ECLI:CZ:US:2016:4.US.1828.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1828/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Leopolda Dvořáka, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 3. 2016 sp. zn. 20 Cdo 2514/2015, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2015 č. j. 26 Co 646/2014-197 a proti usnesení Mgr. Marka Jenerála, soudního exekutora Exekutorského úřadu Zlín, ze dne 7. 5. 2014 č. j. 177 EX 10960/13-167, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a Mgr. Marka Jenerála, soudního exekutora Exekutorského úřadu Zlín, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 6. 6. 2016 Leopold Dvořák (dále jen "povinný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v exekuční věci oprávněné Waldviertler Sparkasse Bank, AG, se sídlem Zwettl, Sparkasseplatz 3, Rakouská republika, v České republice podnikající prostřednictvím své organizační složky pod IČ: 49060724, se sídlem v Jindřichově Hradci, Klášterská 126/II (dále jen "oprávněná"). Stěžovatel je v této exekuční věci osobou povinnou.
I.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Po pravomocném nařízení exekuce usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 9. 2007 č. j. 8 Nc 5873/2007-7, byl pověřeným soudním exekutorem Exekutorského úřadu Zlín Mgr. Markem Jenerálem (dále jen "soudní exekutor") vydán dne 9. 10. 2007 exekuční příkaz o provedení exekuce prodejem specifikovaných nemovitostí povinného v obci a katastrálním území Vranov nad Dyjí.
Dne 7. 5. 2014 usnesením č. j. 177 EX 10960/13-167 Mgr. Marek Jenerál, soudní exekutor Exekutorského úřadu Zlín (dále jen "soudní exekutor"), udělil příklep vydražitelce Monice Panajotovové na předmětné nemovitosti s příslušenstvím, za nejvyšší podání 880 000 Kč (výrok I).
Dne 24. 2. 2015 usnesením č. j. 26 Co 646/2014-197 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení soudního exekutora ze dne 7. 5. 2014 č. j. 177 EX 10960/13-167 zčásti změnil, fakticky však potvrdil v upřesněném znění výrok o udělení příklepu vydražitelce. Odvolací soud uvedl, že námitka nepřiměřenosti způsobu exekuce prodejem nemovitostí nemůže být při rozhodování o odvolání proti usnesení o příklepu námitkou významnou. Bylo na povinném, aby tuto námitku v průběhu exekučního řízení uplatnil návrhem na zastavení exekuce, je-li prováděna prodejem předmětných nemovitostí. Takový návrh obsahem spisu není.
Dne 10. 3. 2016 usnesením sp. zn. 20 Cdo 2514/2015 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 2. 2015 č. j. 26 Co 646/2014-197 odmítl jako nepřípustné. Poukázal na tvrzení povinného v dovolání, že odvolací soud "nesprávně posoudil vlastnické vztahy k nezapsané budově - stolárny na pozemku", která dílem zasahovala i do pozemku č. parc. X, který měl (má) povinný v nájmu, a v dražbě tudíž nebylo možno "prodat pouze část stavby společně s pozemkem a druhou část, větší či menší, ponechat v tzv. právním vakuu." Dovolací soud poukázal na svoji judikaturu, v níž opakovaně vysvětlil systém zákonné úpravy, rozdělující exekuci do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek a z níž plyne, že ve fázi exekučního prodeje nemovitosti v dražbě se nelze skutkově či právně zabývat existencí, právní povahou, polohou a přístupem ke stavbě, ať již jde o součást či příslušenství (vy)dražené nemovité věci, jakož i případnými závadami věci, které mohly ovlivnit výši výsledné ceny nemovité věci a jejího příslušenství; řešení těchto otázek bylo uzavřeno v předchozí exekuční fázi pravomocným usnesením o určení ceny nemovité věci.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že ústavní stížnost podává z důvodů porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); tvrdil, že právo na soudní ochranu mu bylo odepřeno a že k odnětí vlastnického práva došlo restriktivním a ústavně nekonformním výkladem, zaujatým obecnými soudy.
V části III ústavní stížnosti, nadepsané "Důvody ústavní stížnosti", stěžovatel poukázal na znění článku 36 odst. 1 a článku 11 odst. 1 věty první a druhé Listiny a uvedl, že k porušení těchto článků Listiny došlo postupem soudního exekutora v jeho věci. Argumentaci odvolacího soudu i soudu dovolacího v odůvodnění jejich rozhodnutí, stěžovatel označil za "výsledek přepjatého formalismu, vycházejícího z pouhého textu zákona a pomíjejícího účel zákonné úpravy." Stěžovatel opakoval, že k nepřípustnému odnětí vlastnického práva v důsledku dražby došlo postupem soudního exekutora, který "zcela v rozporu se skutečným stavem věci připustil pokračování exekučního řízení za situace, kdy rozsah předmětu dražby nebyl řádně zjištěn", k čemuž přispěl i znalcem zpracovaný znalecký posudek. Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 320/06 (N 184/51 SbNU 259) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03 (N 90/33 SbNU 371), týkající se formalistického postupu orgánů veřejné moci, a dále uvedl, že skutečným důvodem vedoucím k nepřípustnému odnětí jeho vlastnického práva bylo porušení povinností soudním exekutorem. Závěrem stěžovatel opakoval, že v postupu obecných soudů spatřuje "projev přehnaného vypjatého formalismu, nerespektování požadavku vykládat zákon v souladu s jeho účelem".
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, bylo opakované tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a základního práva na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny, a to nezákonným postupem soudního exekutora při dražbě nemovitých věcí uvedených ve výroku I usnesení soudního exekutora ze dne 7. 5. 2014 č. j. 177 EX 10960/13-167, konané téhož dne.
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud a dovolací soud v řízeních vedoucích k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí postup soudního exekutora při dražbě jím původně vlastněných nemovitostí posoudily a dospěly k závěru, že šlo o postup souladný se zákonem.
Ústavní stížnost je tak jen pouhým opakováním námitek stěžovatelem již uplatněných v předcházejícím řízení, s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly. Za těchto okolností tudíž nezbývá než připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, není důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces. Zjevně neopodstatněným Ústavní soud shledal i tvrzení stěžovatele o porušení jeho základního práva na ochranu vlastnictví.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu