infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2016, sp. zn. III. ÚS 1879/16 [ usnesení / FIALA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:3.US.1879.16.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2016:3.US.1879.16.1
sp. zn. III. ÚS 1879/16 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Vlasty Havlíkové, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, sídlem Žižkova tř. 1321/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016 č. j. 22 Cdo 892/2016-169, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Pavla Polanky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. U Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") se vedlejší účastník domáhal určení vlastnického práva ke konkretizované stavbě a stěžovatelka vzájemným návrhem požadovala určení, že rozestavěná stavba je součástí jejího individualizovaného pozemku v kat. úz. Vlčeves. Okresní soud sice konstatoval naléhavý právní zájem obou účastníků na požadovaném určení, nicméně rozsudkem ze dne 7. 5. 2015 č. j. 8 C 96/2014-79 žalobu vedlejšího účastníka zamítl shledav, že nebyl dovršen proces převodu vlastnického práva (výrok I.), a zamítl stěžovatelčin vzájemný návrh (výrok II.), neboť nebyly dány předpoklady pro aplikaci §506 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zákoník"), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). 2. Proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 9. 2015 č. j. 15 Co 472/2015-121 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), neboť dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Zejména zdůraznil, že i po účinnosti obč. zákoníku zůstává zachován původní právní režim pozemku a stavby, pokud nebyla dána totožnost jejich vlastníka (v předchozí části obsáhle zdůvodnil, že stavba na pozemku ve stěžovatelčině vlastnictví patří odlišnému vlastníkovi). 3. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž zejména namítala, že po zániku původního vlastníka předmětné stavby v důsledku zrušení konkursu se stala předmětná stavba nemovitou věcí opuštěnou, a proto se nutně stala od 1. 1. 2014 ve shodě s §506 obč. zákoníku součástí pozemku, na němž byla postavena a jelikož pozemek pod stavbou je v jejím vlastnictví, nutně předmětná stavba "přirostla" do jejího vlastnictví. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání usnesením napadeným ústavní stížnosti odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění podrobně reagoval na její námitku, že předmětná stavba byla věcí ničí, že soudy nedovodily, že by původní vlastník předmětnou stavbu opustil, a dodal, že i v takovém případě by nedošlo ke stavu, že by se stavba stala věcí ničí, nýbrž by podle §135 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. přešla do vlastnictví obce, resp. při opuštění věci do 30. 9. 2005 by připadla do vlastnictví státu. Konstatoval, že soudy obou stupňů také správně dovodily, že se předmětná stavba nemohla stát věcí ničí výmazem původního vlastníka z obchodního rejstříku. Nejvyšší soud výslovně zdůraznil, že režim §506 obč. zákoníku se nevztahuje na stavby, které jsou věcí ve smyslu občanskoprávním a vznikly před 1. 1. 2014. Aby se takové stavby staly součástí pozemku, musel by být naplněn předpoklad uvedený v §3054 obč. zákoníku, tedy že vlastník pozemku je zároveň vlastníkem stavby stojícím na tomto pozemku. Jelikož však taková situace v posuzovaném případě nastat nemohla, jsou rozhodnutí soudů obou stupňů o tom, že se předmětná stavba nestala součástí pozemku, zcela správná. V závěru odůvodnění Nejvyšší soud dodal, že stěžovatelčině požadavku by nebylo možné v této podobě vyhovět i z dalšího důvodu: Pokud se totiž domáhala vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že určitá věc je součástí věci jiné, nic by to nestanovilo o právním vztahu či právu k této věci. Šlo by pouze o určení existence právní skutečnosti, jež by samo o sobě nedeklarovalo žádný právní vztah či právo. Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. V takovém případě však nejde o určovací žalobu, odpovídající ustanovení §80 občanského soudního řádu, pro kterou platí, že se jí žalobce domáhá, aby soud deklaratorním rozhodnutím prohlásil určitý právní vztah či právo za již existující. Správným petitem by bylo určení, že stěžovatelka je vlastnicí stavby jako součásti určitého pozemku. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka podanou ústavní stížností navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo narušeno její ústavní právo na spravedlivé soudní rozhodnutí založené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to jak v rovině hmotněprávní, tak i v rovině procesní, když Nejvyšší soud nebyl oprávněn vyřídit věc formou tzv. odmítnutí dovolání, a měl o něm rozhodnout meritorně. Vzhledem k jejímu přesvědčení, že předmětná budova postavená na jejím pozemku skutečně "přirostla" do tohoto pozemku a je tedy v jejím vlastnictví, namítá i narušení ústavní ochrany vlastnického práva, jak je obsažena v čl. 11 Listiny. 5. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud její dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž by blíže a zejména právně uspokojivě objasnil, proč by mělo být nepřípustné. K závěru Nejvyššího soudu, že soudy obou stupňů nedospěly k závěru, že předmětná stavba byla věcí ničí, uvedla, že tato hmotněprávní otázka, tj. zda po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku právně "přirostla" k jejímu pozemku, byla jednou z dílčích otázek zahrnutých jak do okruhu přípustnosti dovolání (dovolacím soudem dosud řešena nebyla a pro krátkost času ani být řešena nemohla), tak i jako dílčí otázka dovolacího důvodu. Rozlišení mezi věcí opuštěnou a věcí ničí je přitom jednoznačně otázkou právní, nikoliv otázkou skutkovou. Jako další dovolací důvod připomenula otázku speciálního zákonného postupu pro obnovení zaniklého subjektu postupem podle §75b bývalého obchodního zákoníku, resp. nyní §209 obč. zákoníku. 6. Stěžovatelka konstatuje, že Nejvyšší soud provedl zcela nesprávné rozlišení mezi věcí opuštěnou a věcí ničí, a to i přesto, že na významné odlišnosti obou právních institutů ve svých podáních, včetně dovolání, upozornila. Dále polemizuje s možností původního vlastníka projevit vůli opustit nemovitost, která byla předmětem smlouvy s vedlejším účastníkem. Nebylo proto možno uvažovat o nabytí vlastnictví k věci obcí dle §135 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. V daném případě šlo (a muselo jít) o vznik stavu, kdy vlastnické právo předchozího vlastníka zaniklo a ke dni nabytí účinnosti nového občanského zákoníku tedy "automaticky" uvedená stavba přirostla vlastnicky do pozemku, na němž byla postavena. III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. vůči usnesení Nejvyššího soudu již žádný prostředek zákon neupravuje. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace "podústavního" práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tento nález, jakož i další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz)]. 9. Ústavní soud z tohoto hlediska posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je návrhem zjevně neopodstatněným podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv, zejména práva na spravedlivý proces a vlastnického práva, a konstatuje, že k jejich porušení nedošlo. Ústavní stížnost v prvé řadě brojí proti postupu Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti stěžovatelčina dovolání. Nejvyšší soud se přitom stěžovatelčinými námitkami zabýval (srov. odůvodnění napadeného usnesení od čtvrtého odstavce na třetí straně) a zcela srozumitelně objasnil podstatu věci týkající se sporného vlastnického režimu předmětné budovy. V této souvislosti je irelevantní stěžovatelčina námitka ohledně režimu věci ničí a podmínek opuštění věci, neboť Nejvyšší soud vyhodnotil, že soudy obou stupňů nedovodily, že by původní vlastník věc opustil, ani že by se stala věcí ničí v důsledku jeho výmazu z obchodního rejstříku. Stěžovatelka tak od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy při hodnocení, koncentrovaně vyjádřeno, následků návratu k zásadě superficies solo cedit občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb., jež by měla vést k nabytí vlastnického práva ke stavbě na základě jejího přírůstku k pozemku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části setrvalou polemikou se závěry obecných soudů, která je však výronem evidentně nesprávných představ o právní úpravě uvedené problematiky de lege lata. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o stěžovatelčině vzájemném návrhu rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. 11. Obdobně odkazuje Ústavní soud na tu část odůvodnění napadeného usnesení (strana čtvrtá, čtvrtý odstavec), v níž Nejvyšší soud stěžovatelku upozornil na primární důvod zamítnutí jejího návrhu, který je založen na nerespektování předpokladů pro určovací žalobu (jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že určovací žalobou se může žalobce domáhat, aby soud svým rozhodnutím deklaroval, že tu právní poměr nebo právo není). V poslední větě tohoto odstavce dokonce Nejvyšší soud poskytl stěžovatelce právní pomoc, když jí objasnil správnou formulaci petitu. Důsledně vzato, stěžovatelčin návrh měly soudy zamítnout již z tohoto důvodu, aniž by se musely obsáhle zabývat samotnými hmotněprávními aspekty. 12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelky, k němuž mělo údajně dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2016 Josef Fiala v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2016:3.US.1879.16.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1879/16
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 2016
Datum vyhlášení  
Datum podání 13. 6. 2016
Datum zpřístupnění 18. 7. 2016
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
Soudce zpravodaj Fiala Josef
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §237, §80, §157 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík žaloba/na určení
stavba
dovolání/přípustnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1879-16_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 93305
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-07-30