snižuje na částku 3.000,- Kč měsíčně a takto stanovené výživné je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilé, čímž se ve výroku o výživném mění rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 6. 2013, č.j. 19 Nc 760/2013-82, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2013, č.j. 61 Co 436/2013-108 (výrok I.). Ve zbývající části výroku I. a dále ve výroku II. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II.) Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.)
II.
Ustanovený právní zástupce přejal při zpracování ústavní stížnosti na přání stěžovatele výslovné citace z jím osobně formulované ústavní stížnosti.
Odůvodnění ústavní stížnosti tak spočívá z velké části v informacích o vzdělání a kariéře stěžovatele, jeho sportovních aktivitách a o jeho veganském způsobu života a pohledu na svět. Dále stěžovatel upozorňuje, že otcové, kteří narušují šablonovitou soudní praxi a chtějí se podílet na výchově a péči o dítě, chtějí mít kontrolu nad tím, zda je výživné účelně používáno pro skutečné potřeby dítěte nebo jsou v tíživé finanční situaci a svůj podíl na výživě dítěte chtějí vynahrazovat soustavnou péčí, jsou justicí vnímáni jako ti nejhorší rodiče. V této souvislosti pak poukazuje na to, jaké (převážně finanční) dopady by hypoteticky měla celá situace na matku, pokud by nezletilá nebyla svěřena do její výlučné péče, ale do výlučné péče stěžovatele.
Stěžovatel namítá, že odvolací soud sice změnil výši výživného na poloviční částku, tj. 3.000,- Kč, nicméně zamítl jeho návrh na změnu péče na péči střídavou. Žádnou konkrétní ústavněprávní argumentaci, která by směřovala přímo proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, respektive proti předcházejícímu rozsudku Okresního soudu v Chebu, však stěžovatel neuvádí.
Stěžovatel uzavírá, že došlo k porušení jeho základních práv, a to konkrétně práv dle čl. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také dle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je přitom právě záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Stran rozhodování obecných soudů o výchovných poměrech nezletilé (narozené v roce 2006) lze uvést, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 6. 2013, č.j. 19 Nc 760/2013-82, bylo rozhodnuto, že nezletilá se svěřuje do výchovy matky, ve které se ponechává i pro dobu po rozvodu, s čímž stěžovatel v řízení u okresního soudu souhlasil. Protože odvolání stěžovatele do výroku o výchově bylo podáno zjevně opožděně, odvolací soud odvolání proti tomuto výroku rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2013, č.j. 61 Co 436/2013-108, odmítl a otázkou, komu má být nezletilá svěřena do výchovy, se již dále nezabýval.
Stěžovatel následně navrhl nahradit péči o nezletilou střídavou péčí rodičů, a to vždy na dobu jednoho kalendářního roku, kdy by nezletilá byla jeden rok v péči otce ve Spolkové republice Německo a další kalendářní rok by byla v péči matky jako dosud. Návrh odůvodnil tím, že by se chtěl podílet na péči větší měrou než dosud, což si přeje i nezletilá. V souvislosti s návrhem na změnu péče nastínil také své výhrady k tomu, jak matka vede výchovu nezletilé, které například i přes jeho námitky, doložené odbornými články, připravuje často stravu zahrnující maso, dovoluje jí denně používat mobilní telefon, ačkoliv je to zdraví škodlivé, a kromě dalšího ji také přes nesouhlas stěžovatele nechává očkovat.
Matka s návrhem stěžovatele nesouhlasila a ohradila se proti výtkám k výchově nezletilé. Zdůraznila, že stěžovatel má možnost stýkat se s nezletilou dle jeho možností a přání, kromě případů, kdy s ní má matka předem delší dobu již naplánovaný program, nebo pokud je nezletilá nemocná, přičemž o častější styky zájem neprojevil.
Opatrovník se ztotožnil s odmítavým stanoviskem matky, neboť pro změnu péče neshledal žádné důvody, zvláště když nezletilá nemá výchovné problémy, učí se výborně a péče matky je školou hodnocena velmi dobře. Sdělil také, že nezletilá nevyjádřila přání nastolit střídavou péči rodičů, ale o styk se stěžovatelem má zájem.
Návrh stěžovatele na změnu úpravy péče, která byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 6. 2013, č.j. 19 Nc 760/2013-82, jako výlučná péče matky, na roční střídavou péči rodičů, byl zamítnut rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 1. 2015, č.j. 0 P 169/2014-171 (výrok II.). Soud toto své rozhodnutí zdůvodnil tak, že na základě provedených důkazů nezjistil takovou vážnou a trvalou změnu poměrů, ale ani žádnou jinou okolnost, pro kterou by byla změna péče nezletilé žádoucí a byla by v jejím zájmu nutná. Obecný soud doplnil, že doba střídavé péče, kterou otec navrhl, je navíc příliš dlouhá a ztrácí zákonný charakter střídavé péče rodičů, kdy tato péče je chápána jako zájem dítěte na pokračování poskytování péče od obou rodičů, tj. bez delšího odloučení dítěte od jednoho z nich. Okresní soud uzavřel, že je na otci, zda bude usilovat o častější styk s nezletilou, přičemž pokud by mu v tom matka nezletilé prokazatelně bezdůvodně bránila, může se svého práva domáhat i návrhem na soudní rozhodnutí.
Tento zamítavý výrok byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2015, č.j. 13 Co 139/2015-265. Krajský soud konstatoval, že otec neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo patrné, že se oproti době předchozího rozhodování soudu změnily okolnosti rozhodné pro úpravu péče nezletilé. Doplnil, že se navíc ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že model střídavé péče navrhovaný stěžovatelem, kdy rodiče by se v péči o nezletilou střídali po jednom roce, není v jejím zájmu, když interval, po jakém by docházelo ke střídání péče rodičů, je neúměrně dlouhý a taková úprava by ve své podstatě popírala účel střídavé péče, kterým je zajištění srovnatelné péče o nezletilé dítě ze strany obou rodičů, ale bez dlouhodobého odloučení nezletilého dítěte od druhého rodiče. Krajský soud vzal v úvahu také věk nezletilé, které není ještě ani devět let a je teprve žákyní třetí třídy základní školy. Zohlednil také skutečnost, že péči o nezletilou od jejího narození zajišťovala převážně matka, neboť otec pracoval ve Spolkové republice Německo, a také to, že nezletilá je v péči matky od doby, kdy rodiče ukončili společné soužití.
V.
Ústavní soud se k problematice tzv. střídavé výchovy vyjadřoval již v celé řadě svých rozhodnutí. Ustálená rozhodovací praxe je přitom taková, že v rodinněprávních věcech Ústavní soud zasahuje jen v případech skutečně extrémních; je tomu tak zejména proto, že svěření nezletilého dítěte do výchovy jednomu z rodičů či do jejich střídavé výchovy, stanovení výše výživného nebo úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do výchovy nebylo svěřeno, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá výhradně do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a zohlednily, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému nebylo svěřeno do péče.
Kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy přitom není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování obecných soudů prioritním hlediskem. Soudy se při rozhodování zároveň musí snažit nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale také otec, který se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ze dne 11. 5. 2005; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zájmem dítěte tedy je, aby, pokud jsou pro to splněny podmínky, bylo v péči obou rodičů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010).
Přesto, že se Ústavní soud k myšlence střídavé péče ve své judikatuře staví v zásadě pozitivně, nečiní tak paušálně a bez dalších výhrad. Soustavně upozorňuje na to, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat případ od případu, vždy s ohledem na specifické okolnosti.
Důležitou roli přitom hraje nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů [ke kritériím pro svěřování dětí do péče viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)], ale především to, zda je právě takový výchovný model v danou chvíli v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. V této souvislosti Ústavní soud rovněž konstatuje, že mohou nastat i takové specifické okolnosti (k těmto okolnostem blíže viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014) týkající se konkrétního dítěte, které jeho svěření do střídavé péče brání [ve vztahu k aspektu vzdálenosti srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289), nebo nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014; dále viz také následující odmítavá usnesení z poslední doby: sp. zn. I. ÚS 2587/14 ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 122/15 ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 1848/15 ze dne 27. 8. 2015, nebo sp. zn. II. ÚS 2316/15 ze dne 31. 8. 2015].
Posouzení výše naznačených otázek pak spadá primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
VI.
Ve vztahu k projednávané ústavní stížnosti lze uvést, že tato je velmi obecná a směřuje toliko proti tomu, že návrhu stěžovatele na roční střídavou péči rodičů o nezletilou nebylo obecnými soudy vyhověno. Jedná se však o pouhou polemiku s rozhodnutími obecných soudů, bez bližší, ústavněprávně relevantní argumentace. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu, je v kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role mu nepřísluší.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2015, č.j. 13 Co 139/2015-265, jakož i z předchozího rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 1. 2015, č.j. 0 P 169/2014-171,vyplývá, že obecné soudy se danou věcí řádně zabývaly, vycházely z provedeného dokazování, vypořádaly se s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také, byť stručně, přesto však logicky a přezkoumatelným způsobem, odůvodnily. Také způsob, kterým soudy vymezily zájem nezletilé, pak Ústavní soud považuje za daných okolností za ústavně konformní, a to zejména vzhledem k jejímu nižšímu věku a stěžovatelem navrhovanému ročnímu intervalu střídavé péče. Důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry odvolacího soudu bylo možno označit za svévolné, Ústavní soud neshledal.
Nad rámec uvedené argumentace pak Ústavní soud doplňuje, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatel za to, že nynější způsob úpravy péče již pro nezletilou s ohledem na případnou možnou změnu poměrů není dále tím nejvhodnějším, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud, který, pokud dojde k závěru, že jsou pro takovou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilé (například vzhledem k jejímu vyššímu věku a s ohledem na její vlastní názor), může péči o nezletilou v budoucnu upravit také jinak.
Pro úplnost je třeba poznamenat také to, že stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně zřetelně nevymezil její petit. Stěžovatel ústavní stížnost koncipoval jako "ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2015, č.j. 13 Co 139/2015-265", přičemž tuto formulaci v ústavní stížnosti uvádí na více místech opakovaně. To také koresponduje s jeho snahou domoci se přezkumu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2015, č.j. 13 Co 139/2015-265, kterým bylo potvrzeno zamítnutí jeho návrhu na změnu úpravy péče o nezletilou na roční střídavou péči, ke kterému došlo rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 1. 2015, č.j. 0 P 169/2014-171.
V petitu ústavní stížnosti však stěžovatel kromě rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 1. 2015, č.j. 0 P 169/2014-171, navrhuje zrušit také rozhodnutí, která výše uvedeným rozsudkům předcházela, tj. rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 6. 2013, č.j. 19 Nc 760/2013-82, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2013, č.j. 61 Co 436/2013-108. Lze tedy poznamenat, že pokud by ústavní stížnost měla směřovat také proti těmto rozhodnutím, bylo by třeba ji odmítnout jako opožděně podanou podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Pokud pak stěžovatel v petitu dvakrát navrhuje zrušit rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2013, č.j. 61 Co 436/2013-108, je zřejmé, že se jedná o chybu, když správně měl být v petitu spolu s rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 1. 2015, č.j. 0 P 169/2014-171, uveden jako navazující rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2015, č.j. 13 Co 139/2015-265, proti kterému ústavní stížnost také směřuje.
VII.
Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení jeho práv, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu