infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.11.2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15 [ nález / FILIP / výz-3 ], paralelní citace: N 212/83 SbNU 369 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:3.US.2700.15.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Přezkum výkonu práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy

Právní věta Přezkum výkonu práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy (podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) je v zásadě vyhrazen obecným soudům, respektují-li ústavní kautely práva na spravedlivý proces; k porušení tohoto práva dojde, není-li námitka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy dostatečně vypořádána v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování účastníků sporu, takže není dostatečně zváženo chování obou stran, závěry obecných soudů směřují jen k jednání jedné ze stran, a proto jsou vůči straně druhé nepřiměřeně tvrdé, a příčí se tak požadavkům řádně vedeného procesu a ekvity.

ECLI:CZ:US:2016:3.US.2700.15.1
sp. zn. III. ÚS 2700/15 Nález Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15 ve věci ústavní stížnosti Pavla Zezuly, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem, se sídlem Údolní 33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015 č. j. 28 Cdo 5277/2014-566, výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 22 Co 567/2011-507 ve znění výroku I opravného usnesení ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 22 Co 567/2011-519 a proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. října 2011 č. j. 6 C 79/2008-338 ve výroku II a v té části výroku I, kterou bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku 858 047 Kč s ročním úrokem z prodlení z částky 228 452,70 Kč od 6. 2. 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 10,5 %, od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 10,75 %, za dobu od 1. 1. 2009 do 10. 3. 2009 ve výši 9,25 % a z částky 858 047 Kč za dobu od 11. 3. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25 %, za dobu od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 8,5 %, za dobu od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 8 %, za dobu od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 ve výši 7,75 %, za dobu od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 7,5 %, za dobu od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 ve výši 7,05 % a za dobu od 1. 1. 2014 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách jako účastníků řízení a Hloubětínské společnosti, s. r. o., se sídlem Mandloňová 944/5, Praha 9, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015 č. j. 28 Cdo 5277/2014-566, výrokem I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 22 Co 567/2011-507 ve znění výroku I opravného usnesení ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 22 Co 567/2011-519 a rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. října 2011 č. j. 6 C 79/2008-338 ve výroku II a v té části výroku I, kterou bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku 858 047 Kč s ročním úrokem z prodlení z částky 228 452,70 Kč od 6. 2. 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 10,5 %, od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 10,75 %, za dobu od 1. 1. 2009 do 10. 3. 2009 ve výši 9,25 % a z částky 858 047 Kč za dobu od 11. 3. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25 %, za dobu od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 8,5 %, za dobu od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 8 %, za dobu od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 ve výši 7,75 %, za dobu od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 7,5 %, za dobu od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 ve výši 7,05 % a za dobu od 1. 1. 2014 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015 č. j. 28 Cdo 5277/2014-566, výrok I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 22 Co 567/2011-507 ve znění výroku I opravného usnesení ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 22 Co 567/2011-519 a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. října 2011 č. j. 6 C 79/2008-338 ve výroku II a v té části výroku I, kterou bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku 858 047 Kč s ročním úrokem z prodlení z částky 228 452,70 Kč od 6. 2. 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 10,5 %, od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 10,75 %, za dobu od 1. 1. 2009 do 10. 3. 2009 ve výši 9,25 % a z částky 858 047 Kč za dobu od 11. 3. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25 %, za dobu od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 8,5 %, za dobu od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 8 %, za dobu od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 ve výši 7,75 %, za dobu od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 7,5 %, za dobu od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 ve výši 7,05 % a za dobu od 1. 1. 2014 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, se proto ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud ve Svitavách (dále též jen "okresní soud") napadeným rozsudkem vyhověl žalobě Hloubětínské společnosti, s. r. o., (dále jen "vedlejší účastnice řízení"; původní žalobkyní byla Moravsko-třebovská obchodní společnost, s. r. o. v likvidaci, která nárok žalobkyni postoupila) proti stěžovateli na zaplacení částky 2 092 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), a to z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí původní žalobkyně stěžovatelem (v době od 15. 2. 2005 do 31. 12. 2008) bez právního důvodu. Okresní soud vyšel ze zjištění, že vlastnicí blíže specifikovaných nemovitostí v obci a katastrálním území Moravská Třebová byla v době od 12. 8. 1993 do 30. 6. 2009 původní žalobkyně. Pokud tyto nemovitosti byly v tomto období převáděny na další subjekty (mj. i na stěžovatele), šlo o právní úkony absolutně neplatné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2004 č. j. 32 Odo 759/2003-277). Původní žalobkyně vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyla až na základě kupní smlouvy ze dne 17. 6. 2009, kdy je prodala vedlejší účastnici řízení; byť původní žalobkyně byla po určitou dobu (od 3. 12. 2003 do 10. 9. 2007) vymazána z obchodního rejstříku. Z tohoto zjištění okresní soud vyvodil závěr, že pokud tyto nemovitosti v uvedené předchozí době stěžovatel užíval, činil tak bez právního důvodu. Stěžovatel dle okresního soudu nedoložil, že by měl k užívání nemovitostí právní důvod. 3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též jen "krajský soud") nejprve ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 5. 4. 2012 č. j. 22 Co 567/2011-408, kterým rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že stěžovatel věděl již od roku 2004, že kupní smlouva, kterou měl nabýt předmětné nemovitosti, je neplatná, a že je tedy neužívá z titulu svého vlastnického práva. Nebyl proto ani oprávněným držitelem, nemohl být v dobré víře, že mu nemovitosti patří; přesto tyto nemovitosti několik dalších let užíval, aniž za jejich užívání cokoli platil. Krajský soud tedy neshledal uplatněný nárok nemravným. Stav, kdy nebyla původní žalobkyně zapsána v obchodním rejstříku, nemohl mít dle krajského soudu vliv na závěr o kontinuálním trvání vlastnického práva původní žalobkyně. 4. Následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 9. 2013 č. j. 28 Cdo 1108/2013-450 zrušil rozsudek krajského soudu, neboť shledal nesprávným posouzení otázky, zda se stěžovatel mohl na úkor právní předchůdkyně původní žalobkyně bezdůvodně obohatit užíváním jejích nemovitostí po dobu, během níž byl tento subjekt vymazán z obchodního rejstříku. Uzavřel, že stěžovatel se na úkor původní žalobkyně po dobu, po niž byl vymazán z obchodního rejstříku, obohatit nemohl, neboť původní žalobkyně nebyla nadána právní subjektivitou zahrnující i možnost nabývat majetková práva. Původní žalobkyně mohla opětovně nabývat práv a povinností až ke dni právní moci rozhodnutí o zrušení výmazu, až od tohoto data se tedy na její úkor mohl někdo bezdůvodně obohacovat. 5. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu, krajský soud ve věci rozhodl podruhé napadeným rozsudkem ve znění napadeného opravného usnesení. Tím rozsudek okresního soudu potvrdil v té části výroku I, kterou bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci 858 047 Kč s příslušenstvím (tj. za bezdůvodné užívání nemovitostí v období od 11. 9. 2007 do 31. 12. 2008), ve zbytku výroku I rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. 6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Uvedl mimo jiné, že při posouzení, zda výkon práv odporuje dobrým mravům, dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal nepřiměřenost v úvahách nalézacích soudů, jejich závěry vyhodnotil jako korektní. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se soudy při posuzování souladu výkonu práva s dobrými mravy (podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení) přes námitky stěžovatele a navržené důkazy nezabývaly mravností jednání vedlejší účastnice řízení, jejího jednatele a dalších firem propojených společným jednatelem, a dále nesprávně zhodnotily mravnost jednání stěžovatele. 8. Stěžovatel koupil v roce 1996 nemovitosti od neoprávněného - společnosti KODERA, spol. s r. o., jejímž jednatelem i společníkem byl JUDr. Zdeněk Vychodil. Celou kupní cenu ve výši 5 250 000 Kč zaplatil stěžovatel na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 11. 3. 1997 přímo JUDr. Zdeňku Vychodilovi. Předmětem smlouvy byl i objekt kanceláří, který společnost KODERA, spol. s r. o., nevlastnila a který zapříčinil pozdější absolutní neplatnost celé smlouvy z důvodu nedostatečně specifikované kupní ceny (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 759/2003). Podle usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Územního odboru SKPV, Oddělení hospodářské kriminality ve Svitavách ze dne 8. 2. 2010 č. j. KRPE-183-17/TČ-2010-170981 JUDr. Vychodil věděl při uzavírání smlouvy, že společnost KODERA, spol. s r. o., není vlastníkem kanceláří, přesto tuto skutečnost stěžovateli zamlčel. Vyplývá to i z jeho svědecké výpovědi ze dne 8. 2. 2006 učiněné v rámci sporu vedeného u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 693/2005. Společnost KODERA, spol. s r. o., koupila nemovitosti ze stejného důvodu neplatnou smlouvou od jiné společnosti (Moravsko-třebovská velkoobchodní společnost, s. r. o.), kde opět byl jednatelem a společníkem JUDr. Zdeněk Vychodil. Soud až v listopadu 2008 pravomocně určil, že vlastníkem nemovitostí je právě posledně uvedená společnost, která je platně koupila od státu. Tato společnost (původní žalobkyně v daném sporu) se mezitím ocitla v likvidaci, likvidátorem je JUDr. Vychodil a pohledávku z tohoto sporu i s nemovitostmi postoupila vedlejší účastnici řízení, kde je opět jednatelem JUDr. Zdeněk Vychodil a společníky jsou jeho děti Marek Vychodil a Lucie Dosoudilová (která je i jednatelkou). Stěžovatel tak přišel o zakoupené nemovitosti, o zaplacenou kupní cenu (na jistině vymohl na JUDr. Vychodilovi pouze cca 310 000 Kč - viz přiloženou zprávu soudního exekutora) a o investice do zhodnocení nemovitostí (v hodnotě cca přes 3 mil. Kč). 9. Stěžovatel má za to, že obecné soudy se při posuzování souladu výkonu práva s dobrými mravy od počátku sporu odmítají zabývat v rozporu s ideou spravedlnosti mravností jednání celé personálně propojené skupiny firem a osoby jejich jednatele JUDr. Zdeňka Vychodila a posuzují výlučně jen mravnost jednání stěžovatele, což je pro stěžovatele vzhledem ke všem skutkovým okolnostem nepřiměřeně tvrdé. Stěžovatel byl v letech 1996 až 2008 veden v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí. V zakoupených nemovitostech umístil svoji truhlářskou dílnu a dal práci více než 20 lidem. O neplatnosti kupní smlouvy, kterou nezavinil, se dozvěděl v roce 2003, sedm let po jejím uzavření, a to pouze z odůvodnění rozsudku, který nepředstavuje překážku věci rozhodnuté. Dalších několik roků (až do listopadu r. 2008) probíhala soudní řízení o určení vlastníka nemovitostí. Stěžovatel neměl efektivní právní prostředek, jak se domoci na JUDr. Vychodilovi vrácení kupní ceny. Pravomocný rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 10. 2002 č. j. 18 C 238/2000-217 na vrácení menší části kupní ceny (cca 700 000 Kč s přísl.) se stěžovateli dodnes nepodařilo zcela na JUDr. Zdeňku Vychodilovi vykonat. JUDr. Vychodil jako povinný dobrovolně neuhradil stěžovateli nic. Dodnes byla vymožena necelá polovina přisouzené jistiny (cca 310 000 Kč) - viz přiloženou zprávu soudního exekutora ze dne 10. 6. 2015 (sub 8). Společnost KODERA, spol. s r. o., byla od r. 1999 do r. 2005 v konkursu, poté neměla žádný majetek a v r. 2013 byla vymazána z rejstříku. Stěžovatel musel propustit zaměstnance a ukončit podnikání na živnostenský list. V r. 2011 musel prodat svůj rodinný domek v obci Trnávka. Celá situace se negativně odrazila na zdravotním (psychickém) stavu jeho manželky, která rovněž společně a nerozdílně ručí za dluhy stěžovatele. 10. Vedlejší účastnice řízení, jejímž jednatelem je stále JUDr. Zdeněk Vychodil a v němž jsou společníky jeho děti, se nyní domáhá po stěžovateli vydání údajného bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nemovitostí. Vedlejší účastnice řízení podala na stěžovatele ještě další žalobu na vydání bezdůvodného obohacení (ve výši 1 279 801,65 Kč s příslušenstvím a 230 501,50 Kč s příslušenstvím) za užívání předmětných nemovitostí za další období až do jejich vyklizení, která je vedena u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 58 Cm 77/2011. 11. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení řádnému posouzení otázky souladu výkonu práva vedlejší účastnicí řízení s dobrými mravy vyhnul s poukazem na "širokou možnost uvážení" nalézacího soudu a na to, že stěžovatel uvedl jen "povšechná tvrzení o tom, že se nemohl domoci kompenzace újmy". Nejvyšší soud se v rozporu s požadavkem předvídatelnosti práva a právní jistoty řádně nevypořádal s dovolací námitkou, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného práva od dosavadní konstantní konkrétně uvedené judikatury dovolacího soudu. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud řádným a přezkoumatelným způsobem nevypořádal s dovolacím důvodem, že se odvolací soud při řešení souladu dobrých mravů s výkonem práva vedlejší účastnice řízení odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. 12. Stěžovatel podotýká, že výkon práva vedlejší účastnice zahrnuje nemravné podání samotné žaloby, navíc jednatel vedlejší účastnice řízení má dodnes zisk z nevrácené kupní ceny, který spočívá v mnohaletém (od r. 1997) bezúročném užívání finanční částky v řádu několika milionů korun. Tím, že na uvedené dovolací námitky Nejvyšší soud nijak nereagoval, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, která má za následek porušení práva na spravedlivý proces. Součástí tohoto práva je právo na transparentní odůvodnění rozhodnutí soudů. Totéž se týká i rozsudků odvolacího a nalézacího soudu, před kterými byly stejné námitky zvláště ohledně výkonu práva vedlejší účastnice řízení v rozporu s dobrými mravy také vzneseny a s nimiž se v rozsudcích přezkoumatelným způsobem nevypořádaly, když se nezabývaly nemravným jednáním vedlejší účastnice řízení, jejího jednatele, jejího právního předchůdce a dalších firem propojených osobou JUDr. Vychodila. Již v písemném stanovisku stěžovatele k žalobě podané v r. 2011 okresnímu soudu byla tvrzení o nemravnosti podané žaloby doložena navrženými důkazy (smlouvami o převodech nemovitostí a třemi spisy okresního soudu), kterými se soudy nezabývaly, aniž by takový postup odůvodnily. Napadená soudní rozhodnutí tak trpí prvky svévole, v tomto ohledu jsou nepřezkoumatelná. 13. Obecné soudy dále nesprávně zhodnotily mravnost jednání stěžovatele, když uvedly, že již od r. 2004 věděl, že kupní smlouva je neplatná, a přesto několik dalších let užíval nemovitosti, aniž by za to cokoli platil. Zde zejména krajský soud nevzal v potaz předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013 č. j. 28 Cdo 1108/2013-450, kterým zrušil jeho předchozí rozsudek a kde uvedl, že stěžovatel se nemohl na úkor právního předchůdce vedlejšího účastníka obohatit užíváním nemovitostí za dobu, kdy tento subjekt byl vymazán z obchodního rejstříku, tj. do 10. 9. 2007. Obecné soudy proto nemohou jednání stěžovatele předcházející tomuto datu posuzovat jako nemravné. Stěžovatel neměl v té době komu vrátit nemovitosti, jestliže jejich předchozí pravý vlastník byl vymazán z obchodního rejstříku. Nemohl je vrátit nevlastníkovi - společnosti, od které je neplatně koupil (KODERA, spol. s r. o.), protože ani ta je předtím platně nekoupila. O určení vlastnictví nemovitostí probíhaly od r. 2005 soudní spory až ke dni 20. 11. 2008, kdy byl pravomocně určen jejich staronový vlastník. Proto užívání nemovitostí do této doby stěžovatelem nemůže být posuzováno jako nemravné, neboť do té doby byl jejich platným vlastníkem. 14. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí nově a překvapivě na rozdíl od rozsudků okresního a odvolacího soudu též uvedl, že stěžovatel nevyužil všech právních prostředků k ochraně práv a přitom poukázal na §42 či 457 ve spojení s §107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. K tomu je třeba uvést, že právní ochranu podle posledních dvou jmenovaných ustanovení nemohl stěžovatel využít, protože mezi ním a vedlejší účastnicí řízení, popř. původní žalobkyní, nevznikl ze zákona synallagmatický závazek. Neplatná kupní smlouva byla uzavřena mezi stěžovatelem a společností KODERA, spol. s r. o. Právní předchůdkyní žalobkyně v tomto sporu je však první obchodní společnost (Moravsko-třebovská obchodní společnost, s. r. o. v likvidaci) v řetězci tří neplatných kupních smluv, protože ta měla uzavřenou platnou kupní smlouvu s Fondem národního majetku České republiky (nikoli společnost KODERA, spol. s r. o.). Právní ochrana podle §457 ve spojení s §107 odst. 3 občanského zákoníku je proto nepoužitelná. S vedlejší účastnicí řízení ani s její právní předchůdkyní neměl stěžovatel v minulosti uzavřenu žádnou smlouvu. Neplatnou smlouvu uzavřel stěžovatel se společností KODERA, spol. s r. o. Žaloba proti společnosti KODERA, spol. s r. o., (přejmenované v roce 2005 na společnost JETECH, spol. s r. o.) podle §42 občanského zákoníku také nepředstavuje efektivní právní prostředek. KODERA, spol. s r. o., byla od r. 1999 v konkursu, dne 29. 7. 2004 bylo vydáno usnesení o rozvržení zpeněženého majetku z podstaty, kde je uvedeno, že "částka určená k rozvrhu ve výši 240 438,53 Kč byla poměrně (1,56853 %) rozdělena mezi věřitele pohledávek II. třídy. Tím byl výtěžek získaný zpeněžením konkurzní podstaty zcela vyčerpán", v r. 2005 byl na základě toho konkurs zrušen. Společnost pak neměla žádný majetek, čehož dokladem je, že byla bez likvidace dne 14. 12. 2013 na základě usnesení o zrušení konkursu z r. 2005 vymazána z obchodního rejstříku. Podání žaloby proto nemělo smysl a znamenalo by jen pro stěžovatele další marné náklady spojené se soudním řízením a případný vyhovující pravomocný rozsudek by byl pro nemajetnost společnosti nevymahatelný. 15. Stěžovatel mohl vrácení plnění podle neplatné smlouvy požadovat po společnosti KODERA, spol. s r. o., až poté, kdy bylo najisto určeno, že není vlastníkem koupených nemovitostí. Od r. 2005 probíhala proti stěžovateli dvě soudní řízení o určení vlastnictví k nemovitostem. Nejprve se společností JETECH, spol. s r. o., pak s Moravsko-třebovskou velkoobchodní společností, s. r. o. Obě byla vůči stěžovateli neúspěšná. Až ve třetím soudním řízení byl určen nový vlastník. K tomu došlo až právní mocí rozsudku okresního soudu č. j. 9 C 185/2008-113 dnem 20. 11. 2008. Rozsudek určil, že vlastníkem nemovitostí je právní předchůdkyně původní žalobkyně, tj. Moravsko-třebovská obchodní společnost, s. r. o. v likvidaci (likvidátorem byl JUDr. Zdeněk Vychodil). Až okamžikem právní moci uvedeného rozsudku bylo najisto postaveno, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy. Od stejného okamžiku (20. 11. 2008) počítá okresní soud počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku právního předchůdce vedlejší účastnice řízení k vydání bezdůvodného obohacení (viz str. 2 a 3 napadeného rozsudku okresního soudu). V roce 2008 společnost JETECH, s. r. o., jejímž jednatelem byl v té době František Jegla - tchán JUDr. Zdeňka Vychodila, žádný majetek neměla. 16. Z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 10. 2002 č. j. 18 C 238/2000-217 jasně vyplývá, že na úkor stěžovatele se obohatil JUDr. Zdeněk Vychodil, nikoli společnost KODERA, spol. s r. o., která byla druhým účastníkem kupní smlouvy, protože kupní cena nebyla zaplacena jí, ale JUDr. Vychodilovi (rozsudek v této části nebyl změněn následným rozsudkem krajského soudu ze dne 15. 5. 2003 č. j. 23 Co 70/2003-249, dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 759/2003). JUDr. Vychodil byl stěžovatelem úspěšně zažalován na vrácení části kupní ceny ve výši 692 852,50 Kč s příslušenstvím, rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 10. 2002 č. j. 18 C 238/2000-217 je v právní moci, avšak dodnes nebyl zcela vymožen. JUDr. Zdeněk Vychodil např. po doručení usnesení o nařízení exekuce neoprávněně převedl obchodní podíl ve společnosti DAKAM, spol. s r. o., (viz přiloženou zprávu exekutora ze dne 29. 6. 2005). V přiloženém trestním oznámení ze dne 22. 10. 2009 je vyčísleno, že celková vysouzená dlužná částka činí i s úroky a náklady nalézacího a exekučního řízení ke dni 13. 10. 2008 částku 1 526 386,20 Kč, přičemž z této částky bylo ke dni 22. 10. 2009 vymoženo 439 384,50 Kč. Exekuce byla prováděna srážkami z důchodu JUDr. Zdeňka Vychodila ve výši 2 600 Kč měsíčně, srážky nepokrývaly ani příslušenství vymáhané pohledávky, takže celková částka neustále rostla. Proto bylo neefektivní jej žalovat i o zbytek jemu zaplacené kupní ceny (cca 4,5 milionu Kč) a výlohy s tím spojené by znamenaly další marné výdaje pro faktickou nevykonatelnost rozsudku. 17. V loňském roce provedl JUDr. Zdeněk Vychodil neoprávněně (vedlejší účastnice není vůči stěžovateli osobou povinnou v exekuci) zápočet částky cca 960 000 Kč (viz přiložený přípis vedlejší účastnice řízení ze dne 9. 12. 2014), stěžovatelem vysouzené pohledávky vůči němu a v tomto soudním řízení vysouzené pohledávky žalobce vůči stěžovateli, což bylo soudně napadeno. Od té doby stěžovateli JUDr. Zdeněk Vychodil už nic nesplácí. Podle přiložené zprávy exekutora ze dne 10. 6. 2015 bylo na JUDr. Zdeňku Vychodilovi vymoženo pro stěžovatele celkově cca 555 000 Kč, z toho cca 310 000 Kč na jistinu. Ze zaplacené kupní ceny dluží JUDr. Vychodil stále stěžovateli necelých 5 000 000 Kč. Stěžovatel proto žádné efektivní právní prostředky na ochranu svých práv neměl, další žaloby by pro něj znamenaly jen další zbytečné náklady a rozsudky by stejně nebyly fakticky vykonatelné. V tomto sporu mu proto zbývá pouze námitka ohledně výkonu práva vedlejší účastnice řízení v rozporu s dobrými mravy, protože ho žaluje o vydání bezdůvodného obohacení za užívání neplatně koupených nemovitostí společnost, jejímž jednatelem je právě JUDr. Vychodil, který mu dodnes nezaplatil celé plnění přiznané soudem a také zbytek přímo jemu zaplacené kupní ceny. Žádný zápočet obecné soudy stěžovateli neuznaly. 18. Stěžovatel dodává, že trestní stíhání jednatele vedlejší účastnice řízení JUDr. Vychodila bylo odloženo z důvodu jeho promlčení. Z usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Územního odboru SKPV, Oddělení hospodářské kriminality ve Svitavách, ze dne 8. 2. 2010 č. j. KRPE-183-17/TČ-2010-170981 (str. 3) vyplývá, že JUDr. Vychodil jako zástupce a jednatel společnosti KODERA, spol. s r. o., při uzavírání smlouvy ze dne 27. 9. 1996 "věděl, že společnost KODERA není vlastníkem objektu kanceláří, přesto tuto skutečnost kupujícímu Pavlu Zezulovi zamlčel, nechal si vyplatit kupní cenu v plné výši a takto mu způsobil škodu 692 852,50 Kč". III. Vyjádření účastníků řízení 19. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při dovolacím přezkumu rozsudků soudů nižších stupňů týkajících se souladu výkonu práva s dobrými mravy praktikuje obdobné sebeomezení jako Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, ze dne 18. 1. 2010 sp. zn. IV. ÚS 394/09 či ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 2694/10), vědom si toho, že soudy nižších stupňů, majíce bezprostřední přístup ke skutkovým zjištěním, jsou lépe disponovány k tomu, aby zohlednily při aplikaci §3 odst. 1 občanského zákoníku veškeré jedinečné skutkové okolnosti každého případu. Důvodem k zásahu dovolacího soudu by byla jen zjevná nepřiměřenost úvah soudů nižších stupňů. Tento postup, zvolený soudem i v předmětné věci, byl opakovaně aprobován coby ústavně konformní (např. usnesení ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 675/06 či ze dne 15. 10. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2032/13). 20. Nejvyšší soud v daném případě shledal závěr odvolacího soudu o konformitě uplatnění žalovaného nároku s dobrými mravy přesvědčivým, což jednoznačně objasnil (viz str. 5 napadeného usnesení). Další argumentace obsažená v ústavní stížnosti se pohybuje výhradně v rovině tzv. podústavního práva, přičemž pokud stěžovatel mezi skutkovými okolnostmi řešeného sporu akcentuje jako významné pro posouzení souladu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy jiné aspekty, než které pokládaly za podstatné obecné soudy, na žádný exces z ústavních mezí usuzovat nelze. Nejvyšší soud navrhl odmítnutí, příp. zamítnutí ústavní stížnosti. 21. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na své závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. 22. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že v době, kdy zdejší soud rozhodoval ve věci samé, spočívala obrana stěžovatele jen v jeho obecném tvrzení, že žaloba je nemravná. Tvrzení, popřípadě označení důkazů, které by tuto obranu stěžovatele podporovaly, však stěžovatel uplatnil až v dalším řízení před odvolacím a dovolacím soudem a zejména v ústavní stížnosti. 23. Vedlejší účastnice řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřila, toliko soudu předložila kopie návrhů žalob, oznámení o skončení exekuce a rozhodnutí soudů, které mají přímou souvislost s předloženou ústavní stížností. IV. Doplnění ústavní stížnosti a replika stěžovatele 24. Dne 29. 1. 2016 zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu (po změně v osobě právního zástupce stěžovatele) doplnění argumentace ústavní stížnosti. Jak stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti uvedl, skutkově i právně obdobnými otázkami jako výše uvedená rozhodnutí napadená ústavní stížností stěžovatele se zabýval krajský soud ve věci sp. zn. 58 Cm 77/2011. V této věci vydal krajský soud dne 3. 12. 2015 rozsudek č. j. 58 Cm 77/2011-404, kterým v plném rozsahu zamítl žalobu vedlejší účastnice na zaplacení částky 1 279 801,65 Kč s příslušenstvím a částky 230 501,50 Kč s příslušenstvím z titulu údajného bezdůvodného obohacení stěžovatele v důsledku užívání nemovitostí vedlejšího účastníka bez právního důvodu v období od 1. 7. 2009 do 4. 10. 2011. Krajský soud v odůvodnění tohoto rozsudku (z něhož stěžovatel cituje) uvedl, že se vědomě odchýlil od dřívějších rozhodnutí ve skutkově i právně obdobných sporech mezi vedlejší účastnicí řízení a stěžovatelem, včetně rozhodnutí, která stěžovatel napadá svou ústavní stížností. Krajský soud odůvodnil tento svůj postup především tím, že nárok uplatněný v žalobě vedlejší účastnicí řízení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel je přesvědčen, že tento výklad práva krajským soudem je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, kterou stěžovatel citoval na podporu své argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti. Stěžovatel v této souvislosti dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 2232/07 (N 119/57 SbNU 467). 25. Stěžovatel v replice k vyjádření okresního soudu označil za zcela nepravdivé tvrzení o nedostatečnosti své obrany stran nemravnosti žaloby. Stěžovatel totiž již v této fázi řízení podrobně popsal okolnosti, z nichž usuzoval, že bylo jednání vedlejší účastnice řízení v rozporu s dobrými mravy, a tyto skutečnosti podložil také přesně specifikovanými důkazními návrhy (viz podání "Stanovisko žalovaného s důkazními návrhy" ze dne 12. 8. 2011 na č. l. 218, v němž stěžovatel podrobně popsal personální a majetkové propojení jednotlivých právnických osob prostřednictvím JUDr. Vychodila a jeho účelové jednání stran koupě předmětného areálu). Okresní soud se tak měl touto námitkou stěžovatele řádně zabývat, což však neučinil, a zatížil tak své rozhodnutí nepřezkoumatelností, nezabýval se ani v uvedeném podání specifikovanými důkazními návrhy. 26. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že ve věci neexistovaly takové okolnosti, které by Nejvyššímu soudu znemožňovaly či značně ztěžovaly zabývat se věcně jeho námitkou ohledně rozporu s dobrými mravy. Nesouhlasí s poukazem tohoto soudu na určitou zdrženlivost při přezkumu rozporu s dobrými mravy, neboť Nejvyšší soud nemůže paušálně vyloučit posuzování otázky rozporu s dobrými mravy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 548/11 (N 119/61 SbNU 729)], stejně tak nemůže odmítnout ochranu ústavně zaručeným právům stěžovatele. V předmětné věci sice Nejvyšší soud proklamoval, že možnost posouzení rozporu s dobrými mravy paušálně nevylučuje, fakticky tak však učinil, když pouze formálně potvrdil správnost závěrů odvolacího soudu. Stěžovatel k tomu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 2108/14 (N 160/78 SbNU 409), bod 28, z něhož vyplývá, že Nejvyšší soud se může dopustit porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces také tím, že nenapraví předchozí pochybení krajského soudu. 27. Nejvyšší soud se nezabýval otázkou spravedlivosti rozsudku odvolacího soudu v důsledku rozporu s dobrými mravy ani se nezabýval tím, že se odvolací soud odchýlil od dřívější judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 33 Odo 29/2005), podle které se mají posuzovat dobré mravy z hlediska vzájemného jednání obou účastníků právního vztahu, ačkoli to stěžovatel namítal ve svém dovolání. Za zcela nepřípadný považuje stěžovatel odkaz Nejvyššího soudu, že by se měl po vedlejší účastnici řízení domáhat náhrady škody či vydání plnění z důvodu neplatnosti právního úkonu. Jak totiž stěžovatel uvedl již ve své ústavní stížnosti, v důsledku nemravného jednání vedlejší účastnice řízení neměl efektivní právní prostředek, jak se domoci vrácení kupní ceny, ačkoli se o to pokoušel. V. Procesní předpoklady projednání návrhu 28. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 29. Ústavní soud připomíná [viz např. nálezy ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2969/14 (N 56/76 SbNU 773), ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 415/14 (N 62/76 SbNU 849) či ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 2736/15 (N 125/82 SbNU 45; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz)], že jednou z funkcí ústavní úpravy základních práv a svobod je její "prostupování" celým právním řádem, včetně oblastí práva soukromého. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v zakotvení povinnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, zejména soudů, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod (čl. 1 odst. 1, čl. 4 Ústavy, čl. 1 věta druhá Listiny). 30. Jak již v minulosti Ústavní soud opakovaně konstatoval, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Existence výrazných rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, extrémní nesoulad právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními, stejně jako nenaplnění požadavku na přesvědčivé, racionální a logické odůvodnění soudního rozhodnutí, odpovídající kritériím daným ustanovením §157 občanského soudního řádu, vede k ústavně nesouladnému rozhodnutí [viz např. nálezy ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2319/11 (N 40/64 SbNU 461), ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (153/2004 Sb.; N 15/32 SbNU 131), ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03 (N 102/34 SbNU 79) nebo ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 (N 78/73 SbNU 387)]. Součástí řádného odůvodnění soudního rozhodnutí je též vypořádání námitek uplatněných účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud tomuto požadavku soudní rozhodnutí nedostojí, je jím založena jeho nepřezkoumatelnost, která rovněž vede k jeho protiústavnosti [nález ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1464/13 (N 152/70 SbNU 409)]. 31. Ústavní soud rovněž vychází z předpokladu, že obecné soudy musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo jako hodnotový činitel. Pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou; to ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti [nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)]. 32. Pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy je nutno vykládat i jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou [viz nálezy ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 3403/11 (N 142/70 SbNU 333) a ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11 (N 118/65 SbNU 553)]. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy je typicky nutno považovat projevy šikany (tzv. dolus coloratus), tj. výkon práva učiněný primárně za účelem poškození či znevýhodnění jiného [nález ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. IV. ÚS 22/01 (N 55/22 SbNU 5)], jakož i nepřiměřeně tvrdý výkon práva, jenž by se příčil spravedlivému řešení věci. 33. Předpokladem řádného posouzení konkrétního případu, jde-li o soulad výkonu práva s dobrými mravy, je přitom pečlivé posouzení věci, a to ve všech relevantních souvislostech. Je proto nutno zvážit nejen okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, ale i všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Rozhodnutí soudu musí spočívat na pečlivé úvaze, přičemž závěr o tom, že výkon práva v rozporu s dobrými mravy je či nikoli, musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, které takový závěr umožňují přijmout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015 sp. zn. 28 Cdo 3704/2014). Porušením práva na spravedlivý proces tak může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo (tím spíše, pokud ji účastník řízení namítal), nicméně obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost [viz nález ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 2232/07 (N 119/57 SbNU 467)]. 34. Na základě uvedených obecných východisek přistoupil Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná. 35. Stěžejní námitkou, na níž stěžovatel postavil tvrzení o neústavnosti napadených soudních rozhodnutí, je nedostatečné posouzení otázky, zda výkon práva vedlejší účastnice řízení (vycházející z realizace práva vlastnického) tím, že se žalobou proti stěžovateli domáhá vydání bezdůvodného obohacení, je v rozporu s dobrými mravy (podle §3 odst. 1 občanského zákoníku). Nedostatečnost posouzení této otázky je spatřována především v tom, že obecné soudy se nezabývaly nemravným jednáním vedlejší účastnice řízení, resp. osoby v pozici jejího statutárního orgánu (JUDr. Zdeněk Vychodil), vůči stěžovateli, a to v souvisejících právních vztazích, resp. takovému jednání nepřiložily žádnou váhu s odůvodněním, že stěžovatel se rovněž choval nemravně, pokud vědomě užíval nemovitosti, které nebyly v jeho vlastnictví. 36. Předně je nutno stěžovateli přisvědčit, jak vyplývá z vyžádaného spisového materiálu okresního soudu, že již v řízení před okresním soudem namítal nemravnost uplatněného nároku, vyplývající z předcházejících soudních sporů i aktuální situace, konkrétně pak s přihlédnutím k jednání současného jednatele vedlejší účastnice řízení a likvidátora původní žalobkyně JUDr. Zdeňka Vychodila. Ve stanovisku ze dne 12. 8. 2011 (č. l. 218 spisu) stěžovatel popsal anabázi převodů nemovitostí, jejichž (jak bylo později určeno) neoprávněným vlastníkem se stěžovatel v roce 1996 stal a za něž zaplatil (z bankovního úvěru) 5 250 000 Kč právě JUDr. Zdeňku Vychodilovi. Poukázal též na bezúspěšné vymáhání části zaplacené kupní ceny, jež mu byla přiznána soudním rozhodnutím. K doložení skutečnosti, že JUDr. Zdeněk Vychodil byl personálně spojen se všemi subjekty vystupujícími v pozici prodávajícího u předmětných nemovitostí, resp. v pozici právních nástupců těchto subjektů, a že tato osoba měla stěžovatele svým jednáním vědomě poškodit, stěžovatel navrhl, aby byly provedeny důkazy spisy okresního soudu (sp. zn. 9 C 185/2007, 5 C 693/2005) a Okresního soudu v Pardubicích (sp. zn. 18 C 238/2000). 37. Okresní soud k této námitce stěžovatele v napadeném rozsudku uvedl: "Skutečností je, že žalovaný shora uvedené nemovitosti kupoval v roce 1996 v dobré víře a že nezavinil stav, že dřívější dispozice s nimi byly posouzeny jako neplatné. Na druhé straně žalovaný ví již od roku 2002, že soudy hodnotí tyto dřívější dispozice jako úkony absolutně neplatné ... měl tedy dostatek času na to, aby tento stav řešil tak, aby utrpěl co nejmenší újmu...". Krajský soud v napadeném rozsudku ve vztahu k námitce stěžovatele týkající se uplatnění nároku v rozporu s dobrými mravy odkázal na odůvodnění svého prvního rozsudku ve věci ze dne 5. 4. 2012 č. j. 22 Co 567/2011-408, v němž fakticky potvrdil úvahu okresního soudu. Uvedl zde, že "obecné představě o mravném jednání neodpovídá, užívá-li nějaký subjekt bez právního důvodu vědomě majetek jiného, aniž by za toto užívání majetku něco hradil ... žalovaný jednal, jako by mu svědčilo vlastnické právo k nemovitostem ... ačkoli věděl, že smlouva, od níž dříve své právo mohl odvozovat, je neplatná". 38. Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení, jímž neshledal dovolání stěžovatele přípustným, ve vztahu ke stejné námitce uvedl, že odvolací soud věc posoudil v souladu s jeho judikaturou, pouze "konkrétní skutkové okolnosti individualizovaného sporu a jejich význam z hlediska mravnosti žalovaného nároku zjevně nevyhodnotil tak, že by výkon práva shledal s dobrými mravy vskutku v rozporu". Zdůraznil, že "při posouzení, zda výkon práv odporuje dobrým mravům, dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu", když "úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách". Nejvyšší soud přisvědčil úvaze odvolacího soudu, "který neshledal, že by okolnosti provázející majetkové dispozice s nemovitostmi mohly být za dané situace vnímány jako ve své podstatě zprošťující žalovaného coby jejich domnělého nabyvatele povinnosti respektovat objektivně nastalý právní stav a nést pozdější následky svého vědomého počínání ...", přičemž stěžovatele odkázal na právním řádem poskytované prostředky k dosažení nápravy a k ochraně jeho práv (srov. zejména §42 obč. zák. či §457 obč. zák. ve spojení s §107 odst. 3 obč. zák.). 39. Jakkoli oprávnění přezkoumávat výkon práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy (podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) je v zásadě vyhrazeno soudům obecným (resp. soudům nalézacím a odvolacím), jde-li o porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud je povinen zasáhnout. K porušení tohoto práva stěžovatele v posuzované věci došlo, neboť obecné soudy se sice k námitce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy vyjádřily, avšak namítanou nemravností jednání vedlejší účastnice řízení, resp. jejího jednatele, se podrobně nezabývaly v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování účastníků sporu, takže nebylo dostatečně zváženo chování obou stran. Závěry obecných soudů hodnotí jen jednání jedné ze stran, a proto jsou vůči straně druhé nepřiměřeně tvrdé, a příčí se tak požadavkům řádně vedeného procesu, férovosti a ekvity. 40. Právní závěr o tom, že v dané věci nelze využít korektivu dobrých mravů, resp. že není nutno podrobně se zabývat jednáním JUDr. Zdeňka Vychodila jakožto osoby spjaté se všemi subjekty vystupujícími ve sporech proti stěžovateli stran předmětných nemovitostí, jemuž stěžovatel (což nebylo v řízení rozporováno) kupní cenu na základě kupní smlouvy z roku 1996 za tyto nemovitosti skutečně zaplatil, aniž by se po konstatování neplatnosti kupní smlouvy (v odůvodnění soudního rozhodnutí v roce 2003) domohl jejího vrácení, byl "vyvážen" úvahou o nemravnosti jednání stěžovatele, který měl vědomě užívat cizí věc, konkrétně nemovitosti, jejichž vlastník byl pravomocně určen až ke dni 20. 11. 2008. Jakkoli se stěžovatel nebrání zjištění, že v období od 11. 9. 2007 do 31. 12. 2008 tyto nemovitosti užíval, považuje Ústavní soud úvahu obecných soudů (na rozdíl od soudu Nejvyššího) za zjevně nepřiměřenou, resp. dostatečně nezohledňující s věcí související právní vztahy mezi stěžovatelem a JUDr. Zdeňkem Vychodilem. 41. Důkazy navrhované stěžovatelem nebyly ze strany obecných soudů v daném řízení provedeny, neboť došlo - z hlediska požadavků na uplatnění korektivu dobrých mravů - k nepřijatelnému upřednostnění toliko "jedné strany mince", tj. jednání stěžovatele, aniž by bylo v kontextu souvisejících skutečností a soudních sporů zvažováno, zda je to skutečně stěžovatel, kdo se "obohatil", resp. zda přijatý závěr není vůči stěžovateli nepřiměřeně tvrdý, a nepříčí se tak slušnosti. Ústavní soud je přesvědčen, že tento případ ze strany obecných soudů vyžadoval skutečně velmi pečlivé posouzení věci, a to ve všech relevantních souvislostech. Naplnění tohoto požadavku nebylo učiněno zadost, jestliže došlo k paušálnímu odmítnutí zhodnocení jednání osoby (JUDr. Zdeňka Vychodila), jejíž stěžejní roli v posuzované kauze nelze opominout. 42. Je tak nutno konstatovat, že závěr obecných soudů o tom, že v daném případě nešlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, není podložen dostatečnými skutkovými zjištěními, resp. je výsledkem neadekvátní reflexe relevantních tvrzení stěžovatele, podkládaných odpovídajícími důkazy. Ústavní soud má za to, že nedostatečné zohlednění zvláštností tohoto případu, konkrétně pak vztahů mezi stěžejními účastníky tohoto sporu a sporů souvisejících, odůvodňuje závěr o tom, že ze strany obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. VII. Závěr 43. Ústavní soud uzavírá, že nalézací ani odvolací soud se v rozporu s požadavky kladenými na úvahy o aplikaci institutu dobrých mravů v posuzované věci dostatečným způsobem nezabývaly komplexem právních vztahů mezi stěžovatelem a osobou jednatele vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení tyto nedostatky nezohlednil, byť neodpovídají jeho vlastní judikatuře (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015 sp. zn. 28 Cdo 3704/2014). Tím došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a Ústavní soud proto zcela vyhověl ústavní stížnosti a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a napadené části rozsudků okresního a krajského soudu. 44. V dalším řízení bude nutno přihlédnout ke vztahům mezi stěžovatelem a osobou jednatele vedlejší účastnice řízení, jež vyplývají z předcházejících právních úkonů, soudních sporů a navazujících procesů (exekuční řízení), případně soudních sporů probíhajících, zjištěných z řádně provedených důkazů, a na základě jejich pečlivého posouzení zvážit, zda se uznání stěžovatele povinným k placení dalších finančních částek v daném sporu nepříčí spravedlivému řešení věci.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2016:3.US.2700.15.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 2700/15
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 212/83 SbNU 369
Populární název Přezkum výkonu práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy
Datum rozhodnutí 8. 11. 2016
Datum vyhlášení 15. 11. 2016
Datum podání 4. 9. 2015
Datum zpřístupnění 24. 11. 2016
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Svitavy
Soudce zpravodaj Filip Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §42, §457, §107 odst.3, §3 odst.1
  • 509/1991 Sb.
  • 99/1963 Sb., §132, §157 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík užívací právo
dobré mravy
bezdůvodné obohacení
vlastnictví
kupní smlouva
nemovitost
odůvodnění
dokazování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2700-15_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 94978
Staženo pro jurilogie.cz: 2018-12-01