ECLI:CZ:US:2016:4.US.1885.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1885/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti A. M., zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Brno, Koliště 55, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016 č. j. 10 To 38/2016-121 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 12. 2015 č. j. 1 T 98/2015-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 4 a čl. 90 Ústavy a na čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu Praha-východ, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku, a trestu zákazu činnosti na dobu jednoho roku. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byl na základě jeho odvolání zrušen výrok o náhradě škody obsažený v rozsudku Okresního soudu Praha-východ.
Stěžovatel byl v napadeném usnesení Krajského soudu v Praze poučen o možnosti podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. V ústavní stížnosti neuvádí, že by této možnosti využil, ústavní stížnost ani proti žádnému rozhodnutí Nejvyššího soudu nesměřuje. Lze tedy předpokládat, že stěžovatel v dané věci dovolání nepodal.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V daném případě stěžovatel mohl podle ustanovení §265a trestního řádu podat proti usnesení Krajského soudu v Praze mimořádný opravný prostředek - dovolání. Ač byl o této možnosti řádně poučen, dovolání nepodal.
Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. Tento závěr platí i tehdy, pokud má stěžovatel za to, že v daném případě není naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Tuto otázku totiž musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez jeho předchozího rozhodování, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj