ECLI:CZ:US:2016:3.US.1115.16.1
sp. zn. III. ÚS 1115/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky CEPLAST s. r. o., sídlem Cerhovice 184, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2016 č. j. 4 Afs 241/2015-32 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2015 č. j. 46 Af 11/2013-45, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se žalobou ve správním soudnictví domáhala zrušení dvou rozhodnutí odvolacího správního orgánu (v rozhodné době Finančního ředitelství v Praze), jimiž byla zamítnuta odvolání stěžovatelky a potvrzeny dva dodatečné platební výměry správce daně (Finančního úřadu v Hořovicích). Těmito platebními výměry byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 13 230 Kč za zdaňovací období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008, resp. ve výši 310 000 Kč za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009, a zároveň jí byla uložena povinnost uhradit penále (ve výši 2 646 Kč, resp. ve výši 62 000 Kč). Krajský soud v Praze obě žaloby stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl, neboť je neshledal důvodnými. Kasační stížnost stěžovatelky byla následně ze strany Nejvyššího správního soudu rovněž zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s odkazem na §115 odst. 1 a 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"), tvrdí, že odvolací správní orgán ji neseznámil se zjištěnými skutečnostmi před vydáním rozhodnutí. Tím mělo být porušeno její zákonné právo. Rozhodnutí odvolacího orgánu tak považuje za předčasné, fakticky neuskutečnitelné a nicotné, k čemuž však správní soudy nepřihlédly. Stěžovatelka poukazuje na porušení ustanovení §115 odst. 2 ve spojení s odst. 1 daňového řádu, podle nichž může odvolací orgán v rámci odvolacího řízení provádět dokazování k doplnění podkladů pro rozhodnutí nebo k odstranění vad řízení (odst. 1), přičemž provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků (odst. 2).
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
7. Z ústavní stížnosti je zřejmé (blíže sub 3), že stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak správní soudy posoudily její námitku spočívající v porušení práva vyjádřit se k důkazům provedeným v rámci řízení před odvolacím správním orgánem. Krajský soud tuto námitku vyhodnotil tak, že odvolací správní orgán během odvolacího řízení nevycházel z jiných skutečností než těch, které již byly použity v řízení před správcem daně. Nejvyšší správní soud pak tento závěr krajského soudu potvrdil s tím, že odvolací správní orgán sice podnikl kroky k provedení dokazování prostřednictvím správce daně podle §115 odst. 1 daňového řádu, avšak nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti a stěžovatel nepředložil žádné nové důkazy. Postup odvolacího správního orgánu dle §115 odst. 2 daňového řádu tak nebyl namístě. Rovněž bylo poukázáno na skutečnost, že zástupce stěžovatelky před vydáním rozhodnutí odvolacího správního orgánu nahlížel do spisu a byly mu poskytnuty kopie listin; stěžovatelka tak byla prostřednictvím svého zástupce seznámena s veškerými skutečnostmi a důkazy obsaženými ve správním spise.
8. Ústavní soud konstatuje, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, potažmo napadený rozsudek krajského soudu, netrpí nedostatky, které by bylo možno považovat za porušení základních práv podle hlavy páté Listiny; naopak, vyhovují ústavněprávnímu požadavku na řádné, srozumitelné a logické odůvodnění. Pokud přitom stěžovatelka tvrdí, že odvolací správní orgán prováděl dokazování, tento svůj názor již v ústavní stížnosti nerozvádí poukazem na jakýkoli konkrétní důkaz, který by odvolací správní orgán v odvolacím řízení provedl nad rámec již zjištěných skutečností. Tvrzení o porušení procesních předpisů v řízení před odvolacím správním orgánem tak lze hodnotit spíše jako nesouhlas s provedenou interpretací předmětného ustanovení daňového řádu ze strany správních soudů, k čemuž však v ústavní stížnosti chybí jakákoli (natožpak ústavně relevantní) argumentace. Nelze proto než uzavřít, že námitky stěžovatelky, opětovně vznášené v ústavní stížnosti, byly dostatečným způsobem vypořádány (srov. zejména pod bodem 30 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu k důvodu neprovedení místního šetření). Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obsažené v napadených soudních rozhodnutích neakceptoval; v podrobnostech tak lze na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
9. Vzhledem k tomu, že námitka stěžovatelky stran porušení zákonné právní úpravy (daňového řádu) nebyla shledána opodstatněnou, a stěžovatelka zároveň nenabízí jinou, ústavně relevantní argumentaci, nezbývá Ústavnímu soudu, než uzavřít, že napadená soudní rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti, a že k namítanému porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu