ECLI:CZ:US:2016:3.US.1648.16.1
sp. zn. III. ÚS 1648/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Litoměřicích, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016 sp. zn. 7 Tdo 313/2016, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015 sp. zn. 9 To 382/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. srpna 2015 sp. zn. 19 T 67/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 5 shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), a odsoudil jej podle §250 odst. 3 tr. zákona, při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 49 T 17/2012 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 9 To 88/2013, a přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 2. 2014 sp. zn. 1 T 143/2013 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 13 To 249/2014 za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Podle §35 odst. 2 tr. zákona soud zrušil výroky o trestu z rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 49 T 17/2012, Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 9 To 88/2013, Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 2. 2014 sp. zn. 1 T 143/2013 a z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 13 To 249/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Podle §39a odst. 3 tr. zákona jej pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem.
3. Městský soud v Praze nadepsaným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odvolání, které stěžovatel podal proti výrokům o vině a trestu, zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právní posouzení věci soudy odporuje jimi přijatým skutkovým zjištěním. Popis skutku označuje za neurčitý, neboť z něj není patrno, jaké trestné činnosti se dopustil, a chybí naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, kterým jej soudy uznaly vinným.
6. Stěžovatel dovozuje, že z provedených důkazů nevyplynulo, zda vznikla daňová povinnost, resp. kdo byl povolán podat přiznání k dani z přidané hodnoty. Povinnost k podání daňového přiznání, uvádí dále stěžovatel, zákon ukládá výlučně jednateli společnosti. Soudy neuznaly za podstatné, že v rozhodném období byla jednatelem společnosti AFP INVEST, s. r. o., Jana Veselá, nikoli stěžovatel. Uvedená jednatelka již měla značné zkušenosti s podnikáním, rozhodně proto nemohla představovat tzv. bílého koně. Stěžovatel důvodně předpokládal, že zná své povinnosti jednatelky společnosti a ví rovněž o povinnosti řádně vést účetnictví, podávat daňová přiznání a odvádět daň z přidané hodnoty. Není sporu, že pokud "něco potřebovala" v souvislosti s činností společností AFP INVEST, s. r. o., obracela se na stěžovatele, avšak nezmocnila jej k jakémukoli jednání s finanční správou ohledně daně z přidané hodnoty.
7. Stěžovatel uvedl, že soudy nezkoumaly vyjmutí vozidel z předmětu daně a nesprávně zjistily, v jaké výši měla být daň vyměřena.
8. Soudy se nezabývaly řádně posudkem a zejména následnou výpovědí znalce Mgr. Vladimíra Leina, který se podrobně vyjadřoval k otázkám dovozu automobilů ze zahraničí a povinnosti odvodu daně z přidané hodnoty v inkriminovaných případech.
9. Daň z přidané hodnoty přitom evidentně nepřicházela do úvahy u vozidla značky MAN TGX uvedeného pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně, které zůstalo v majetku společnosti AFP INVEST, s. r. o., i v době, kdy byla jednatelkou jmenované společnosti svědkyně Jana Veselá. Stěžovatel předmětné vozidlo neprodal; prodal-li jej někdo jiný, nelze mu klást za vinu neodvedení daně z přidané hodnoty. Podle stěžovatele nedošlo k prokázání skutečnosti, zda a případně v jaké výši měla být daň z přidané hodnoty přiznána či vyměřena.
10. Rovněž nepřicházela v úvahu povinnost odvést daň z přidané hodnoty u vozidla v bodě 5 obžaloby, tj. v případě, kdy vozidlo bylo prodáváno přes leasingovou společnost, neboť odvedení daně z přidané hodnoty představovalo povinnost leasingové společnosti a společnosti AFP INVEST, s. r. o., zákonná úprava ukládala odvést daň toliko z marže tak, jak se vyjádřil i soudní znalec.
11. Z napadených rozhodnutí soudů není zřejmé, zda AFP INVEST, s. r. o., mohla požadovat od finančního úřadu vrácení daně z přidané hodnoty, resp. zda by tuto vratku bylo právně přípustné započíst na její případný dluh vůči finančnímu úřadu. Tento dluh finanční správa nevyčíslila, přičemž stěžovatel má za to, že finanční úřad společnosti AFP INVEST, s. r. o., dlužil.
12. Stěžovatel v této souvislosti připomíná faktury, na jejichž základě měla společnost AFP INVEST, s. r. o., nárok na vrácení daně z přidané hodnoty, nicméně jej neuplatnila. K řečenému se rovněž vyjádřil znalec Mgr. Vladimír Lein, což však soudy opomenuly.
13. V celém řízení tedy nebylo prokázáno, dovozuje posléze stěžovatel, zda skutečně měl odvést popsaným způsobem daň z přidané hodnoty, resp. pokud ano, v jaké výši.
14. Soudy nedostály ani zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu §3 odst. 4 tr. zákona a §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť se nezabývaly společenskou nebezpečností či škodlivostí inkriminovaného jednání za situace, kdy státu škoda - jak stěžovatel dovozuje - nevznikla.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
17. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
18. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
19. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace "podústavních" právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu").
20. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženy nejsou.
21. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně provedl detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i na akceptovatelném hodnocení provedených důkazů.
22. Soudy vycházely z ustálené judikatury, podle níž pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona může být kdokoliv, a proto neobstojí námitka, že stěžovatel neměl povinnost vyplývající ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, ale že tuto povinnost měla výlučně jednatelka společnosti Jana Veselá.
23. Dále vzaly v potaz usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, č. 55/2012 Sb. rozh. tr., podle kterého trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zákona, stejně tak i přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, lze ve vztahu k dani z přidané hodnoty spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této dani, a tím i zatajením zdanitelného plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod., přestože pachatel nebo osoba, za niž jedná, je plátcem daně z přidané hodnoty registrovaným u správce daně. Správce daně je v takovém případě oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši daně (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 3 Tdo 133/2015).
24. Soudní judikatura navíc zastává názor, že subjekt daně, poplatku nebo jiné povinné platby a subjekt citovaného trestného činu nemusí být totožný, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 5 Tdo 117/2011.
25. Soudy na argumentovaném základě dovodily, že jednatelka Jana Veselá vstoupila do společnosti AFP INVEST, s. r. o., jen fiktivně a plnila úlohu tzv. "bílého koně". Jana Veselá vypověděla, že převzala společnost pouze na základě peněžní odměny ve výši 30 000 Kč, de facto funkci jednatelky nevykonávala, o společnost se "nezajímala" a její správu ponechala stěžovateli. Totéž podle soudů platí i ohledně postavení svědka Milana Kotlára, tj. další osoby, na níž byla společnost převedena, a to rovněž na základě peněžního "příslibu". Soudy obracely pozornost k jednotlivým transakcím a dospěly k závěru, že všichni nabyvatelé vozidel jednali pouze se stěžovatelem.
26. Soudy tudíž konstatovaly, že stěžovatel v období od 27. 10. 2008 na základě plné moci udělené jednatelkou Janou Veselou fakticky vykonával vedení jmenované společnosti, která byla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty a povinna v příslušném zdaňovacím období přiznat daň z přidané hodnoty. Stěžovatel vědomě zatajil správci daně vznik daňové povinnosti s úmyslem použít finanční prostředky určené k úhradě daně jiným způsobem, převážně na úhradu starších závazků společnosti, přičemž tímto jednáním zkrátil daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 960 695,50 Kč. O tom, že o daňové povinnosti stěžovatel věděl, není podle soudů pochyb, neboť v předchozím období, tj. od 6. 9. 2006 do 27. 10. 2008, kdy vykonával funkci jednatele této obchodní společnosti, se zabýval obdobnou činností, tedy dovozy automobilů z jiných států Evropské unie, a tehdy společnost své daňové povinnosti řádně plnila a odváděla daň příslušnému finančnímu úřadu.
27. Soudy se zabývaly rovněž stěžovatelovou výhradou ohledně prodeje některých vozidel "přes leasingovou společnost", resp. požadavku na vrácení daně z přidané hodnoty od finančního úřadu, nicméně odpovídající úvahy označily za zcela hypotetické. Stěžovateli v této souvislosti vytkly, že jeho zaviněním nedošlo k podání daňových přiznání a že verzi obhajoby, podle které společnost AFP INVEST, s. r. o., nárok na vrácení daně z přidané hodnoty neuplatnila, nepodporují zjištění, že byl jedinou osobou s dispozičními právy k účtu označené společnosti, což využíval tím, že došlé peněžní prostředky "okamžitě vybíral".
28. Odvolací soud ústavněprávně konformním způsobem vysvětlil, proč stěžovatelem navrhovaný další výslech znalce Mgr. Vladimíra Leina považoval za nadbytečný.
29. V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy věnovaly rovněž subjektivní stránce trestné činnosti stěžovatele. Nelze stěžovateli přisvědčit, že by v jeho jednání nebyl ústavněprávně udržitelně prokázán znak úmyslu, jak se namítá v ústavní stížnosti. S touto výtkou se již soudy vypořádaly, přičemž lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu odvolacího, který formuloval též vlastní závěry k dané otázce.
30. Stěžovatelem vzpomínaný princip subsidiarity trestní represe, který vyžaduje, aby prostředky trestního práva byly v právním státě používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná jinými právními odvětvími (právem občanským, obchodním, správním, finančním atd.), má ústavněprávní význam (čl. 8 odst. 2, čl. 4 odst. 4 Listiny), přičemž se v rámci trestního práva uplatní obecně. Soudy se však v dané věci s otázkou, zda omezení základních práv stěžovatele trestní sankcí bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva, vypořádaly ústavněprávně konformním výkladem, že inkriminované jednání se v podstatných rysech neliší od běžně se vyskytujících trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, včetně jejich společenské nebezpečnosti (škodlivosti).
31. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
32. Na základě uvedených zjištění a jejich shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
33. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu