infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2016, sp. zn. II. ÚS 681/15 [ usnesení / SUCHÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:2.US.681.15.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2016:2.US.681.15.1
sp. zn. II. ÚS 681/15 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele B. R., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem sídlem Dům Fügner, Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2014 č. j. 39 Co 354/2014 - 400 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. dubna 2014 č. j. 25 Nc 227/2013 - 346, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a D. R., nezletilého S. R. a nezletilého K. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 6. 3. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 3. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 4. 2014 č. j. 25 Nc 227/2013 - 346 byly nezletilé děti svěřeny pro dobu do i po rozvodu manželství do výchovy matky a otci soud stanovil výživné v částkách 5 000 Kč na nezletilého K., a to od 1. 2. 2013 a v částce 3 000 Kč na nezletilého S. pro dobu od 1. 2. 2013 do 31. 8. 2013 a od 1. 9. 2013 ve výši 5 000 Kč měsíčně s tím, že splatnost takového výživného určil k 20. dni v měsíci předem k rukám matky. Soud určil, že taková úprava platí i pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Dalším výrokem určoval dluh na takto stanoveném výživném pro dobu od 1. 2. 2013 do 31. 3. 2014 s tím, že dluh ve prospěch nezletilého K. činí 60 000 Kč a ve prospěch nezletilého S. 56 000 Kč a stěžovateli (otci nezletilých) uložil tento zaplatit ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám matky. Dále se soud věnoval úpravě styku otce s nezletilými dětmi. 4. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014 č. j. 39 Co 354/2014-400 byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. o výživném placeném stěžovatelem ve prospěch nezletilých dětí pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů tak, že stěžovatel je povinen platit na výživném ve prospěch nezletilého K. s účinností od 1. 2. 2013 částku 350 € a ve prospěch nezletilého S. s účinností od 1. 2. 2013 do 31. 8. 2013 částku 270 € měsíčně a s účinností od 1. 9. 2013 částku 350 € měsíčně, a to vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. o dlužném výživném byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že dluh na výživném za dobu od 1. 2. 2013 do 31. 10. 2014 činí 4 758 € pro nezletilého K. a 4 198 € pro nezletilého S., které je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky dvěma splátkami pod ztrátou výhody splátek, a to do 31. 1. 2015 částkou 2 000 € pro nezletilého K. a 2 000 € pro nezletilého S. a do 30. 5. 2015 částku 2 758 € pro nezletilého K. a 2 198 € pro nezletilého S. (výrok pod bodem II.). Ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy, zejména soud odvolací při stanovení výše výživného vycházely pouze z příjmů, kterých dosahoval v minulosti, aniž by zohlednily, proč již stěžovatel takovýchto příjmů není schopen dosahovat v současné době. Navíc tuto skutečnost obecné soudy ani neodůvodnily, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 671/09 (N 131/57 SbNU 603). Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy, resp. zejména soud odvolací výši výživného jednoznačně stanovily podle příjmů, kterých stěžovatel dosahoval v minulosti, jelikož by jinak nebylo možné stanovit výživné v tak vysoké výši. Pokud by soudy vycházely z aktuálního příjmu nebo z faktické ceny práce, rozhodně by dle přesvědčení stěžovatele takto vysoké výživné určit nemohly. 6. Stěžovatel uvádí, že opakovaně navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru psychologie, ze kterého by jednoznačně vyšlo najevo, že stěžovatel z důvodu psychických problémů, které mu způsobil odchod matky s nezletilými dětmi ze společné domácnosti a navíc jejich odstěhování do Slovenské republiky, nebyl schopen pokračovat ve své podnikatelské činnosti jako osoba samostatně výdělečně činná. Stěžovatel tak své dosavadní podnikání zrušil a následně nahradil zaměstnaneckým poměrem s nižším příjmem nikoliv svévolně a účelově, aby nemusel hradit vysoké výživné, ale z důvodu svého špatného psychického stavu, který mu do dnešního dne neumožňuje zvládat tlak a vysoké nároky spojené s podnikáním. Soud prvního stupně se touto námitkou stěžovatele nezabýval, pouze konstatoval, že "návrh otce na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru psychologie soud pro nadbytečnost zamítl". Stěžovatel je přesvědčen, že znalecké zkoumání by prokázalo aktuální neschopnost stěžovatele čelit vysokým nárokům, které jsou spojeny s podnikáním. Obecné soudy se tak odmítly zabývat touto skutečností a výživné určily z příjmů, které stěžovatel dosahoval v minulosti, což je v rozporu s právem na spravedlivý proces. 7. Dále obecné soudy pochybily i v případě stanovení povinnosti zaplacení dluhu na výživném, když nepřihlédly k aktuálním příjmům stěžovatele. Odvolací soud sice na rozdíl od soudu prvního stupně umožnil stěžovateli dluh na výživném uhradit ve dvou splátkách, a to ve lhůtě do dne 31. 1. 2015 a do dne 30. 5. 2015, avšak vzhledem k tomu, že odvolací soud výživné téměř zdvojnásobil, je tato povinnost pro stěžovatele likvidační. V současné době je pro stěžovatele nereálné tuto povinnost splnit a v této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 979/13 (N 139/70 SbNU 305). 8. Vzhledem k tomu, že řízení zahájil stěžovatel jako povinný, a nikoliv jako oprávněná strana, je přesvědčen, že od okamžiku změny místa obvyklého pobytu nezletilých dětí v souladu s čl. 3 Haagského protokolu "měl soud prvního stupně ze své úřední moci za rozhodné právo určit právo Slovenské republiky". Stěžovatel je přesvědčen, že tím, že tak soud prvního stupně neučinil, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. III. 9. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 10. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). 12. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nezohlednily jeho aktuální příjmy, resp. příjmy, kterých by mohl skutečně dosahovat, a nesprávně rozhodly na základě příjmů, kterých dosahoval v minulosti. Pochybily i v případě stanovení povinnosti zaplacení dluhu na výživném, když nepřihlédly k aktuálním příjmům stěžovatele. Dále stěžovatel namítá, že soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. Své závěry soudy podle stěžovatele dostatečným způsobem neodůvodnily. 13. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy provedly rozsáhlé a pro rozhodnutí věci postačující dokazování, na základě kterého zjistily skutkový stav věci. Odvolací soud dospěl k závěru, že u stěžovatele bylo prokázáno, že v jeho možnostech a schopnostech je, aby dosahoval průměrného čistého měsíčního příjmu nejméně 70 000 Kč, když za doby vedení společné domácnosti otec vydělával nejméně 100 000 Kč měsíčně. Poté, co se vyhrotily neshody rodičů, příjem stěžovatele prudce klesal, a to v důsledku jeho aktivních kroků, jimiž se bezdůvodně vzdal lepších příjmů. Odvolací soud stěžovateli uložil povinnost doplatit stanovený dluh na výživném splátkami, jak je uvedeno ve výroku, a to podle §160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Přihlédl přitom k účelu výživného, které slouží k bezprostřednímu uspokojování potřeb nezletilých a zároveň respektoval tu skutečnost, aby se plněním ve lhůtě tří dnů otec nedostal do nepříznivé finanční situace. Výživné ve prospěch nezletilých dětí určil v eurech podle §155 odst. 2 a §153 odst. 2 o. s. ř., neboť určující je měna státu, ve které žijí oprávněné děti. 14. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že od okamžiku změny místa obvyklého pobytu nezletilých dětí "měl soud prvního stupně ze své úřední moci za rozhodné právo určit právo Slovenské republiky". Ústavní soud z rozsudku soudu prvního stupně zjistil, že matka vznesla námitku příslušnosti soudu s tím, že věc náleží do pravomoci slovenských soudů, neboť děti žijí ve Slovenské republice se souhlasem obou rodičů. Otec nezletilých si ve Slovenské republice zařizoval bydlení, zvažoval převést podnikání, odhlásil obě děti ze škol v Praze a v této věci už také začal rozhodovat slovenský soud, kdy předběžným opatřením svěřil děti do výchovy matky a otci stanovil výživné a upravil styk otce s dětmi. Stěžovatel namítal, že první byl podán návrh u českého soudu, kde je obvyklé bydliště dětí v České republice, matka děti do Slovenské republiky odvezla bez souhlasu otce. Soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na datum zahájení řízení je dána příslušnost českých soudů k takovému rozhodování, když zároveň konstatoval, že obvyklý pobyt dětí v době zahájení řízení byl v České republice. Námitku nepříslušnosti soudu shledal obvodní soud nedůvodnou a proto ji zamítl. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel změnu místa obvyklého pobytu nezletilých dětí v předmětném řízení neuvedl, a ani žádnou námitku v tomto směru v řízení neuplatnil, a proto ji Ústavní soud posoudil jako nepřípustnou. 15. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. 16. Odkazy stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 671/09 ohledně řádného odůvodnění (§157 o. s. ř.) rozhodnutí, stejně jako na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 979/13, týkající se otázek stanovení povinnosti splatit dlužné výživné, shledal Ústavní soud nepřípadnými, neboť jak bylo výše uvedeno, postup obecných soudů byl v předmětné věci řádně odůvodněn a povinnost splatit dlužné výživné byla soudy stanovena s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu. 17. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. 18. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že "ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu trvá na ústním jednání před Ústavním soudem". Podle §44 zákona o Ústavním soudu nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. V souzené věci byl návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, proto se druhá část věty nemůže uplatnit. 19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2016 Josef Fiala v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2016:2.US.681.15.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 681/15
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 2016
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 3. 2015
Datum zpřístupnění 15. 7. 2016
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodaj Suchánek Radovan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 91/2012 Sb., §57
  • 94/1963 Sb., §96
  • 99/1963 Sb., §132, §157 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík dokazování
důkaz/volné hodnocení
výživné/pro dítě
mezinárodní právo soukromé a procesní
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-681-15_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 93361
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-07-30