infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.12.2016, sp. zn. III. ÚS 2759/16 [ nález / RYCHETSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 236/83 SbNU 667 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:3.US.2759.16.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Právo na zákonného soudce – vyloučení orgánů činných v trestním řízení a ke způsobu přidělování přísedících do soudních ...

Právní věta K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo nebudou schopny nezávisle a nestranně rozhodnout, a je tak vyloučena i odůvodněná pochybnost o existenci takového vztahu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat například složení senátu nebo sukcese funkcí, z čehož však vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak. Pokud o návrhu stěžovatele na vyloučení předsedy senátu a přísedících podle §30 trestního řádu bylo jednoznačně procesně rozhodnuto za situace, kdy stěžovatel tento návrh nepodložil závažnými důvody způsobilými zpochybnit nestrannost soudců rozhodujícího soudu, tak nezbylo než, aby Ústavní soud posuzovanou věc zamítl. Zákonem stanovený postup podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. postup stanovený trestním řádem ve svém důsledku nevedl k porušení tohoto článku z důvodu, že pochybnost o nestrannosti soudu nebyla hodnověrně prokázána, a dále nedošlo ani k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť byla jednoznačně vyřešena otázka zákonného soudce.

ECLI:CZ:US:2016:3.US.2759.16.1
sp. zn. III. ÚS 2759/16 Nález Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 6. prosince 2016 sp. zn. III. ÚS 2759/16 ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 19, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2016 č. j. 1 T 8/2012-8887 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2016 č. j. 3 To 73/2016-8921, jimiž bylo rozhodnuto, že předseda senátu ani obě přísedící nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve stěžovatelově věci, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní soud obdržel podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") dne 17. 8. 2016 ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdil, že v trestním řízení údajně došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces definovaného obsahem čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel v rámci vazebního zasedání dne 23. 5. 2016 namítl podjatost (ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu) osoby předsedy senátu (1 T 8/2012) JUDr. Miloše Žďárského, a to pro poměr k věci. Stěžovatel dovodil důvodnost této námitky s ohledem na průběh řízení, v jehož rámci došlo k vydání stěžovatele k trestnímu stíhání, resp. výkonu trestu z Chorvatské republiky do České republiky, kdy obžalovaný byl vydán v souladu se zásadou speciality, jejíž součástí je i právo žádat v případě uprchlého o nové projednání věci, což obžalovaný v zákonné lhůtě učinil, avšak důsledky z této žádosti ze zákona plynoucí byly naplněny až po uvedené době, což lze charakterizovat jako nedůvodné průtahy, za které je odpovědný právě předseda senátu. Návrhem na zrušení pravomocného rozsudku ve smyslu §306a odst. 2 tr. řádu se soud zabýval až po uplynutí zákonné lhůty třiceti dnů [§174a odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Lhůta vypršela 18. 5. 2016, přesto neveřejné zasedání, v rámci kterého byly rozsudky zrušeny, bylo provedeno až o pět dnů později. Dále poukázal na nesprávné obsazení senátu přísedícími v rozporu s ustanovením §42 zákona o soudech a soudcích. Stěžovatel argumentoval usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1640/2014 ze dne 20. 5. 2015, kdy soud konstatoval nezákonné přidělování přísedících k jednotlivým trestním senátům u Krajského soudu v Brně v roce 2012. V konečném důsledku i v projednávané kauze stěžovatele došlo k upření práva na zákonného soudce. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména vyslovil přesvědčení, že řízení i napadené rozhodnutí jsou zatíženy podstatnými vadami, jsou projevem libovůle soudu a jsou nepřezkoumatelné, neboť rozhodnutí není řádně odůvodněno. Stěžovatel tvrdil, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s §2 odst. 4 tr. řádu projednávat věc bez zbytečných průtahů, přestože je stěžovatel omezen na osobní svobodě, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 4. Ústavní soud stručně rekapituluje obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 8/2012: 5. K vydání stěžovatele došlo dne 7. 9. 2015, a to v souladu s uzavřenou mezinárodní dohodou a současně i se zněním zákona. 6. Krajský soud v Brně dle §305 tr. řádu rozhodl, že vůči osobě obžalovaného stěžovatele se konalo trestní řízení jako řízení proti uprchlému. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2013 č. j. 1T 8/2012-7588 (č. l. 7588-7661) ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. a 2. 6. 2014 č. j. 3 To 8/2014-8000 (č. l. 8000-8020) byl mj. obžalovaný stěžovatel uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku a tomuto byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obžalovanému uložen peněžitý trest ve výměře 5 000 000 Kč se stanovením náhradního trestu pro případ jeho nevykonání a dále mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu, na dobu devíti roků a šesti měsíců a konečně i trest propadnutí věci. 7. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 5. 2016 č. j. 1 T 8/2012-8887 rozhodl, že předseda senátu (1 T 8/2012) JUDr. Miloš Žďárský ani přísedící Miroslava Rozmarinová a Drahomíra Bartoníková nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů daného trestního řízení. Vrchní soud v Olomouci rozhodl v neveřejném zasedání pod č. j. 3 To 73/2016-8921 dne 14. 6. 2016 o stížnosti stěžovatele tak, že postupem podle ustanovení §148 odst. 1 psím. c) tr. řádu stížnost zamítl. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 8/2012 a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 9. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 26. 10. 2016, podepsaném předsedou příslušného senátu, uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatele neshledal žádné nové námitky, kterými by se napadené usnesení nezabývalo, a pro stručnost na toto dále odkázal. 10. Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 1. 11. 2016 uvedl, že většina námitek uvedených v ústavní stížnosti přesahuje rámec daný předmětem řízení. K námitce nepřezkoumatelnosti usnesení vrchního soudu považuje za potřebné sdělit, že stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně (1 T 8/2012-8887) vůbec nebyla obhájcem stěžovatele odůvodněna a neobsahovala stížnostní námitky, se kterými by se měl vrchní soud vypořádat. Námitky stěžovatele považuje za nedůvodné a navrhuje, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnost odmítl. 11. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který využil svého práva a ve stanovené lhůtě na ně reagoval. Stěžovatel polemizoval s rozhodnutími soudu prvního stupně i odvolacího soudu a sdělil, že nadále trvá na podané stížnosti. 12. Ve smyslu §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci. IV. Vlastní posouzení 13. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 14. Ústavní soud připomíná, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat. 15. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na vyloučení předsedy senátu a přísedících. Poté, co se Ústavní soud s předmětnými rozhodnutími seznámil, zjistil, že trestní soudy se celou věcí dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. 16. Podle §30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u nichž lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemohou nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, pak nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. 17. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo nebudou schopny nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. 18. Ústavní soud připomíná svoji rozsáhlou ustálenou judikaturu (a taktéž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), dle které nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jak z hlediska subjektivního, tak z hlediska objektivního. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti ve vztahu k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, či jejich obhájcům a dalším vyjmenovaným osobám, nebo k projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto úřední osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat například složení senátu nebo sukcese funkcí, z čehož však vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Pullar proti Spojenému království ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984, dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2670/09 ze dne 23. 2. 2010 - dostupné na http://nalus.usoud.cz). 19. Pokud jde o námitku průtahů, jež jsou důsledkem nečinnosti předsedy senátu, pak je třeba konstatovat, že není opodstatněná, protože stěžovatel a ostatní spoluodsouzení využili opravný prostředek dovolání k Nejvyššímu soudu, kterému byl předložen spis dne 29. 6. 2015. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015 (5 Tdo 839/2015-8648) byl spis k dispozici Krajskému soudu v Brně až v roce 2016. Předseda senátu v této věci reagoval na návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích tím, že v průběhu pěti dnů od doručení návrhu (č. l. 8864-8866) nařídil neveřejné zasedání pro účely zrušení rozsudku, o čemž byl obžalovaný uvědomen (č. l. 8856). V případě, že by ve smyslu ustanovení §174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích postoupil tento návrh k rozhodnutí se svým vyjádřením Vrchnímu soudu v Olomouci, v konečném důsledku by došlo k delšímu zdržení, nežli nastalo v praxi realizovaným postupem. 20. Stěžovatel především argumentuje porušením práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, k němuž mělo dojít v řízení před Krajským soudem v Brně tím, že jeho trestní věc rozhodoval senát složený vedle předsedy senátu JUDr. Miloše Žďárského ze soudkyň přísedících Miroslavy Rozmarinové a Drahomíry Bartoníkové. Argumentoval přitom usnesením Nejvyššího soudu (sp. zn. 11 Tdo 1640/2014 ze dne 20. 5. 2015), kdy soud konstatoval nezákonné přidělování přísedících k jednotlivým trestním senátům u Krajského soudu v Brně v roce 2012. 21. Způsobem přidělování přísedících do soudních senátů se Ústavní soud zabýval také v usnesení sp. zn. I. ÚS 2337/14 ze dne 11. 8. 2015, v němž v podstatě obdobně jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 1168/13 ze dne 23. 5. 2013 (obě usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) poukázal na rozdíly v povaze funkcí soudce a přísedícího, pro něž zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétního přísedícího, jsou méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem. S východisky i závěry vyslovenými v citovaných usneseních i v nálezu Ústavního soudu je možno se ztotožnit i v nyní posuzované věci, která se nijak neodlišuje od případů již řešených. 22. Ústavní soud podotýká, že z úřední desky Krajského soudu v Brně [veřejně dostupných internetových stránek, kde se seznámil s rozvrhem práce Krajského soudu v Brně pro rok 2016 (ve znění od 1. 5. 2016 po změnách 1 až 4)] vyplynula pravidla pro obsazování přísedících jednotlivých soudních oddělení. Ústavní soud konstatuje, že při obsazení senátu 1 T byla dodržena pravidla vyplývající z rozvrhu práce při využívání jednotlivých přísedících pro rozhodovací činnost ve věci stěžovatele. 23. Právo stěžovatele na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatel především dovolává, v napadeném řízení porušeno nebylo, neboť bylo prokázáno, že Krajský soud v Brně měl v rozhodné době pevný vnitřní systém přidělování přísedících do jednotlivých soudních oddělení, a nikoliv systém účelový a nahodilý, a že ani přísedící ke kauze stěžovatele nebyli vybráni libovolně, ale podle předem daných pravidel z interního seznamu přísedících působících v senátu, který projednával kauzu stěžovatele. Nešlo tedy o akt libovůle či účelového obsazení senátu 1 T přísedícími ad hoc, a nelze proto dospět k závěru, že by ve věci rozhodl senát obsazený nezákonnými přísedícími. Z důvodů uvedených dospívá dále Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo ani k porušení stěžovatelem tvrzeného práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016 (N 145/82 SbNU 307)]. 24. V daném případě nelze také přehlédnout, že stěžovatel napadá jen dílčí rozhodnutí v jeho trestní věci, ve které řízení dále probíhá. Ústavní soud proto odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor a opravovat jejich skutečná nebo domnělá pochybení. Nelze se obracet přímo na Ústavní soud při každém úkonu nebo postupu orgánu veřejné moci, který je subjektivně pociťován jako procesně vadný. Není možné, aby Ústavní soud v trestním řízení suploval roli dozorujícího státního zástupce nebo roli stížnostního obecného soudu. Stěžovatel má v rámci probíhajícího, neukončeného řízení otevřeny veškeré procesní možnosti a opravné prostředky; případná pochybení - která mohou zasahovat i do ústavní roviny - je nutno napravit obvyklým a zákonem předvídaným postupem, především samotnými obecnými soudy. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, lze proto případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v trestním řízení, ale i soudním přezkumem. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje svoji ingerenci do takového rozhodování, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za přinejmenším předčasnou. V. Závěr 25. Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, Ústavní soud rozhodl podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o zamítnutí jeho ústavní stížnosti.

Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka Podle §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uplatňuji k odůvodnění nálezu toto odlišné stanovisko: Mám výhrady k některým závěrům obsaženým v bodech 21 až 23 odůvodnění nálezu, neboť podle mého názoru poněkud podceňují garance plynoucí z ústavního práva na zákonného soudce, zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). To se podává již z toho, když odůvodnění nálezu v bodu 21 poukazem na dvě usnesení a na blíže necitovaný nález Ústavního soudu vyzdvihuje "rozdíly v povaze funkcí soudce a přísedícího, pro něž zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétního přísedícího, jsou méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem". Ústavní soud se však ve své - v dnešním nálezu necitované - předchozí nálezové judikatuře v souvislosti s právem na zákonného soudce vyjádřil zvláště i k postavení přísedícího, tedy soudce laika, a dospěl k závěru, že pravidla pro soudce z povolání se vztahují bez dalšího i na přísedící, o čemž není třeba pochybovat - viz nález sp. zn. II. ÚS 3213/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 105/61 SbNU 581). V uvedeném nálezu Ústavní soud nečiní rozdílu mezi soudci z povolání a přísedícími, nýbrž právě naopak zdůrazňuje, že oba instituty podléhají stejným pravidlům ve vztahu k rozvrhu práce a ústavněprávním požadavkům na předvídatelnost a transparentnost obsazování senátu. Základní právo na zákonného přísedícího (viz i čl. 94 odst. 2 Ústavy České republiky) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu [nález sp. zn. III. ÚS 29/01 ze dne 18. 10. 2001 (N 153/24 SbNU 125)]. Zákonná úprava je založena na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti) a při rozhodování má také stejné postavení (jeho hlas má stejnou váhu). Ve vztahu k právu dle čl. 38 odst. 1 Listiny je proto irelevantní faktická obtížnost stanovení rigidních pravidel pro dosazování přísedících, zapříčiněná tím, že přísedící nejsou zaměstnanci soudu, ale vykonávají občanské povolání, a je tudíž nutno brát v potaz i jejich osobní život a zájmy a v neposlední řadě taktéž časové možnosti. Jde o organizační problém na straně soudu, který nemůže jít k tíži účastníkům řízení a nemůže za žádných okolností ospravedlňovat porušení práva na zákonného soudce [viz též nález sp. zn. IV. ÚS 2053/12 ze dne 1. 11. 2012 (N 183/67 SbNU 219)]. Jako přiléhavý proto nemohu přijmout ani odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 (bod 23 in fine). Již proto, že tento nález se týkal jiného (dřívějšího) období, vyznačujícího se právě oním netransparentním obsazováním přísedících do jednotlivých senátů na Krajském soudu v Brně (což v uvedené věci vedlo II. senát Ústavního soudu k nařízení ústního jednání, ostatně vůbec prvního od účinnosti novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb.). Hlavně ale proto, že odkazovaný zamítavý nález - dle mého soudu - garance práva na zákonného soudce, resp. přísedícího nakonec podstatně oslabil. Pro stručnost tu odkazuji na své odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565), který na závěry přijaté v odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2430/15 - bohužel - navazuje, resp. s nimi souzní.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2016:3.US.2759.16.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 2759/16
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 236/83 SbNU 667
Populární název Právo na zákonného soudce – vyloučení orgánů činných v trestním řízení a ke způsobu přidělování přísedících do soudních senátů
Datum rozhodnutí 6. 12. 2016
Datum vyhlášení 10. 1. 2017
Datum podání 17. 8. 2016
Datum zpřístupnění 16. 1. 2017
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodaj Rychetský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §30 odst.1, §134 odst.2
  • 6/2002 Sb., §31 odst.2 písm.a, §42 odst.1 písm.a
Odlišné stanovisko Suchánek Radovan
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
Věcný rejstřík soud/přísedící
soud/rozvrh práce
soudce/podjatost
soudce/vyloučení
odůvodnění
trestní řízení/proti uprchlému
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2759-16_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 95705
Staženo pro jurilogie.cz: 2018-12-01