ECLI:CZ:US:2016:3.US.2712.15.1
sp. zn. III. ÚS 2712/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory - SEVER, Brontosaurus Krkonoše, sídlem Horská 175, Horní Maršov, zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, sídlem U Svitavy 1077/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2015 č. j. 6 Afs 30/2015-70, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, resp. práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, jakož i čl. 11 odst. 2 a 5 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovateli byl platebním výměrem Finančního úřadu v Hradci Králové (dále jen "správce daně") vyměřen odvod do Národního fondu II za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 065 660 Kč. Tento odvod byl stěžovateli vyměřen na základě zjištění správce daně, že stěžovatel porušil rozpočtovou kázeň při hospodaření s dotací, jež mu byla na rok 2006 a 2007 poskytnuta z Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů. Vedlejší účastník řízení jako odvolací správní orgán změnil platební výměr tak, že vyměřená daň se stala splatnou v náhradní lhůtě [dle §139 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád")] do 15 dnů ode dne nabytí právní moci platebního výměru. V ostatním zůstal výrok rozhodnutí správce daně beze změny.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2014 č. j. 31 Af 55/2013-80 ve výroku I zamítl a ve výroku II rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší správní soud pak shledal kasační stížnost stěžovatele částečně důvodnou, když zrušil uvedený rozsudek krajského soudu ve výroku II a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení, ve zbytku však kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v průběhu předcházejícího správního i soudního řízení poukazoval na to, že ze strany správce daně vedli daňové řízení podjatí pracovníci, avšak na tuto námitku nebylo reagováno způsobem, jaký ukládá zákon, tj. postupem podle §77 a násl. daňového řádu. Nápravu tohoto vadného postupu nezjednal ani vedlejší účastník řízení, což mělo dopady do zákonnosti celého daňového řízení. Na nezákonnost a protiprávnost (protiústavnost) stěžovatelem vytýkaného pochybení správního orgánu nereflektovaly ani správní soudy.
5. Stěžovatel dále tvrdí, že v průběhu daňové kontroly nebyly ze strany správce daně (pracovníků, jejichž podjatost stěžovatel namítal) připuštěny jeho důkazní návrhy. Tyto důkazní návrhy nebyly připuštěny ani v odvolacím řízení. K doplnění skutkových závěrů nepřistoupil ani krajský soud. Základem celého daňového řízení se tak stal skutkový stav zjištěný - dle stěžovatele podjatými - pracovníky správce daně. Pokud krajský soud vytýkal stěžovateli, že neuvedl veškeré údaje svědčící o podjatosti těchto pracovníků, stěžovatel zdůrazňuje, že byl připraven tyto skutečnosti příslušnému rozhodujícímu nadřízenému správci daně dále rozvést. Nechtěl tak však učinit podrobně v řízení vedeném právě osobami, jejichž podjatost namítal.
6. Stěžovatel má dále za to, že pokud Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vyslovil názor, že vlastně k žádným vadám v daňovém řízení nedošlo, pokud vedlejší účastník řízení vyzval stěžovatele výzvou z 31. 5. 2013 (v režimu odvolacího řízení) k doplnění jeho námitky podjatosti, aby o ní mohl rozhodnout, odejmul stěžovateli možnost bránit se proti takovému názoru opravným prostředkem v soudním řízení, a to ať již ve formě správní žaloby vůči názoru žalovaného (ten žádný takový názor nevyslovil) nebo ve formě kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu (ten také takový názor nevyslovil). Tím Nejvyšší správní soud zasáhl do práv stěžovatele na spravedlivý proces.
7. Za porušující právo na spravedlivý proces považuje stěžovatel též postup kasačního soudu, který namísto toho, aby sám při svém rozhodování vypořádal zásadní argumentaci stěžovatele (žalobní i stížnostní námitka porušení práv v souvislosti s ukončením kontroly podjatými pracovníky), toliko odkázal na jiný rozsudek kasačního soudu, byť v související věci. Stěžovatel má za to, že je jeho právem, aby byla jeho věc posouzena rozhodujícím soudem v celém kontextu. Pokud ale rozhodující soud odkáže na rozsudek jiného soudu (zde jiného senátu kasačního soudu), jeví se tento postup stěžovateli nejen rozporným s uvedeným právem na to, aby jeho věc byla po právu posouzena, ale také z hlediska jeho práva na zákonného soudce, které bylo tímto porušeno. Evidentně v tomto rozhodnutí kasačního soudu totiž byla část argumentů stěžovatele posouzena "jiným soudem - jiným senátem (8 As) pod sp. zn. 179/2014)", a nikoliv zákonným soudcem (senátem 6 Afs) pod sp. zn. 30/2015.
8. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel "z procesní opatrnosti" dále podrobně rozebírá "omyly" Nejvyššího správního soudu, jež se však týkají již výše uvedené stěžejní námitky podjatosti pracovníků správce daně, resp. absence pravomoci vedlejšího účastníka řízení jako odvolacího správního orgánu vést řízení o podjatosti pracovníků správce daně, které označil stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 1. 2. 2012. V tomto ohledu se stěžovateli jeví být napadený rozsudek kasačního soudu rovněž nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
12. Ústavní soud předně uvádí, že ústavní stížnosti s obdobným obsahem (vytýkanými vadami) uplatnil stěžovatel rovněž v řízení vedených pod sp. zn. II. ÚS 3505/15, IV. ÚS 3574/15 a IV. ÚS 2587/15, přičemž na závěry v těchto rozhodnutích lze odkázat (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Podstatou i této ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým se daňové orgány vypořádaly s jeho námitkou podjatosti vůči zaměstnancům správce daně, resp. jak toto stěžovatelem tvrzené pochybení vyhodnotily správní soudy. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku poukázal na skutečnost, že podle ustálené judikatury tvoří daňové řízení v zásadě jeden celek od jeho zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí. Vadný postup správce daně bylo možno zhojit v odvolacím řízení, kdy bylo stěžovateli umožněno (bez ohledu na skutečnost, zda podal novou námitku podjatosti proti zaměstnancům odvolacího správního orgánu či nikoli) upřesnit podstatu této své námitky, tedy v čem konkrétně spatřuje důvod pro vyloučení jím již dříve označených osob z rozhodování. Stěžovatel to však výslovně odmítl učinit, což vedlo ke sdělení vedlejšího účastníka vůči stěžovateli, že se jeho podání stalo neúčinným. Nejvyšší správní soud pak v podrobnostech odkázal na skutkově shodnou věc sp. zn. 8 As 179/2014 (ve věci jiného platebního výměru), neboť stěžovatel proti jednotlivým platebním výměrům uplatnil stejné argumenty.
14. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněno. K námitce stěžovatele stran porušení práva na zákonného soudce tím, že v odůvodnění bylo využito odkazu na jiný rozsudek Nejvyššího správního soudu, vydaný v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí ve věci jiného platebního výměru správce daně, avšak vydaném na stejném podkladě, nejde o námitku relevantní. Nejvyšší správní soud zde uvedl nosné důvody pro svůj závěr o nedůvodnosti námitky stěžovatele a toliko v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku jiného senátu. Tato praxe se uplatňuje za situace, kdy se rozhodující senát s argumentací jiného senátu zcela ztotožní (nerozhodoval tedy jiný soudce, jak tvrdí stěžovatel) a nevidí důvod pro opisování totožného vlastními slovy. Jakkoli Ústavní soud považuje za vhodnější použití přímé citace příslušné argumentační části jiného rozhodnutí, je nutné přihlédnout i k tomu, že se odkazovaný rozsudek rovněž týkal stěžovatele; možnost posoudit podrobnou argumentaci soudu tedy stěžovateli nebyla odňata.
15. S námitkou stěžovatele, že v průběhu daňové kontroly nebyly ze strany správce daně připuštěny jeho důkazní návrhy (byť zde je opět její podstatou namítaná podjatost zaměstnanců správce daně), se Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádal a zdůvodnil, proč některé ze stěžovatelových důkazních návrhů nebyly provedeny. Pokud potom stěžovatel namítá, že v řízení před správním orgánem neuvedl zcela záměrně veškeré údaje svědčící o podjatosti zaměstnanců správce daně s tím, že tak učiní až před nadřízeným správcem daně, nelze mít pro tento postup logické opodstatnění. Stěžovatel své výtky vůči správci daně nekonkretizoval ani v ústavní stížnosti a jeho způsob argumentace se tak jeví být čistě účelovým.
16. Konečně, domnívá-li se stěžovatel, že byl připraven o jeden stupeň přezkumu v rámci správního soudnictví, když Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vyslovil názor, že vlastně k žádným vadám v daňovém řízení nedošlo, a stěžovatel se tak proti tomuto závěru nemohl bránit, jde zřejmě o nepochopení argumentace Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že by shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu byly "nové" v tom smyslu, že by proti nim stěžovatel nemohl vznést argumentaci na svou obranu (viz podrobněji např. již zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 3505/15); k tomu lze odkázat na tu část odůvodnění napadeného rozsudku, která poukazuje na nápravnou povahu odvolacího daňového řízení.
17. Ústavní soud z uvedených důvodů neshledal, že by napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu došlo k porušení stěžovatelem namítaných základních práv. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu