ECLI:CZ:US:2016:4.US.1063.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1063/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kokrhánka, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Brno - Bohunice, právně zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem, se sídlem v Brně, Bratislavská 12, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2016 č. j. 9 To 49/2016-43, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti Městského soudu v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2016 č. j. 9 To 49/2016-43, kterým mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle článku 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces a na presumpci neviny ve smyslu článku 40 Listiny.
II.
Usnesením policejního orgánu Policie ČR, Městského ředitelství policie Brno, 6. oddělení obecné kriminality ze dne 19. října 2015 č. j. KRPB-114989-103/TČ-2015-060276 bylo proti stěžovateli (dále také "obviněný") zahájeno trestní stíhání pro spáchání zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit stručně řečeno tím, že společně se dvěma dalšími neztotožněnými osobami dne 7. května 2015 ve večerních hodinách zbavil osobní svobody poškozenou E. H. tím způsobem, že ji nacpal do kufru motorového vozidla a držel ji takto až do ranních hodin následujícího dne. Současně je obviněný stíhán pro přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, který měl spáchat tím, že zapálil zaparkované osobní motorové vozidlo tovární značky VW Golf, čímž měl způsobit škodu společnosti Aliance Tour s. r. o.
Obviněný byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. října 2015 sp. zn. 70 Nt 3633/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2015 sp. zn. 9 To 390/2015, vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu.
Následně dne 18. ledna 2016 podal státní zástupce návrh na ponechání obviněného ve vazbě. O tomto návrhu rozhodl Městský soud v Brně usnesením ze dne 1. února 2016 sp. zn. 70 Nt 1907/2016 tak, že podle §72 odst. 1 trestního řádu ponechal obviněného ve vazbě a podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario nepřijal písemný slib obviněného.
O stížnosti obviněného rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 25. února 2016 č. j. 9 To 49/2016-43 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
III.
Ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 1. dubna 2016, stěžovatel brojí proti shora uvedenému rozhodnutí stížnostního soudu, neboť se domnívá, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv.
V prvé řadě poukazuje na to, že orgány činné v trestním řízení nedodržely lhůty pro rozhodování o dalším trvání vazby. Odkazuje v tomto smyslu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3287/14, podle kterého "za okamžik, který je rozhodující pro počátek běhu tříměsíční lhůty uvedené v §72 odst. 1 trestního řádu, je třeba považovat moment, kdy bylo rozhodnutí o vazbě vyhlášeno při veřejném zasedání soudu, jemuž byl obviněný přítomen". Jak stěžovatel zdůrazňuje, jiný výklad by mohl vést k umělému a nepřípustnému třeba i několikaměsíčnímu prodlužování intervalu mezi přezkoumáváním podmínek dalšího trvání vazby. Výklad přijatý Ústavním soudem je podle stěžovatele naprosto logický, neboť rozhodnutí obviněného o vzetí do vazby či o jeho ponechání ve vazbě je vykonatelné ihned jeho vyhlášením, případná stížnost pak nemá žádný odkladný účinek. Uvedený právní názor podle stěžovatele podporuje také výklad ustanovení §72 odst. 4 trestního řádu.
K vyhlášení rozhodnutí o uvalení vazby došlo za přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, konaném dne 21. října 2015. Jelikož Městský soud v Brně rozhodoval o ponechání obviněného ve vazbě až dne 1. února 2016, stanovenou tříměsíční lhůtu podle stěžovatele nedodržel; stejně tak přitom pochybil i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, který nepodal včas návrh na ponechání stěžovatele ve vazbě. Přestože stěžovatel tuto zásadní vadu v řízení před obecnými soudy namítal, soudy jeho argumentaci nepřisvědčily a právní názor uvedený v citovaném nálezu Ústavního soudu ignorovaly.
Vazební soudy rovněž pochybily tím, že se nevypořádaly s námitkami, v nichž stěžovatel poukazoval na absenci důvodů pro jeho ponechání ve vazbě. Stěžovatel zdůrazňuje, že trestní obvinění je postaveno výlučně na výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost zpochybňuje. Zdůrazňuje přitom, že ani výsledek zkoumání pachových stop nepotvrzuje podezření vznesené orgány činnými v trestním řízení. Policie navíc podle stěžovatele do data rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě neučinila jediný procesní úkon.
IV.
Poté, co Ústavní soud ověřil splnění formálních předpokladů pro podání ústavní stížnosti a seznámil se s námitkami uplatněnými stěžovatelem, jakož i s obsahem napadeného soudního rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V řízení o ústavní stížnosti podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je pravomoc Ústavního soudu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tohoto postupu Ústavní soud využil i v projednávaném případě.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel především brojí proti nesprávnému právnímu závěru obecných soudů, který vychází z výkladu lhůty uvedené v ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel se přitom opírá o shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3287/14, který podle něj podporuje jeho právní názor.
Ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu stanoví, že nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný nadále ponechává ve vazbě nebo zda se propouští. Jinak musí být obviněný propuštěn z vazby. Státní zástupce je pak podle §72 odst. 2 povinen podat návrh na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby tak, aby byl doručen nejpozději 15 dnů před uplynutím výše zmíněné tříměsíční lhůty.
Nálezem ze dne 27. února 2015 sp. zn. I. ÚS 3287/14, jehož se stěžovatel dovolává, Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 15. července 2014 č. j. 14 To 221/2014-82, kterým byla zamítnuta žádost obviněného o propuštění z vazby, neboť shledal, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny a práva na osobní svobodu podle článku 8 odst. 2 a 5 Listiny. V tomto nálezu Ústavní soud vyslovil závazný právní názor, že "pro počátek běhu tříměsíční lhůty pro rozhodování o dalším trvání vazby ve smyslu §72 odst. 1 trestního řádu je rozhodující okamžik, kdy předchozí rozhodnutí o vazbě nabylo právní moci vůči obviněnému" (tento právní názor byl již dříve konstatován v nálezu ze dne 17. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 3028/14). Uvedl současně, že "za okamžik, který je rozhodující pro počátek běhu tříměsíční lhůty uvedené v §72 odst. 1 trestního řádu, je proto v posuzované věci třeba považovat moment, kdy bylo rozhodnutí o vazbě vyhlášeno při veřejném zasedání soudu, jemuž byl obviněný přítomen" (viz nález ze dne 27. února 2015 sp. zn. I. ÚS 3287/14, bod 18 - 19). Stěžovatel v nyní projednávané věci tvrdí, že se právní závěry citovaného nálezu uplatní i v jeho případě.
Ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy je Ústavní soud vázán nosnými důvody svých vykonatelných nálezů (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. listopadu 2007). Závaznost nosných důvodů nálezu Ústavního soudu je však pojmově a nerozlučně spjata se skutkovými okolnostmi, ve vztahu k nimž byly předmětné právní názory vysloveny, a s celkovým faktickým i právním kontextem věci. Pakliže je projednávaná věc od věci již (nálezem) dříve rozhodnuté v relevantních rysech odlišná (např. jiný skutkový stav, relevantní změna podústavního práva apod.), lze uvažovat o tzv. odlišení (distinkci) věci (viz např. usnesení ze dne 31. srpna 2015 sp. zn. II. ÚS 2639/14).
Ústavní soud má za to, že skutkové okolnosti, jimiž se Ústavní soud zabýval v nálezech sp. zn. I. ÚS 3287/14 a sp. zn. IV. ÚS 3028/14, byly odlišné od okolností nyní projednávané věci, a proto stěžovatelem uplatněná argumentace není případná. Jak vyplývá z obsahu citovaných nálezů, Ústavní soud v nich posuzoval situaci, kdy prvostupňové rozhodnutí o ponechání ve vazbě bylo vyhlášeno ve veřejném zasedání za přítomnosti obviněného, ten je však nenapadl stížností, a po uplynutí třídenní lhůty pro podání stížnosti (§143 odst. 1 trestního řádu) tak toto rozhodnutí nabylo vůči němu právní moci. Ústavní soud za tohoto skutkového stavu konstatoval, že tříměsíční lhůta ve smyslu §72 odst. 1 trestního řádu se nemůže odvíjet od absolutní právní moci usnesení, k níž pro prodlevy s doručením písemného vyhotovení usnesení státnímu zástupci došlo v posuzovaných případech až po několika měsících, nýbrž je třeba ji počítat již od okamžiku, kdy usnesení nabylo relativní právní moci vůči obviněnému. Ústavní soud v těchto nálezech zdůraznil, že několikaměsíční prodlevy s doručením písemného vyhotovení usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě státní zástupkyni, v důsledku kterých došlo k pozdějšímu nabytí právní moci tohoto usnesení ve vztahu ke státní zástupkyni, nemohou mít vliv na posuzování dodržení předmětné tříměsíční lhůty. Počátek běhu lhůty uvedené v §72 odst. 1 trestního řádu se podle citovaných nálezů i nadále odvíjí od právní moci rozhodnutí o vazbě tak, jak předpokládá zákonná úprava.
V nyní projednávaném případě jsou však skutkové okolnosti odlišné. Proti rozhodnutí o vzetí do vazby, které bylo učiněno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. října 2015 sp. zn. 70 Nt 3633/2015, podal stěžovatel stížnost. Teprve zamítnutím této stížnosti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2015 sp. zn. 9 To 390/2015 nabylo prvostupňové rozhodnutí právní moci [§140 odst. 1 písm. b) alinea cc) trestního řádu]. Řešení, které navrhuje stěžovatel, tj. že by se lhůta vyplývající z §72 odst. 1 trestního řádu měla odvíjet od okamžiku, kdy je rozhodnutí o vazbě vyhlášeno při veřejném zasedání za přítomnosti obviněného, nelze za této situace akceptovat. Nevyplývá pro tento případ ani z citované judikatury Ústavního soudu a nelze je dovodit ani z dikce či účelu zákonné úpravy.
Naopak je třeba zdůraznit, že tříměsíční lhůta ve smyslu §72 odst. 1 trestního řádu začíná plynout až od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě; právní moc však v případě, kdy obviněný podá stížnost proti tomuto rozhodnutí, ze zákona nastává až okamžikem vyhlášení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti jako nedůvodné. Účel zákonného zakotvení tříměsíční lhůty k rozhodnutí o vazbě, kterým je ochrana práv obviněného, je zachován, neboť soudní kontrola zákonnosti vazby je dočasně vykonávána soudem, který rozhoduje o stížnosti obviněného.
K zamítnutí stížnosti obviněného proti usnesení o vzetí do vazby došlo dne 12. listopadu 2015. O návrhu státního zástupce ze dne 18. ledna 2016 rozhodl Městský soud v Brně usnesením ze dne 1. února 2016 sp. zn. 70 Nt 1907/2016. Ústavní soud se tedy ztotožnil se závěry obecných soudů, které konstatovaly, že tříměsíční lhůta podle §72 odst. 1 trestního řádu byla zachována.
V druhé části ústavní stížnosti stěžovatel napadá skutková zjištění a právní závěry obecných soudů týkající se důvodnosti jeho trestního obvinění. Ústavní soud se stejnými námitkami stěžovatele stran důvodnosti trestního stíhání a existence vazebních důvodů zabýval již ve svém nedávném usnesení ze dne 23. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16, v němž se ztotožnil se závěry obecných soudů a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Již v citovaném usnesení Ústavní soud konstatoval, že důvodnost podezření ze spáchání trestných činů stěžovatelem je dokládána nejen výpovědí poškozené, ale také dalšími důkazy, včetně záznamů o telekomunikačním provozu mapujících pohyb obviněného v inkriminované době. V nyní projednávaném řízení obecné soudy neuvedly nové skutečnosti, které by dokládaly důvodnost trestního stíhání stěžovatele, nýbrž odkázaly na odůvodnění předchozích rozhodnutí a konstatovaly, že dochází k obstarávání některých dalších důkazů. Ústavní soud i nadále považuje odůvodnění jejich rozhodnutí za dostatečně. V tomto smyslu opakovaně připomíná, že každé rozhodování o vazbě je vždy vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti, nikoliv jistoty. Tuto pravděpodobnost obecné soudy řádně a logicky zdůvodnily, proto ani v nyní projednávaném případě Ústavní soud neshledal prostor pro svůj kasační zásah.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu