ECLI:CZ:US:2016:3.US.1878.16.1
sp. zn. III. ÚS 1878/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: FVE Litvínovice, s. r. o., se sídlem Litvínovice 12, Litvínovice, zastoupeného JUDr. Davidem Řezníčkem, advokátem se sídlem U Černé věže 66/3, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2016, č. j. 5 Afs 141/2015-64, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2015, č. j. 10 Af 49/2013-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejvyšší správní soud podle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro nepřípustnost napadeným usnesením kasační stížnost stěžovatele, podanou proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť mířila proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl znovu poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2014, č. j. 5 Afs 133/2014-43. Napadeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 5. 2013, č. j. 13410/13/5000-14201-701858, kterým bylo změněno odvoláním napadené rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 27. 12. 2010, č. j. 289733/10/077910305043, tak, že doměřená daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006 se změnila z částky 3 682 320,- Kč na částku 3 104 640,- Kč. Odvolací finanční ředitelství v Brně v citovaném rozhodnutí dospělo k závěru, že jako daňově uznatelný náklad lze uznat pouze náklady vynaložené na výkup dřevěných palet ve výši 7.060,- Kč a stěžovatelem uplatněné náklady na výkup dřevěných a kovových palet (dále jen "palety") se ve zbytku, tedy v částce 12.782.366,- Kč, jako daňový náklad neuznávají, neboť stěžovatel v daném rozsahu výdaje na výkup palet neprokázal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ačkoliv správci daně k prokázání daňově uznatelného nákladu předložil doklady o výkupu palet od fyzických osob, které splňují náležitosti účetních dokladů, správce daně konstatoval, že tyto doklady neobsahují identifikaci konkrétních osob, které však není stěžovatel oprávněn, jakožto osobní údaje, při výkupu palet od fyzických osob požadovat, resp. tyto osobní údaje s ohledem na zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, shromažďovat. Správce daně přitom nezpochybnil skladovou evidenci stěžovatele ani množství nakoupených a prodaných palet. K tomu stěžovatel dodává, že předmětné palety se v jeho skladu neocitly bezdůvodně, ale musel je předtím nabýt od jiných osob. Pokud však správce daně nepovažoval doklady, řádnou skladovou evidenci a prakticky celé účetnictví stěžovatele za dostatečně průkazné, měl podle stěžovatele povinnost postupovat tak, že měl stanovit daň podle pomůcek.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Předně je nutno zdůraznit, že krajský soud, jak je shora uvedeno, zamítl žalobu stěžovatele vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, obsaženým v jeho kasačním rozsudku. Podle §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního je kasační stížnost dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. To znamená, že nová kasační stížnost je v těchto případech a priori nepřípustná - pouze s jedinou výjimkou, kterou je nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu. Věcně projednatelnou kasační stížnost by proto mohl stěžovatel podat pouze tehdy, pokud by v ní tvrdil právě to, že se krajský soud neřídil právním názorem vysloveným předcházejícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2014, č. j. 5 Afs 133/2014-43. To však zjevně neučinil a nic takového netvrdí ani v nyní projednávané ústavní stížnosti.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že správce daně měl v jeho případě povinnost postupovat tak, že měl stanovit daň podle pomůcek, Ústavní soud nad rámec shora uvedeného dodává, že Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení konstatoval, že v žalobě stěžovatele uplatněné námitky směřovaly pouze k nesprávně vedenému dokazování, resp. hodnocení provedených důkazů, přičemž předmětnou námitku ohledně stanovení daně podle pomůcek stěžovatel ve lhůtě podle §71 odst. 2 soudního řádu správního neuplatnil. K tomuto závěru o nedodržení lhůty podle §71 odst. 2 soudního řádu správního v souvislosti s danou námitkou přitom stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž nic konkrétního nenamítá. Nejvyšší správní soud k předmětné námitce proto s ohledem na shora uvedené nepřihlížel a věcně se jí nezabýval. Na základě uvedeného se tak navíc ve vztahu k řízení o ústavní stížnosti jedná, s ohledem na zásadu materiální subsidiarity, o námitku nepřípustnou a Ústavní soud se jí i z tohoto důvodu nemůže zabývat.
Za této situace musel Ústavní soud tu část petitu ústavní stížnosti, která brojí proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť Nejvyšší správní soud nemohl s ohledem na kogentní znění citovaného ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního rozhodnout jinak.
Ve zbytku Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako opožděnou, protože stěžovatel měl - s ohledem na shora uvedené - podat věcně projednatelnou ústavní stížnost hned proti rozsudku krajského soudu, jelikož právě tento rozsudek představoval v nyní projednávané věci rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ke stejnému závěru dospěl i druhý senát Ústavního soudu, který rozhodoval z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie v obdobné věci stěžovatele, evidované pod sp. zn. II. ÚS 1877/16.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu