infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2016, sp. zn. III. ÚS 923/16 [ usnesení / FILIP / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:3.US.923.16.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2016:3.US.923.16.1
sp. zn. III. ÚS 923/16 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Ecksteina, zastoupeného JUDr. Janem Žižlavským, advokátem, sídlem Dvořákova 13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2016 č. j. 30 Cdo 2977/2015-178 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2014 č. j. 17 Co 355/2014-145, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal na vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) zaplacení částky 403 756 Kč jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem České správy sociálního zabezpečení (dále jen "správní orgán"). Ten spatřoval v tom, že rozhodnutím správního orgánu ze dne 29. 3. 2006 došlo k zamítnutí jeho žádosti o přiznání částečného invalidního důchodu a že rozhodnutím stejného správního orgánu ze stejného dne byla zamítnuta jeho žádost o přiznání plného invalidního důchodu. Na základě podnětu veřejného ochránce práv ze dne 17. 1. 2012 správní orgán uznal v dopise ze dne 15. 10. 2012 svůj nesprávný postup, dne 7. 3. 2012 vydal jednak rozhodnutí, jímž byl stěžovateli přiznán od 11. 8. 2003 částečný invalidní důchod, a jednak rozhodnutí, jímž byl stěžovateli přiznán od 5. 11. 2004 plný invalidní důchod. Stěžovateli byl rovněž přiznán doplatek plného invalidního důchodu ve výši 189 790 Kč od 17. 1. 2007 do 17. 1. 2012. K námitkám žalobce proti rozhodnutím ze dne 7. 3. 2012 pak správní orgán vydal dne 2. 5. 2015 rozhodnutí, kterými částečný, resp. plný invalidní důchod stěžovateli zvýšil po novém započítání prokázané doby pojištění, a na základě těchto rozhodnutí mu dlužný důchod zpětně vyplatil. Stěžovatelem požadovaná částka měla být tvořena částkou 110 000 Kč, představující ohodnocení nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce řízení, a částkou 13 000 Kč, představující ohodnocení nemajetkové újmy, kterou musel zaplatit matce svého dítěte, neboť jí nebylo přiznáno porodné z důvodu navýšení průměrného příjmu rodiny v důsledku doplacení dlužných dávek. Dále stěžovatel požadoval částku 280 756,09 Kč, jakožto majetkovou újmu tvořenou příslušenstvím k úvěru ode dne 11. 8. 2009 do 16. 8. 2011 a náklady nalézacího a exekučního řízení. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu stěžovatele rozsudkem ze dne 25. 7. 2013 č. j. 15 C 28/2013-67 zamítl, neboť neshledal naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele nejprve dne 27. 2. 2014 vydal rozsudek č. j. 17 Co 470/2013-94, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 13 000 Kč, a ve zbytku věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obvodní soud ve věci podruhé rozhodl rozsudkem ze dne 6. 6. 2014 č. j. 15 C 28/2013-116 tak, že ohledně částky 117 756,09 Kč s příslušenstvím řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby ze strany stěžovatele a žalobu co do částky 272 990,91 Kč s příslušenstvím zamítl, neboť dovodil, že mezi stěžovatelem tvrzenou škodou a nezákonnými rozhodnutími správního orgánu neexistuje příčinná souvislost a ve vztahu k částce 110 000 Kč uvedl, že stěžovatel byl nečinný od roku 2006 až do roku 2012, byť o obsahu nezákonných rozhodnutí správního orgánu z roku 2006 věděl. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť stěžovatel neuvedl žádné předpoklady přípustnosti dovolání, jež měly být v jeho věci naplněny. Dospěl přitom k závěru, že dovolání stěžovatele trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla žalobcem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v důsledku nesprávného postupu správního orgánu došlo k přiznání invalidního důchodu stěžovateli s několikaročním prodlením, neboť nezákonná rozhodnutí byla učiněna dne 29. 3. 2006, zatímco k nápravě došlo až rozhodnutími ze dne 7. 3.2012. K úhradě dluhu na invalidním důchodu došlo až v roce 2012. Stěžovateli tak vznikla škoda ve formě majetkové újmy, kdy byl po dobu prodlení na straně ČSSZ zcela bez finančních prostředků a nemohl hradit své závazky, v důsledku čehož došlo k enormnímu nárůstu sankcí. Majetkovou újmu stěžovatel přesně vyčíslil a odůvodnil v žalobě i odvolání. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž vyjádřil jistou "rozladěnost" nad kvalitou práce soudů, když v odůvodnění odvolacího soudu nalezl zásadní chybu v datech - na straně 5 rozsudku (závěr prvního odstavce) totiž nepravdivě tvrdí, že "stěžovatel dne 17. 1. 2007 obdržel doplatek 189 790 Kč, a ačkoliv o svém dluhu u Komerční banky a. s. věděl, tuto částku k úhradě dluhu nepoužil". K tomu stěžovatel dle pravdy uvádí, že zmíněný doplatek ve skutečnosti obdržel až dne 19. 3. 2012. 7. Dle přesvědčení stěžovatele postupovaly soudy způsobem, kterým porušily jeho právo na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Co se týče zbývajícího napadeného rozhodnutí, je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 13 a 14), neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal, od čeho se následně odvíjí možnost hodnocení rozhodnutí městského soudu a vedlejší účastnice řízení. 11. Podstatnou pro výsledek řízení před Ústavním soudem je skutečnost, že stěžovatel v řízení o dovolání neuvedl v souladu se zákonem, v čem spatřuje jeho přípustnost (což je dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku). Neobsahovalo-li tedy dovolání tuto obligatorní část, přičemž stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepředkládá žádné argumenty, jež by svědčily o opaku, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě stěžovatelovo dovolání odmítl, hledět jako na svévolný ani nepřípustně formalistický. 12. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná. 13. V předchozích bodech předestřené skutečnosti přitom mají nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti (resp. včasnosti) ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku městského soudu (viz i sub 8). Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, je totiž podstatná otázka, zda Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění). Bylo-li stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že vůbec neobsahovalo důvod jeho přípustnosti, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit. 14. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jakoby vůbec podáno nebylo. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí městského soudu - považovat za přípustnou. 15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2016 Josef Fiala v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2016:3.US.923.16.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 923/16
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 2016
Datum vyhlášení  
Datum podání 21. 3. 2016
Datum zpřístupnění 15. 7. 2016
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - práce a sociálních věcí - Česká republika
Soudce zpravodaj Filip Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §237, §241a odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstřík dovolání/přípustnost
dovolání
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-923-16_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 93342
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-07-30