ECLI:CZ:US:2016:4.US.2587.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2587/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatele Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory - SEVER, Brontosaurus Krkonoše, Horská 175, Horní Maršov, právně zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem U Svitavy 1077/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. 8 As 179/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 8. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl (výrokem II.) kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 31 Af 56/2013. Tímto rozsudkem byla zamítnuta správní žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 18149/13/5000-24700-710142, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 408634/12/228985603497 tak, že vyměřená daň ve výši 2 682600 Kč se stala splatnou v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne nabytí právní moci platebního výměru.
Stěžovatel je toho názoru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem bylo zasaženo do práv garantovaných čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR.
Stěžovatel v průběhu celého předcházejícího správního a soudního řízení poukazoval na to, že ze strany správce daně prvého stupně vedli daňové řízení podjatí pracovníci správce daně a že na tuto výhradu stěžovatele nebylo nijak reflektováno. Správce daně prvého stupně pokračoval bez dalšího v daňovém řízení a nápravu tohoto vadného postupu nezjednalo ani Odvolací finanční ředitelství. Správce daně se dostatečně nezabýval námitkou podjatosti a jeho sdělení k věci nemá formální ani materiální znaky zákonného postupu podle §74 ve spojení s §91 a §77 odst. 3-7 daňového řádu. Stěžovatel se svojí námitkou podjatosti domáhal toho, aby bylo zákonným způsobem osvědčeno, zda pracovníci správce daně nejsou podjatí. Vznesená námitka však nebyla posouzena ani zákonem předpokládanou formou, ani zákonem předpokládanou osobou, tj. nadřízeným správcem. Pouze tomu chtěl stěžovatel předložit další osobní a věcný rozsah podané námitky. Vyjádření osoby, jejíž podjatost je namítána, nepovažuje stěžovatel za dostatečnou záruku spravedlivého procesu. Pokud považoval správce daně stěžovatelem podanou námitku za vadnou či nedostatečně formulovanou, měl jej poučit a vyzvat k odstranění těchto vad. V žádném případě však neměl přijímat meritorní rozhodnutí. Na nezákonnost tohoto jednání nereflektoval ani krajský soud, který uvedl, že námitka podjatosti byla pouhým formálním uplatněním práva a že stěžovatel nereflektoval na poukazované sdělení správce daně ze dne 22. 6. 2012. K tomu stěžovatel uvádí, že nebyl vyzván k doplnění nebo odstranění vad svého podání ze dne 1. 2. 2012. Krajský soud tak vyšel z rozporných a neexistujících skutečností. Otázka, zda správní řízení vedla nezaujatá osoba, je podle stěžovatele zcela prioritní.
Stěžovateli nebyly ze strany správce daně v průběhu kontroly připuštěny žádné důkazní návrhy, a to následně ani v odvolacím řízení. Krajský soud vyšel z toho, že skutkový stav byl podjatými pracovníky správce daně dostatečně zjištěn. Vytýkal-li krajský soud stěžovateli, že neuvedl veškeré údaje svědčící o podjatosti pracovníků správce daně, tak k tomu stěžovatel dodává, že byl připraven tyto skutečnosti příslušnému rozhodujícímu nadřízenému správci daně rozvést. Nechtěl tak učinit podrobně v řízení vedeném právě osobami, jejichž podjatost je namítána.
Na výše uvedené vady podle stěžovatele nereflektoval ani Nejvyšší správní soud, který se opřel o úkony učiněné Odvolacím finančním ředitelstvím v odvolacím řízení - konkrétně o Výzvu k doplnění a odstranění vad odvolání ze dne 31. 5. 2013, kde byl žalovaný vyzván k odstranění vad podání, spočívající v neoznačení konkrétních osob, u nichž je namítána podjatost. Nejvyšší správní soud stručně předestřel i obsah odpovědi stěžovatele na tuto výzvu.
Nejvyšší správní soud jako prvý v pořadí vyslovil právní názor, že k žádným vadám v daňovém řízení nedošlo, pokud žalovaný vyzval stěžovatele výzvou z 31. 5. 2013 k doplnění námitky podjatosti, aby o ní mohl rozhodnout. Kasační soud zamítl námitky stěžovatele vůči vytýkané vadě ze zcela jiného důvodu. Tímto postupem však odejmul stěžovateli možnost bránit se proti takovému názoru opravným prostředkem v soudním řízení. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel shrnul své námitky vůči rozsudku Nejvyššího správního soudu, kde jak správním, tak i soudním orgánům vytkl jejich postup a závěry týkající se hodnocení podjatosti pracovníků správce daně. Podle stěžovatele je mylná úvaha soudu o konvalidaci pochybení správce daně, neboť nejde o vadu řízení, ale o absenci podmínky řízení. Žalovanému v odvolacím řízení vůbec nesvědčila kompetence vést řízení o podjatosti pracovníkům správce daně, které označil stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 1. 2. 2012. Z výše uvedených důvodů považuje stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu za nepřezkoumatelný.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba uvést, že obdobnou ústavní stížností s prakticky totožnými námitkami se Ústavní soud v minulosti již zabýval ve věci evidované pod sp. zn. II. ÚS 3505/15 a IV. ÚS 3574/15. Přitom od závěrů tam uvedených nemá důvod se jakkoli odchylovat, neboť vytýkané vady řízení jsou obdobné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu optikou základních práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že rozhodnutí nelze označit za svévolné či excesivní. Důvodem je především ta skutečnost, že rozhodnutí Nejvyšší správního soudu má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněno. Jmenovaný soud poukázal v souvislosti s námitkou podjatosti pracovníků správce daně na skutečnost, že podle ustálené judikatury tvoří daňové řízení v zásadě jeden celek od jeho zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí. Z toho důvodu pak má odvolací řízení povahu nejen přezkumnou, ale též povahu nápravnou, a to ve vztahu k pochybením správního orgánu. Pokud stěžovatel namítá, že v řízení před správním orgánem neuvedl zcela záměrně veškeré údaje svědčící o podjatosti zaměstnanců správce daně s tím, že tak učiní až před nadřízeným správcem daně, nelze mít pro tento postup logické opodstatnění. Stěžovatel své výtky vůči správci daně nekonkretizoval ani v ústavní stížnosti a jeho způsob argumentace se tak jeví být čistě formálním a účelovým.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odkazuje argumentačně na ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, případně na shora citovaná usnesení Ústavního soudu.
Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu