ECLI:CZ:US:2016:4.US.1444.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1444/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Schlika, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2563/2014-208 ze dne 17. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení zahájeném k návrhu stěžovatele, jehož prostřednictvím usiloval o dodatečné projednání dědictví po Mikuláši Ungnadu Weissenwolffovi (dále též "zůstavitel"), zemřelém dne 29. 9. 1917, vedeného u Zemského soudu civilního v Praze pod sp. zn. F 18/98. Jmenovitě se návrh dotýkal nemovitostí náležejících do bývalého hraběcího Schlikovského svěřenectví Kopidlno a Staré Hrady. Stěžovatel dále žádal, aby soud projednal jeho dědické nároky, tj. aby rozhodl o dědických přihláškách Františka Jindřicha Schlika a Františka Schlika. Stěžovatel ve svém podání uváděl, že úmrtím zůstavitele došlo k vymření mužských potomků hraběcího rodu Weissenwolffů, načež Jindřich Schlik (děd navrhovatele) a jeho potomci František Schlik (otec navrhovatele) a František Jindřich Schlik (strýc navrhovatele) podali dědickou přihlášku ve věci předmětného svěřenství. Usnesením Zemského soudu civilního v Praze č. j. F 18/98-1516 ze dne 10. 11. 1926 byla dědická přihláška Jindřicha Schlika přijata na soud a současně bylo rozhodnuto, že svěřenské dědické přihlášky jeho potomků - Františka Schlika a Františka Jindřicha Schlika - se stávají bezpředmětnými a nadbytečnými. Proti tomuto rozhodnutí brojily univerzální dědička zůstavitele a legatářky. Vrchní zemský soud v Praze jako soud rekursní jejich stížnosti následně vyhověl a rozhodnutím č. j. R II 320/26-1524 ze dne 16. 12. 1926 dědickou přihlášku Jindřicha Schlika k nástupnictví v pozůstalostním řízení o svěřenské jmění zamítl. Dle názoru stěžovatele se však soudy opomněly vypořádat s dědickými přihláškami Františka Schlika a Františka Jindřicha Schlika, na něž, vzhledem k zamítnutí dědické přihlášky jejich otce, nebylo možno nahlížet jako na bezpředmětné.
O stěžovatelově návrhu na dodatečné projednání dědictví rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením č. j. 33 Nc 2284/2008-102 ze dne 6. 3. 2009, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 255/2009-189 ze dne 6. 8. 2013, tak, že jej zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel dále napadl dovoláním, které Nejvyšší soud v usnesení č. j. 21 Cdo 2563/2014-208 ze dne 17. 12. 2014 odmítl pro nepřípustnost. Dovolací soud shledal správnými závěry Městského soudu v Praze, podle nichž projednání pozůstalosti po Mikuláši Ungnadu Weissenwolffovi bylo skončeno již v roce 1928, kdy předmětné nemovitosti byly na základě usnesení Zemského soudu civilního v Praze odevzdány legatářce Jindřišce Thurn-Taxisové. Stalo se tak v souladu s ustanovením §819 zákona (císařského patentu) č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, v tehdy účinném znění (dále jen "OZO"), a §174 císařského patentu č. 208/1854 ř. z., kterým se zavádí nový zákon o soudním řízení v nesporných právních věcech, v tehdy účinném znění (dále jen "nesporný patent"). Námitky stěžovatele ohledně dědických přihlášek Františka Schlika a Františka Jindřicha Schlika nebyly podle Nejvyššího soudu způsobilé přivodit pokračování pozůstalostního řízení. Stran tvrzení stěžovatele, že Jindřiška Thurn-Taxisová vlastnické právo ke Schlikovskému fideikomisu nikdy nenabyla platně, dovolací soud odkázal na svoji judikaturu, ze které vyplývá, že vznik vlastnického práva k věci náležející do dědictví byl v rozhodné době spojen s odevzdáním dědictví na základě odevzdací listiny soudu.
Stěžovatel se s uvedeným výsledkem řízení neztotožnil, a proto se obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytkl, že se nezabýval jeho námitkou týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Městského soudu v Praze, řadíce ji pod jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném (dále jen "o. s. ř."). Pochybení odvolacího soudu, v jehož rozhodnutí absentoval odkaz na konkrétní zákonné ustanovení odůvodňující nevyhovění jeho návrhu na dodatečné projednání dědictví, stěžovatel považoval za tak zásadní, že dosahuje ústavněprávního rozměru. Odmítl-li za dané situace Nejvyšší soud dovolání, postupoval dle mínění stěžovatele v rozporu se svou vlastní judikaturou (stěžovatel citoval rozsudky sp. zn. 22 Cdo 3432/2006 ze dne 4. 3. 2008 a sp. zn. 30 Cdo 1277/2013 ze dne 30. 7. 2013), která nedostatek v podobě chybějící právní kvalifikace věci pokládá za důvod k vydání kasačního rozhodnutí, jakož i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Na adresu rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel dále poznamenal, že trpí rovněž nepřezkoumatelností. Stěžovatel podle svých slov dal Nejvyššímu soudu jasně najevo právní otázku, kterou by měl posoudit, tj. zda existence odevzdací listiny sama o sobě znamená ukončení pozůstalostního řízení, pokud nebyl určen definitivní okruh způsobilých dědiců. Ačkoli se jednalo o otázku v dosavadní rozhodovací praxi neřešenou, dovolací soud se s ní nevypořádal. Stěžovatel v této souvislosti vyslovil názor, na kterém nadále trvá, a to že dědické řízení bylo ukončeno pouze zdánlivě, neboť konečné rozhodnutí ve smyslu ustanovení §819 OZO nemohlo být s ohledem na dědické přihlášky dalších dědiců přijato, natož aby nabylo právní moci. Své úvahy stěžovatel podpořil zmínkou, že pozůstalost nebyla vydána Jindřišce Thurn-Taxisové v celém rozsahu, nýbrž že její část tato nabyla na základě smlouvy trhové v roce 1933.
Ústavní soud přezkoumal předloženou ústavní stížnost spolu s napadeným soudním aktem, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není důvodná.
Stran stěžovatelem tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů sluší se připomenout, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval mnohokrát [např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723), sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357), dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz]. Jasně přitom deklaroval, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09).
Dle náhledu Ústavního soudu odůvodnění usnesení odvolacího i dovolacího soudu z hledisek výše vyložených jednoznačně obstojí, neboť oba soudy se v míře přiměřené okolnostem případu vypořádaly se všemi relevantními skutečnostmi. Jejich rozhodnutí, které spolu tvoří jeden logický celek, jsou srozumitelná, použitá argumentace je logická, o skutkových okolnostech nebylo sporu a přijaté právní závěry jsou - oproti názoru stěžovatele - zcela zřetelné. Obecné soudy správně aplikovaly hmotné i procesní právo účinné v době úmrtí zůstavitele (tj. ke dni 29. 9. 1917), na jehož podkladě dospěly k jednoznačnému závěru, že dědické řízení po zůstaviteli bylo skončeno, přičemž důvod pro dodatečné otevření pozůstalostního řízení ve smyslu §179 nesporného patentu, tj. v podobě existence jmění dříve neznámého, zde nebyl dán a stěžovatel jej ani netvrdil. V takovémto posouzení dané věci obecnými soudy Ústavní soud nespatřuje kvalifikovaný exces, libovůli ani vybočení z pravidel ústavnosti.
Ústavní soud je naopak nucen konstatovat, že stížní výtky vůči nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí jsou neadekvátní a pouze zástupné. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům porušení svého práva na spravedlivý proces, ve skutečnosti však vyslovuje jen nesouhlas s tím, jak obecné soudy projednávanou věc z hlediska právního posoudily, aniž by nějakým způsobem reflektoval jejich argumentaci. Jeho návrh na dodatečné projednání dědictví vychází ze zpochybnění skutečností nastalých hluboko v minulosti a jeho formulace vyjadřuje snahu o znovuzískání majetku po předku stěžovatele. Tato snaha však není zákonem aprobována. Dodatečné projednání dědictví není možno chápat jako specifickou formu opravného řízení, která by měla kořeny v systému opravných prostředků. Slouží výlučně k tomu, aby byl v dědickém řízení projednán i ten majetek zůstavitele, který do původního řízení nebyl zahrnut, neboť nebyl znám. V žádném případě však nemůže být používáno (interpretováno) jako instrument k odstraňování (skutečných či jen tvrzených) chyb a nedostatků, k nimž v původním řízení došlo a k jejichž nápravě slouží jiné procesní instrumenty, resp. opravné prostředky. V tomto ohledu ostatně neuniklo pozornosti obecných soudů, že předci stěžovatele, tj. František Schlik starší a František Jindřich Schlik, proti odevzdání pozůstalosti Jindřišce Thurn-Taxisové právních prostředků platných a právně účinných v rozhodné době neužili, z opatřených dokumentů se alespoň nepodává opak. Ukončení dědického řízení nebylo pak zpochybňováno po celých následujících osmdesát roků, až do okamžiku podání stěžovatelova návrhu označeného jako "návrh na dodatečné projednání dědictví".
Za zcela irelevantní Ústavní soud považuje námitku stěžovatele, že pozůstalost nebyla vydána Jindřišce Thurn-Taxisové v celém rozsahu. Nelze totiž pominout, že v dědickém řízení uplatňovaly své nároky také druhá legatářka a univerzální dědička. Nepatrná část předmětných nemovitostí nebyla skutečně odevzdána Jindřišce Thurn-Taxisové, nýbrž Mariettě Ungnad Weissenwolffové jako univerzální dědičce. Na závěru, že dědické řízení bylo skončeno, se tím ovšem nic nemění.
Ústavní soud konečně nesdílí výhrady stěžovatele vůči postupu Nejvyššího soudu při zhodnocení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013). Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí dovolacího soudu vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, proč nepovažoval stěžovatelem vymezenou právní otázku za přípustný dovolací důvod. Pouhý nesouhlas stěžovatele s argumentací Nejvyššího soudu jeho rozhodnutí protiústavním nečiní.
K tvrzení stěžovatele, že dovolacím důvodem je jistě námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, pak lze uvést, že dle platné právní úpravy bylo by mu možné přisvědčit pouze za předpokladu, že jeho dovolání by bylo shledáno přípustným, což se nestalo (viz §242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem tedy k tomu, že Ústavní soud v posuzované věci nezjistil existenci neoprávněného zásahu do základních práv stěžovatele, nezbylo mu než postupovat dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost odmítnout, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu