ECLI:CZ:US:2016:3.US.1578.16.1
sp. zn. III. ÚS 1578/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Majkuta, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dulíčkem, advokátem, sídlem Brožíkova 1567/7, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2016 č. j. 11 To 128/2016-28, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel je stíhán na základě usnesení policejního orgánu (Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Hradec Králové) ze dne 25. 3. 2016 sp. zn. ÚOOZ-1868/TČ-2016, vydaného s poukazem na §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), pro zvlášť závažný zločin zavlečení podle §172 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 3. 2016 č. j. 0 Nt 1621/2016-12 rozhodl tak, že podle §73b odst. 1 tr. řádu za použití §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. řádu se stěžovatel bere do vazby. Vazba se započítává od okamžiku omezení osobní svobody, tj. ode dne 24. 3. 2016 ve 14:05 hodin.
4. Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ihned po jeho vyhlášení ve vazebním zasedání konaném dne 26. 3. 2016 podal do protokolu stížnost. Dne 12. 4. 2016, tj. den poté, co jeho obhájci bylo doručeno písemné vyhotovení tohoto usnesení, předložil prostřednictvím tohoto zástupce na podatelně Okresního soudu v Hradci Králové písemné odůvodnění stížnosti. Protože však Okresním soudem v Hradci Králové již odeslaný spis byl doručen tentýž den (tj. 12. 4. 2016) Krajskému soudu v Hradci Králové, zaslal Okresní soud v Hradci Králové odůvodnění stížnosti Krajskému soudu v Hradci Králové až následně a samostatně, přičemž k jeho doručení Krajskému soudu v Hradci Králové došlo dne 14. 4. 2016 v 8:00 hodin. Krajský soud v Hradci Králové konal neveřejné zasedání o stížnosti dne 14. 4. 2016 od 8:00 do 8:15 hodin.
6. Krajský soud v Hradci Králové ve svém usnesení na str. 7 konstatoval, že stěžovatel proti napadenému usnesení podal ihned po jeho vyhlášení přímo do protokolu stížnost, kterou ke dni konání neveřejného zasedání blíže neodůvodnil, je však zřejmé, že se domáhá zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a svého propuštění z vazby na svobodu.
7. Z řečeného podle stěžovatele vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové se se stížnostní argumentací nevypořádal, a dokonce vycházel z toho, že stížnost zůstala neodůvodněná. Zcela tak absentuje přiměřená (adekvátní) reakce Krajského soudu v Hradci Králové na předestřené stížnostní výtky.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu a řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. V souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud zapůjčil procesní spis a vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové.
10. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření konstatuje, že případ není zcela shodný se situacemi, které řešil Ústavní soud např. ve svých nálezech ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1895/08 (N 194/51 SbNU 345) a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2346/14 (N 177/74 SbNU 543). Má za to, že výhrady včleněné do písemného odůvodnění instanční stížnosti v souvislosti s přezkumem usnesení o vzetí do vazby nejsou efektivně uplatnitelné.
11. Okresní soud v Hradci Králové přisvědčuje výše zmiňovaným časovým údajům stěžovatele, včetně informace o doručení instanční stížnosti Krajskému soudu v Hradci Králové dne 14. 4. 2016 v 8:00 hodin.
12. Stěžovatel v rámci repliky dovozuje, že sama skutečnost, že se Krajský soud v Hradci Králové nijak nevypořádal se stížnostními námitkami, zakládá protiústavnost usnesení a není rozhodné, zda tyto námitky byly způsobilé ovlivnit jeho rozhodnutí. Významem z pohledu ústavněprávního se vyznačuje pouze otázka, zda uplatněné námitky měly vztah k projednávané věci, nikoli jejich případný relevantní dopad na rozhodnutí ve věci samé.
IV.
Obecná východiska
13. Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 308/97 (N 63/11 SbNU 119) k problematice blanketního opravného prostředku konstatoval, že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném, odůvodnění přednesl. V praxi jde především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí.
14. Ve shodě s usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1800/07 je třeba upozornit na skutečnost, že podávání tzv. blanketních stížností trestní řád výslovně neupravuje, přičemž z uvedeného procesního předpisu nevyplývá ani povinnost stížnostního orgánu vyčkat, až bude stížnost dodatečně odůvodněna. Jak uvádí kupř. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 663, v případě stížnosti (§141 a násl. tr. řádu) žádné další náležitosti podání nad rámec §59 odst. 4 tr. řádu nejsou v zákoně uvedeny.
15. Názor vytyčený ve výše zmíněném nálezu dále Ústavní soud rozvedl v nálezu ze dne 16. 6. 2002 sp. zn. I. ÚS 369/2000 (N 77/26 SbNU 267). Konstatoval, že v obdobných případech nelze opomenout námitku, že soud není povinen vyčkat odůvodnění stížnosti, neboť nikdy není zřejmé, zda takové odůvodnění bude vůbec zpracováno. Avšak v případě, kdy obhájce doručil písemné odůvodnění stížnosti ještě v rámci třídenní lhůty k podání stížnosti dle ustanovení §143 odst. 1 tr. řádu, neshledal Ústavní soud tuto námitku přijatelnou. Pokud stěžovatel učinil vše, aby měl soud před svým rozhodnutím odůvodnění stížnosti k dispozici, a odůvodnil stížnost před skončením lhůty k jejímu podání, měl stížnostní soud povinnost se s námitkami, uvedenými v odůvodnění stížnosti, vypořádat.
16. V nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1895/08 (N 194/51 SbNU 345), ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 200/13 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2346/14 (N 177/74 SbNU 543) pak šlo o případy, kdy si stěžovatelé, resp. jejich obhájci, vytvořili výše zmíněnou situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o stížnosti náležitě přihlédnuto k námitkám v odůvodnění stížností, která zaslali v dodatečné, předem oznámené lhůtě po doručení písemného odůvodnění rozhodnutí, avšak soudy k těmto námitkám nepřihlédly, ačkoliv tu možnost měly či mohly mít. Ústavní soud konstatoval, že právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci, nijak nevypořádal, zásadně zakládá protiústavnost daného rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443) a nález ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17)]. V případě, kdy stížnostní soud mohl a měl mít v době svého rozhodování k dispozici písemné odůvodnění stížnosti, přičemž ve svém odůvodnění vycházel pouze z blanketní stížnosti, vytvořil situaci, kdy zamítl námitky stěžovatele, aniž by jejich obsah znal.
17. Dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") konstatoval, že pokud se soud nevypořádá dostatečně s argumentací stěžovatele, odepírá mu tím procesní ochranu práva na osobní svobodu garantovanou čl. 5 odst. 4 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 28. 6. 2011 ve věci Šebalj v. Chorvatsko, stížnost č. 4429/09, odst. 224-231). Listina, byť ekvivalentní ustanovení zakotvující procesní ochranu odpovídající čl. 5 odst. 4 Úmluvy neobsahuje, zakotvuje, jak vyplývá z judikatury shrnuté výše, obdobné procesní záruky do rámce práva na spravedlivý proces dle svého čl. 36 odst. 1.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Poté, co se Ústavní soud obeznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem spisového materiálu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Se stěžovatelem nelze než souhlasit, že jím kritizovaný postup je vskutku nesprávný. Povinností soudu prvého stupně bylo vyčkat uplynutí lhůty pro podání opravného prostředku a teprve poté postoupit stížnost spolu se spisem soudu stížnostnímu.
20. Byť není sporu o tom, že uvedené pochybení je nežádoucí a zakládá relevantní pochybnosti o korektnosti daného procesu, nicméně - v obecné rovině - platí, že nikoliv každý procesně vadný postup vedený v rovině tzv. podústavního práva, je způsobilý porušit současně ústavně zaručená práva účastníka řízení, a nutně vést k odstranění rozhodnutí, jež na jeho základě bylo vydáno.
21. Stěžovatel v odůvodnění instanční stížnosti tvrdil, že poškozeného Ing. Richarda Lörincze do České republiky dopravil bez použití násilí či hrozby násilím, resp. že se tak nestalo proti jeho vůli. Uvedl, že dosud zjištěné skutečnosti plynoucí ze spisového materiálu jím podaný popis událostí nevyvracejí, a nezakládají tudíž zřejmé důvody k podezření, že se dopustil jednání naplňujícího zákonné znaky výše uvedeného trestného činu. Stěžovatel dále konstatoval, že jelikož se žádného trestného jednání nedopustil, logicky mu ani nehrozí sankcionování. Je sice státním občanem Slovenské republiky, již několik let však bydlí v České republice (na stále stejné adrese trvalého bydliště v Kvasinách), má zde rodinu a zaměstnání. To vše reálnost obavy z útěku do zahraničí s cílem vyhýbat se trestnímu stíhání vylučuje. Vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu, vyslovil se stěžovatel, naplněn proto není. Pokud jde o vazební důvod podle §67 písm. b) tr. řádu, stěžovatel označil odkaz okresního soudu na skutečnost, že se k inkriminovanému jednání nedoznal, za odporující zákazu donucování k doznání podle §92 odst. 1 tr. řádu. Závěrem stěžovatel upozornil, že jelikož se deliktního jednání nedopustil, pak logicky ani nemůže hrozit obava, že by měl trestnou činnost opakovat či v ní pokračovat, a není tudíž dán ani vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu.
22. Aniž by Ústavní soud vstupoval do výkladového sporu týkajícího se tzv. podústavního práva, považuje za nepřehlédnutelnou skutečnost, že stěžovatel se v předmětném odůvodnění instanční stížnosti soustředí k opakování skutkové verze, kterou předestřel již v rámci vazebního zasedání konaného Okresním soudem v Hradci Králové dne 26. 3. 2016 (srov. procesní spis, č. l. 9-11). Z tvrzení, že se trestného činu nedopustil, stěžovatel dovozuje další výhrady stran neexistence vazebních důvodů.
23. Že má stěžovatel bydliště a zaměstnání v České republice, stížnostní soud vzal výslovně v potaz, současně však na argumentovaném základě dovodil, že tím nejsou rozptýleny obavy relevantní z hlediska §67 písm. a) tr. řádu.
24. Pokud jde o vazební důvod ve smyslu §67 písm. b) tr. řádu, stížnostní soud sice převzal oponovanou úvahu ohledně chybějícího doznání stěžovatele, následně se však již soustředil k otázce nevyslechnutých svědků, které specifikoval (šlo o svědectví Lucie Majkutové, Valérie Šoltésové, Josefa Noska, Ronalda Holendy, Marka Čipáka, jakož i dalších neustanovených osob), přičemž předmětný úsudek není ústavněprávně zpochybnitelný, jestliže má svoji logiku, rozumnou základnu a reflektuje konzistentní soudní praxi.
25. Z řečeného vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové se zabýval rovněž těmi otázkami, které stěžovatel označil v rámci odůvodnění opravného prostředku, a stěží mohl otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak fakticky učinil.
26. K metodě aplikované Krajským soudem v Hradci Králové je namístě připomenout, že soud vyšší instance sice vždy přezkoumává napadené rozhodnutí především ve světle konkrétních námitek osoby, jež opravný prostředek podala, a s nimiž se musí vypořádat [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09 (N 201/58 SbNU 787)], nicméně zde jde o uplatnění obecného revizního principu, jenž se při rozhodování o stížnosti uplatňuje, a v jehož rámci instanční soud přezkoumává rozhodnutí soudu nižší instance i z jiných důvodů, než byly stěžovatelem vytknuty.
27. Jakkoli nelze opomíjet, že stěžovatel respektoval třídenní lhůtu k podání stížnosti dle ustanovení §143 odst. 1 tr. řádu (srov. bod 15 a 16 tohoto usnesení), stojí za připomenutí, že nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1895/08 (N 194/51 SbNU 345), ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 200/13 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2346/14 (N 177/74 SbNU 543) se odvíjí ze situace, kdy stěžovatel odůvodnění stížnosti odeslal ve lhůtě, již soudu ohlásil. V nyní projednávané věci však stěžovatel netvrdí, že zaslání odůvodnění avizoval.
28. Nenastala tedy situace, jež by mohla mít dopad do práv stěžovatele takové povahy a intenzity, jenž by znamenal zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (včetně požadavků právní jistoty).
29. Je též zásadou ústavněprávního přezkumu zdrženlivost k hodnocení jednotlivých pochybení, jestliže ve svém souhrnu nepřesahují mez, jež se identifikuje až s protiústavností celkového výsledku posuzovaného (stadia) řízení. Není bez významu, že stěžovateli byly k dispozici další instrumenty přezkumu, jež zákon pro další trvání vazby zakotvuje, a lze vycházet z toho, že je stěžovatel následně využil a příslušné orgány činné v trestním řízení následně i uplatnily.
30. K obdobným závěrům odpovídajícím principu minimalizace zásahů dospěl Ústavní soud kupř. v usneseních ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1800/07, ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1674/08, ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3312/13 a ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 3101/14.
31. Stěžovatel rovněž nezpochybňuje, že prostřednictvím svého zástupce byl schopen zjistit, kde se předmětný spis nachází, a rovněž si mohl ověřit, zda podání s odůvodněním stížnosti bylo soudu druhého stupně předáno; za připomenutí stojí též obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 263/06, ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 264/06, ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 370/06, ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 472/06, ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 596/07, ze dne 7. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 434/08 (U 4/49 SbNU 655), ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 1857/08 a ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2461/09].
32. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup Krajského soudu v Hradci Králové vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené usnesení bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které stížnostní soud rozhodl shora uvedeným způsobem, jsou v jeho usnesení přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
33. Ani potud není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
34. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu