ECLI:CZ:US:2016:4.US.1761.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1761/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti nezl. V. V., zastoupené zákonnou zástupkyní H. K., právně zastoupenou Mgr. Bronislavem Mitáčkem, advokátem se sídlem Za Zámkem 156, 687 25 Hluk, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 16. února 2016 č. j. 60 Co 468/2015-268 a proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 9. 2015 č. j. P 142/2014-203, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností napadá obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva uvedená v čl. 10 odst. 2 (každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života), v čl. 32 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona; zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena a právo na soudní a jinou právní ochranu) a v čl. 2 (právo na život), čl. 3 (zákaz mučení), čl. 7 (zákaz trestu bez zákona) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zahrnující právo na respektování rodinného a soukromého života) a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni; za tímto účelem se dítěti poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství).
II.
Z napadených rozhodnutí a z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl opakovaně podaný (po třetí) návrh matky nezletilé V. na udělení souhlasu ke změně příjmení u nezletilé z "V." na "K.". Tento návrh podala matka nezletilé V. s tím, že otec na nezletilou sice platí výživné, ale dcera svého otce nezná a není mezi nimi utvořen citový vztah.
Okresní soud nevyhověl návrhu matky nezletilé V., neboť v projednávané věci neshledal, že by byly splněny zákonné předpoklady pro vyhovění návrhu. Okresní soud neshledal, že by otec nezletilé si neplnil povinnosti k nezletilé, nejevil o dítě zájem, ztratil k němu citový vztah, resp. není v zájmu další výchovy, aby byl u nezletilého dítěte prohlubován pocit sounáležitosti s tímto rodičem. Soud konstatoval, že otec o nezletilou zájem projevuje - podal návrh na úpravu styku s dcerou, plní si stanovené vyživovací povinnosti. Okresní soud otci nezletilé vytkl toliko nedůslednost a váhavost v navazování citové vazby s jeho nezletilou dcerou, kterýžto postoj je v konečném důsledku s ohledem na plynutí času pro oba nepříznivý.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, k odvolání matky nezletilé rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
V průběhu odvolacího řízení vzal kolizní opatrovník nezletilé své odvolání zpět s odůvodněním, že nezletilou V. negativně ovlivňují v budování citové vazby k jejímu otci postoje její matky a její rodiny, přičemž matka asistovaný styk otci s nezletilou řádně neumožňuje. Odvolací soud poukázal na neochotu matky umožnit otci s nezletilou dcerou realizovat asistovaný styk, který se uskutečnil jen jednou, přičemž zdůraznil, že není žádný důvod k tomu, aby nezletilá V. měla psychické problémy pramenící údajně z odlišného příjmení od příjmení své matky.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podle jejího názoru bylo řízení před soudy obou stupňů zatíženo řadou procesních vad a pochybení, přičemž za nejpodstatnější shledává, že jí nebyla poskytnuta možnost k tomu, aby se sama vyjádřila, zda má i nadále nést příjmení po svém otci či po své matce.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se nevypořádal "s meritem věci", přičemž hodnotil údajně zcela jiné nároky otce (na úpravu styku a výši výživného), aniž by se zaměřil na skutková zjištění soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu je prý "nepřesvědčivé", neboť z něj není zřejmé, jaké důvody k odmítání příjmení otce vedou nezletilou V. a zda její přání začlenit se výhradně do rodiny její matky jsou věrohodná, resp. vyplývají jen z jejího ovlivňování matkou a její rodinou. Odlišné příjmení nezletilé V. od příjmení její matky je prý nepříjemné i pro příbuzné z rodiny matky, kteří se s touto skutečností do budoucna nechtějí smířit.
IV.
Ústavní soud vzal v úvahu všechny stěžovatelkou tvrzené skutečnosti, zvážil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud z důvodů dále vyložených shledal ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou, nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilé stěžovatelce opatrovníka, neboť ustanovení opatrovníka by nebylo způsobilé tuto neopodstatněnost zvrátit a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 650/14, ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2965/12 nebo ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 2235/13, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V projednávané věci se matka nezletilé V. opakovaně již od roku 2012 domáhá návrhy podanými k příslušnému soudu udělení jeho souhlasu ke změně příjmení své nezletilé dcery tvrzením, že nezletilá dcera odmítá své příjmení po otci užívat, neboť se ztotožňuje výhradně s příjmením své matky.
Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení nezletilé stěžovatelky, že soudy porušily její ústavně zaručená práva, jestliže jí neumožnily v průběhu řízení vyjádřit svůj postoj k navržené změně příjmení.
Ústavní soud nezpochybňuje právo nezletilého dítěte se v průběhu řízení vyjadřovat ke všem záležitostem, které se ho týkají, ovšem za situace, kdy je ve věku, v němž je tyto své vlastní názory schopno formulovat, jak to ostatně uvádí čl. 12 Úmluvy o právech dítěte resp. §867 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 mimo jiné k právu dítěte být slyšeno v soudním řízení konstatoval: "V rovině podústavního práva je při zjišťování rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte třeba mimo jiné vycházet z ustanovení §867 odst. 2 o. z., podle něhož platí právní fikce, že o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Z toho důvodu je po dosažení této věkové hranice nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem."
V posuzovaném případě bylo nezletilé dceři V. v době rozhodování obecných soudů pět let. Ústavní soud připouští, že i dítě tak nízkého věku lze v řízení před soudem v odůvodněných případech slyšet a zjišťovat jeho postoj ke změně příjmení, nicméně nezastává názor, že se tak musí stát vždy. Potřebu slyšení nezletilého dítěte musí v každém individuálním případě zvážit obecný soud, jemuž je třeba poskytnout široký prostor k uvážení např. toho, zda postoj dítěte k navrhované změně příjmení pramení z jeho vlastního přání nebo zda postoj dítěte může být apriorně ovlivněn přáním jednoho z rodičů či prarodičů.
Jestliže obecný soud v konkrétním případě neshledá potřebu nezletilé dítě slyšet a svůj závěr v tomto směru náležitě odůvodní, nelze v tom spatřovat porušení pravidel spravedlivého procesu ani jiný zásah do základních práv nezletilého dítěte.
V nyní projednávané věci se oba soudy při posouzení návrhu správně zaměřily na zvážení důvodnosti podaného návrhu, přičemž úvahy, které je vedly k nevyhovění návrhu matky nezletilé logicky a s uvedením všech ve věci relevantních okolností uvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud v postupu těchto soudů a v rozhodnutích, které byly jimi následně vydány, neshledal stěžovatelkou namítané porušení ústavnosti.
Proto Ústavní soud ze všech výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu