infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2016, sp. zn. III. ÚS 3829/15 [ usnesení / FIALA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:3.US.3829.15.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2016:3.US.3829.15.1
sp. zn. III. ÚS 3829/15 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Tošovské, zastoupené JUDr. Karlem Bockem, advokátem, sídlem Lidická 613, Frýdek-Místek, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2015 č. j. 24 C 72/2015-34, za účasti Okresního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a společnosti AUTOIMPORT CZ, s. r. o., sídlem Lipenská 1202/52a, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka (jako budoucí kupující) uzavřela s vedlejší účastnicí (jako budoucí prodávající) dne 18. 4. 2015 smlouvu o smlouvě budoucí na koupi motorového vozidla a o rezervaci tohoto vozidla za rezervační poplatek 10 000 Kč, který současně i zaplatila. Kupní smlouva měla být uzavřena do 25. 4. 2015 a strany si ujednaly, že v případě, že stěžovatelka kupní smlouvu neuzavře, je rezervační poplatek považován za smluvní pokutu, která je nevratná a náleží vedlejší účastnici. Stěžovatelka poté kupní smlouvu neuzavřela a požadovala po vedlejší účastnici vrácení rezervačního poplatku. Z důvodu nevrácení této částky stěžovatelka podala žalobu, jíž se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 10 000 Kč s úrokem. Tvrdila, že jí vedlejší účastnice uvedla v omyl (o rozhodných skutečnostech), proto je smlouva o smlouvě budoucí absolutně neplatná (§583 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a pokud by soud k tomuto závěru nedospěl, uvedla, že nelze po ní rozumně požadovat uzavření kupní smlouvy (§1788 odst. 2 občanského zákoníku) a tedy nemohlo dojít ani k porušení povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí. Omyl stěžovatelky měl spočívat v tom, že skutečný rok výroby vozidla se neshodoval s údaji uvedenými ve smlouvě o smlouvě budoucí, a vedlejší účastnice stěžovatelku neupozornila ani na opakované poškození vozidla v minulosti a následující opravy, naopak inzerovala perfektní stav vozidla a dovoz nehavarovaných vozidel. Z důvodu "opatrnosti" v žalobě rovněž učinila hmotněprávní úkon odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí pro porušení vedlejší účastnicí této smlouvy podstatným způsobem. 2. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozhodl ve věci platebním rozkazem, který byl však zrušen pro odpor vedlejší účastnice. Po provedeném jednání (dokazování) rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2015 č. j. 24 C 72/2015-34 tak, že žalobu zamítl. Podle soudu měla vedlejší účastnice nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši rezervačního poplatku, neboť stěžovatelka porušila povinnost uzavřít v dohodnuté lhůtě kupní smlouvu. Smlouvu o smlouvě budoucí nepovažoval za absolutně neplatnou s tím, že stěžovatelka nebyla uvedena v omyl ohledně roku výroby vozidla ani předchozích poškození a oprav vozidla. Podle okresního soudu stěžovatelka neprokázala, že by údaj ve smlouvě o "roku výroby/uvedení do provozu: 2009" byl v rozporu s dalšími provedenými důkazy (resp. se skutečností); ve smlouvě o smlouvě budoucí pak nebyly zakotveny žádné garance ze strany vedlejší účastnice ohledně dřívějších nepoškození vozidla. Podle okresního soudu naopak stěžovatelka nebyla dostatečně obezřetná a mohla seznat aktuální informace o vozidle. Konstatoval současně, že ani odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí nemá na nárok vedlejší účastnice vliv. II. Argumentace stěžovatelky 3. Ústavní stížností ze dne 2. 12. 2015 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku okresního soudu, a to z důvodu porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 47 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 4. Uvedla, že spor v dané věci není bagatelní v pravém slova smyslu, neboť přesahuje částku 2 000 Kč, a s ohledem na jednoinstančnost řízení bylo povinností okresního soudu věnovat maximální pečlivost postupu řízení i odůvodnění rozsudku [poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), a ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2319/11 (N 40/64 SbNU 461)]. 5. Stěžovatelka namítla, že jí okresní soud neumožnil jednat o smíru ve smyslu §99 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ač se má o smír vždy pokusit. Uvedla, že při jednání její zástupce, resp. koncipientka zástupce trvala na zaplacení celého žalovaného nároku i nákladů řízení, avšak okresní soud si tento návrh na smír vyložil tak, že požaduje pouze jistinu, na což vedlejší účastnice přistoupila. Teprve poté v průběhu jednání samosoudkyně umožnila koncipientce telefonicky kontaktovat stěžovatelku, která potvrdila, že požaduje celou jistinu i s úrokem a upouští pouze od požadavku uhrazení části nákladů řízení. Na takové podmínky smíru vedlejší účastnice nepřistoupila a smír uzavřen nebyl. Stěžovatelka se ohradila proti znění protokolu, dle kterého se vedlejší účastnice v důsledku výše uvedeného vyjádřila tak, že se stěžovatelka pokouší získat náhradu nákladů řízení, ačkoliv předtím požadovala jen jistinu. Stěžovatelka se ohradila také proti údajnému vyjádření samosoudkyně při jednání, v němž měla koncipientce jejího zástupce sdělit, že pokud nedojde ke smíru, "bude toho stěžovatelka litovat" s tím, že v bagatelních věcech není ani přípustné odvolání. Stěžovatelka v uvedeném postupu samosoudkyně spatřuje nevhodné a neprofesionální chování k zástupci, jež představuje zneužití vrchnostenského postavení soudu. 6. Dále stěžovatelka uvedla, že nebyla předvolána k jednání a nebyla tak zajištěna její účast. 7. Vytkla rovněž okresnímu soudu, že stěžovatelku nevyslechl, ač na tomto důkazu trvala a nepřipustil ani další stěžovatelkou navržené důkazy; rozhodl navíc při jediném a velmi krátkém jednání trvajícím kolem deseti minut. 8. Stěžovatelka dále namítla, že jí při jednání nebylo dáno poučení o možnosti namítnout podjatost samosoudkyně ani poučení o koncentraci řízení, ač v protokolu o jednání tato poučení uvedena jsou. Dále nebylo stěžovatelce dáno poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. o tom, jaké důkazy má k prokázání svých tvrzení doplnit, přestože jí v případě zamýšleného zamítnutí žaloby mělo být dáno; ani protokol o jednání takové poučení nezaznamenává. 9. Okresní soud podle stěžovatelky rozhodl jen na základě tzv. velkého technického průkazu k vozidlu a výslechu vedlejší účastnice. Hodnotil důkazy selektivně a nevypořádal se s tvrzeními a důkazy navrženými stěžovatelkou. Odůvodnil rozsudek pouze tím, že si stěžovatelka měla zjistit stav vozidla před uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí. Stěžovatelka však trvá na tom, že byla uvedena v omyl vedlejší účastnicí, neboť v internetové inzerci i smlouvě o smlouvě budoucí byl uveden rok výroby 2009 namísto faktického roku 2007. Dále prezentovala vozidlo jako perfektní a na svých internetových stránkách uváděla, že se zabývá dovozem nehavarovaných automobilů; vozidlo však bylo v minulosti opakovaně poškozené a opravované. Stěžovatelka obdržela tzv. velký technický průkaz od vozidla až po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a nemohla si tedy potřebné údaje v něm dříve ověřit. Omyl se týkal podstatných skutečností (stáří vozidla i poškození vozidla v minulosti ovlivňuje vždy cenu vozidla), proto nebylo třeba, aby stěžovatelka trvala na uvedení požadavků k těmto parametrům do smlouvy o smlouvě budoucí. Podle stěžovatelky měl okresní soud navíc přihlédnout k absolutní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí z úřední povinnosti, což neučinil. 10. Konečně stěžovatelka namítla i to, že okresní soud uvedl, že ani odstoupení stěžovatelky od smlouvy o smlouvě budoucí nemá vliv na oprávněný nárok vedlejšího účastníka, avšak nerozvedl v odůvodnění, proč tomu tak je. III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 11. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 13. Předmětem sporu je částka ve výši 10 000 Kč, která je tzv. bagatelní (§202 odst. 2 o. s. ř.). Již tato skutečnost sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc vyvolává, a to přes svou bagatelnost, v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však v dané věci stěžovatelce nepodařilo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila žádnou zásadní újmu v její osobní sféře; napadený rozsudek okresního soudu a řízení jemu předcházející nepředstavují dle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. 14. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vyhodnotil přitom obsah ústavní stížnosti, napadeného rozsudku i spisu okresního soudu. 15. Stěžovatelka vznesla námitky proti postupu okresního soudu (samosoudkyně) při nařízení jednání a v jeho průběhu. Ústavní soud je však shledal zjevně neopodstatněnými. 16. Předně stěžovatelce nebylo znemožněno se účastnit jednání, neboť její zástupce (advokát), s procesní plnou mocí udělenou stěžovatelkou pro dané řízení, byl okresním soudem o jednání řádně vyrozuměn, a bylo tedy na něm, aby stěžovatelku o jednání uvědomil. Stěžovatelka sama v žalobě svůj osobní výslech jako důkaz nenavrhovala a zjevně ani okresní soud nepovažoval osobní účast stěžovatelky u jednání za nezbytnou (§50b odst. 4 o. s. ř.). Nadto z tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti, jakož i protokolu o jednání okresního soudu ze dne 30. 9. 2015 je zřejmé, že stěžovatelka byla v průběhu jednání telefonicky kontaktována koncipientkou jejího advokáta, jež se jednání namísto advokáta účastnila, tedy nařízeného jednání si byla vědoma; prostřednictvím koncipientky případně mohla také vznést námitku, aby jednání nebylo konáno v její nepřítomnosti (taková námitka se však z protokolu nepodává). 17. Ústavní práva stěžovatelky nebyla porušena ani údajným znemožněním uzavření smíru. Podle protokolu o jednání se okresní soud o smír pokusil, což stěžovatelka ani nepopírá. Z obsahu protokolu i samotného tvrzení stěžovatelky je přitom zřejmé, že důvodem neuzavření smíru byl odlišný postoj stran ohledně nároků k uspokojení, nikoliv postup samosoudkyně. Pokud jde o výtku stěžovatelky proti určitému chování samosoudkyně v průběhu jednání, Ústavní soud poukazuje na existenci jiných odpovídajících zákonných prostředků, jimiž stěžovatelka případně může poukázat na tato tvrzená vybočení. 18. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku o opomenutí důkazů navržených stěžovatelkou. Z vyžádaného spisu totiž vyplývá, že stěžovatelka v žalobě navrhla čtyři důkazní listiny, které současně k žalobě přiložila; ty byly u jednání okresním soudem čteny. Další důkazní návrhy v průběhu celého řízení (vč. jednání) stěžovatelka neuvedla; nenavrhla ani důkaz svým výslechem. K opomenutí důkazních návrhů stěžovatelky ve smyslu judikatury Ústavního soudu tedy v tomto směru ze strany okresního soudu nedošlo. Takového opomenutí se nedopustil okresní soud ani tím, že by snad některé provedené důkazy při rozhodování nehodnotil a nepřihlížel k nim, jak tvrdí stěžovatelka. Okresní soud nerozhodoval pouze na základě velkého technického průkazu k vozidlu; v napadeném rozsudku naopak shrnul provedené důkazy a podstatné skutečnosti z nich soudem zjištěné. Nerozhodoval pouze na základě výpovědi vedlejší účastnice; výslech vedlejší účastnice nebyl totiž vůbec proveden. 19. Rovněž provedení jediného jednání ve věci nepředstavuje zásah do ústavních práv stěžovatelky; není ostatně z vyžádaného spisu zřejmé, za jakým účelem by stěžovatelka požadovala jednání odročit (žádné další důkazní návrhy neuvedla a všechny stranami navržené důkazy se podařilo provést během jediného jednání). Lze naopak poukázat na ústavní zásadu projednání věci bez zbytečných průtahů, jež se promítá i do zákonodárcem formulovaného ustanovení §114a odst. 1 o. s. ř. Zajisté právě u bagatelních věcí je možno rychlejší průběh řízení předpokládat. Podle protokolu trvalo jednání necelou hodinu, v rámci které lze i objektivně průběh jednání, jak je zaznamenán v protokolu, reálně provést. 20. Poučení o možnosti namítat podjatost samosoudkyně a zapisovatelky podle §15a o. s. ř. bylo podle protokolu při jednání dáno, stejně jako poučení podle §118b a §119a odst. 1 o. s. ř. Námitka stěžovatelky o nesplnění zaznamenané poučovací povinnosti je ničím nepodložená, navíc ani z obsahu vyžádaného spisu (včetně protokolu o jednání) není zřejmé, že by stěžovatelka mínila nějaké další relevantní skutečnosti či důkazy uvést, ač měla dostatečný prostor (a to i u jednání, kde však toliko odkazovala na svou žalobu). K zásahu do práva na spravedlivý proces nedošlo ani tím, že okresní soud nedal stěžovatelce poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř.; stěžovatelka v řízení předložila listinné důkazy k jejím relevantním tvrzením o skutkovém stavu, které byly provedeny; ostatně ani v ústavní stížnosti neuvádí, jakými dalšími důkazy poté údajně zamýšlela svá skutková tvrzení dále prokazovat. 21. Stěžovatelka zpochybnila i samotné hodnocení důkazů okresním soudem s tím, že důkazy hodnotil selektivně a vyvodil z nich nesprávné závěry. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby v další instanci přehodnocoval hodnocení důkazů provedené okresním soudem; zakročit v tomto směru může pouze v případě extrémního vybočení soudu, tedy zejména v případech, kdy skutkové závěry soudu vůbec z provedeného dokazování nevyplývají. Takový exces však v dané věci není patrný; z napadeného rozsudku současně plyne, že okresní soud hodnotil všechny v řízení provedené důkazy. Pokud stěžovatelka namítá, že si nemohla "velký" technický průkaz k vozidlu prohlédnout před uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí a ověřit si tak údaje o vozidle, jde o skutkové novum předestřené až před Ústavním soudem, ke kterému nemůže Ústavní soud přihlížet (opačné tvrzení přitom vedlejší účastnice vznesla již ve svém odporu a stěžovatelka tedy měla dostatek prostoru argumentovat odlišně). 22. Ústavní soud nepřisvědčil ani výtce stěžovatelky o absenci odůvodnění, resp. jeho nepřezkoumatelnosti, ve vztahu k otázce odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí. Mírnější požadavky na obsah odůvodnění rozsudku u bagatelních věcí podle §157 odst. 4 o. s. ř. napadený rozsudek splňuje; je z něj (mimo jiné) zřejmé, jaký nárok byl předmětem posuzování a ve vztahu k němu tedy bylo třeba i hodnotit relevanci (nového) úkonu odstoupení. 23. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2016 Josef Fiala v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2016:3.US.3829.15.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 3829/15
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 2016
Datum vyhlášení  
Datum podání 28. 12. 2015
Datum zpřístupnění 18. 7. 2016
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodaj Fiala Josef
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §132, §15a, §119a odst.1, §114a odst.1, §157 odst.4, §118b
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstřík dokazování
odůvodnění
soudce/podjatost
poučovací povinnost
poučení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-3829-15_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 93322
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-07-30