ECLI:CZ:US:2016:4.US.2626.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2626/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. M. a A. M., zastoupených JUDr. Františkem Tůmou, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 850/7, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1509/2010, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2010 sp. zn. 7 To 129/2010, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. 6 Ntd 14/2010, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 1. 2010 sp. zn. 50 T 3/2009, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 7. 2008 sp. zn. 20 Nt 1810/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 8 Tdo 555/2010, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 5 To 330/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. 21 T 25/2007, jakož i proti postupu a rozhodnutím orgánů činných v trestním řízením, jež vydání uvedených soudních rozhodnutí předcházelo, spojené s návrhem na zrušení §165 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve slovu "může", a návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 1. 2010 sp. zn. 50 T 3/2009, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkový děj a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 9. 2010 a jež byla následně doplněna podáními doručenými dne 20. 9. 2010, dne 6. 10. 2010 a 12. 4. 2012, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Současně navrhli, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §165 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve slovu "může", a aby odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 1. 2010 sp. zn. 50 T 3/2009.
2. Z podání stěžovatelů, přiložených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 25/2007 a 50 T 3/2009 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
I. A
Řízení ve věci trestného činu neodvedení zákonných plateb
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též "nalézací soud") ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. 21 T 25/2007 byl stěžovatel uznán vinným skutkem blíže popsaným ve skutkové větě výroku, který soud právně kvalifikoval jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Soud vzal za prokázané, že stěžovatel jako jednatel společnosti DIDEROT s. r. o. (dále jen "Diderot") neplnil včas a řádně povinnosti plátce - zaměstnavatele, když ve specifikovaných obdobích neodváděl za své zaměstnance zálohy na daň z příjmů, dávky na sociální zabezpečení a dávky za zdravotní pojištění, přestože z hrubých mezd zaměstnanců stanovené dávky strhával, čímž způsobil příslušným správcům jednotlivých dávek škodu ve výši nejméně 2 353 016 Kč.
4. Stěžovatel založil svoji obhajobu na tom, že společnost Diderot odváděla v jednotlivých měsících právě tolik finančních prostředků, kolik si dle aktuální finanční situace mohla dovolit, aby mohla i nadále realizovat jednotlivé projekty sloužící k revitalizaci společnosti. Stěžovatel připustil, že v jednotlivých obdobích byly povinné odvody za zaměstnance sraženy, avšak upřednostněny byly nutné platby, které společnosti umožnily pokračovat v další činnosti v následujícím období. Některé srážky tudíž nebyly řádně odvedeny, avšak takový postup byl odůvodněn špatnou finanční situaci. Odmítl, že by se vědomě dopustil trestné činnosti, pro kterou je stíhán.
5. Při rozhodování vycházel nalézací soud z výpovědi obžalovaného, svědků (auditora a zaměstnanců společnosti Diderot, včetně hlavní účetní), znalce z oboru ekonomika - odvětví účetnictví, finanční analýzy, mzdy, ekonomika podniku, ceny a odhady Ing. Dr. Rudolfa Douchy, jakož i z listinných důkazů, a to zejména výpisu z obchodního rejstříku, zpráv jednotlivých oprávněných subjektů (pojišťoven a finančního úřadu), zpráv o bankovních účtech společnosti včetně výpisů z účtů, protokolů o inventuře skladu a pokladny, pracovních smluv a platebních výměrů zaměstnanců, souvisejících soudních rozhodnutí a znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem VOX Consult s. r. o. (dále jen "znalecký posudek").
6. Po zhodnocení uvedených důkazů dospěl nalézací soud k závěru, že společnost Diderot měla v předmětné době dostatek finančních prostředků na to, aby mohla povinné odvody oprávněným subjektům uhradit, avšak stěžovatel, jakožto osoba výlučně odpovědná za chod společnosti, rozhodl o použití těchto prostředků k financování jejího dalšího chodu a hrazení jiných plateb. Úmysl stěžovatele dávky neuhradit dovodil soud především z délky jeho jednání. Stěžovatel o zhoršující se hospodářské situaci společnosti věděl a měl k dispozici výsledky auditu za rok 2000, kde byl na vysokou ztrátovost společnosti a na nutnost provedení změn výslovně upozorňován; rovněž tak byl ze strany správců jednotlivých plateb upozorňován na skutečnost, že dávky nejsou řádně a včas hrazeny. Za této situace byl dle nalézacího soudu povinen přizpůsobit hospodaření společnosti tomu, aby tato řádně plnila svou povinnost odvádět dávky. Obžalovaný však takové kroky nečinil a místo toho upřednostnil konkrétní platby, které měly společnosti umožnit fungování v dalším období, což ostatně potvrdil ve své výpovědi. Tohoto jednání se dopouštěl po delší dobu, ač si musel být vědom nezákonnosti takového postupu. Nalézací soud vzal za jednoznačně prokázané, že tímto jednáním stěžovatel naplnil skutkovou podstatu výše uvedeného trestného činu.
7. K námitkám stěžovatele ohledně nemožnosti vyjádřit se k zadání otázek v znaleckém posudku nalézací soud uvedl, že vypracování posudku bylo zadáno ještě před zahájením trestního stíhání. Stěžovatel nebyl v postavení obviněného se všemi procesními právy a nebyl tedy dán důvod, aby se k zadání posudku v této fázi řízení vyjadřoval. Následně však bylo stěžovateli umožněno, aby se k zpracovanému posudku vyjádřil, a to kdykoliv v průběhu přípravného řízení, při seznámení s výsledky vyšetřování a v řízení před soudem. V rámci hlavního líčení byl stěžovatel se svým obhájcem přítomen výslechu znalce a měl možnost pokládat znalci otázky, kdy tohoto svého práva rovněž využil. Dle nalézacího soudu tedy nedošlo k žádnému zkrácení stěžovatele na jeho právech.
8. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž rozporoval nalézacím soudem stanovený okamžik počátku neodvádění odvodů, dále závěr, že by společnost v předmětném období měla dostatek finančních prostředků k jejich faktickému odvedení, a konečně namítal procesní vady, především pak vady znaleckého posudku.
9. Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 5 To 330/2009 napadené rozhodnutí zrušil a sám znovu rozhodl, přičemž upravil popis skutku ve prospěch stěžovatele tak, že stanovil počátek trestního jednání na pozdější dobu, než soud nalézací. Právní kvalifikace skutku, výše a druhy trestů zůstaly nezměněny (s výjimkou zařazení stěžovatele do věznice s dohledem namísto věznice s dozorem). Odvolací soud dal stěžovateli za pravdu i v tom, že nalézací soud neuvedl důvody pro zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem a kompletním účetnictvím společnosti Diderot. Toto dílčí pochybení však mohlo být napraveno v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tím spíše, že stěžovatel tyto důkazní návrhy zopakoval i v odvolacím řízení. Následně obsáhle vysvětlil, proč považoval doplnění dokazování za nadbytečné. Konstatoval, že znalecký ústav ke svému úkolu nepotřeboval komplexně analyzovat veškeré účetní doklady společnosti Diderot, natož pak její výrobní či obchodní strategie, plány a činnosti; nepotřeboval ani věcně posuzovat její produkty, kvalitu a perspektivnost podnikatelských záměrů na trhu, reálnost jejich návratnosti, atd., což byly požadavky obhajoby. V řízení byl nashromážděn dostatek důkazů, které svědčily o tom, že společnost neměla žádné reálné vyhlídky, že by se její hospodářská situace po krátké době zlepšila, resp. že opakovaná rozhodnutí stěžovatele o neodvádění plateb nebyla plodem faktické objektivní nemožnosti odvodů v důsledku zcela prázdné pokladny a nulových prostředků na účtech společnosti, ale plodem vůle stěžovatele. Tyto závěry dle odvolacího soudu ani zdaleka nestály a nepadaly na tvrzení znalce.
10. K namítaným vadám znaleckého posudku odvolací soud uvedl, že posudek splňoval podstatné formální náležitosti, znalec v něm uvedl, z jakých podkladů vycházel, procesní strany s posudkem byly obeznámeny a měly možnost formulovat vůči znalci své otázky, čehož využily.
11. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 2. 6. 2010 č. j. 8 Tdo 555/2010 odmítl. Toto usnesení bylo stěžovateli a jeho obhájci doručeno dne 23. 7. 2010.
I. B
Řízení ve věci trestného činu poškozování věřitelů
12. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 1. 2010 sp. zn. 50 T 3/2009 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona, stěžovatelka pak trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) trestního zákona. Oba se měli těchto trestných činů dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. V dané trestní věci soud vzal za prokázané, že stěžovatel jako jednatel společnosti Diderot a stěžovatelka jako jednatelka společnosti WINDSOR Holdings, s. r. o. (dále jen "Windsor Holdings") vytvořili v době prohlášení konkurzu na společnost Diderot dne 29. 3. 2002 účelovou antedatovanou obchodní dokumentaci k neexistujícímu obchodnímu případu, na jejímž základě převedli movitý majetek společnosti Diderot (prodávající) na společnost Windsor Holdings (kupující), přičemž k úhradě kupní ceny byl použit institut zápočtu za využití pohledávky společnosti Encyklopedia Publishing House Ltd. za společností Diderot, postoupené společnosti Windsor Holdings. Vytvořením fiktivního závazku tak měli odstranit větší část majetku společnosti Diderot a způsobit věřitelům škodu v hodnotě 27 754 354 Kč.
13. Z trojstranné smlouvy ze dne 5. 7. 2001, uzavřené mezi společnostmi Nakladatelský dům OP, spol. s r.o. (dále jen "Nakladatelský dům OP"), Diderot a Encyklopedia Publishing House Ltd., vyplývá, že společnost Nakladatelský dům OP držela pohledávku za společností Diderot na základě poskytnutí práv k encyklopedické databázi. Tuto pohledávku měla předmětnou smlouvou postoupit na společnost Encyklopedia Publishing House Ltd. Navazující smlouvou o koupi, datovanou téhož dne, prodala společnost Diderot společnosti Encyklopedia Publishing House Ltd. veškerý svůj movitý majetek. Ze smlouvy o postoupení pohledávky datované dnem 31. 12. 2001 pak plyne, že pohledávka společnosti Encyklopedia Publishing House Ltd. byla postoupena na společnost Windsor Holdings, a to ve shodné výši jako cena stanovená za movitý majetek společnosti Diderot. Listina zvaná "Potvrzení závazku" měla doložit existenci závazku společnosti Diderot vůči společnosti Encyklopedia Publishing House Ltd. Dohodou o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků ze dne 5. 1. 2002 mělo dojít k jejich započtení, a tím i k uhrazení kupní ceny za převod majetku ze společnosti Diderot na společnost Windsor Holdings.
14. Stěžovatelé založili svoji obhajobu především na existenci uvedeného závazku společnosti Diderot vůči společnosti Nakladatelský dům OP. Nalézací soud konstatoval, že výše uvedený závazek vůči společnosti Nakladatelský dům OP byl v účetnictví společnosti Diderot nalezen a i znalec potvrdil, že při zpracování znaleckého posudku byl brán v úvahu. Existence takového závazku však dle jeho názoru žádným způsobem neosvědčila uzavření uvedené trojstranné smlouvy a dalších navazujících smluv řádně, v souladu s právem a před prohlášením konkursu na majetek společnosti Diderot. Naopak bylo prokázáno, že předmětné smlouvy byly vytvořeny až po prohlášení konkursu na společnost Diderot. O antedatování souboru smluv svědčila především část smluv týkající se převodu ochranných známek, kdy v nich uvedená čísla zápisu ochranných známek a čísla spisů podaných žádostí nemohla být v době údajného podpisu smluv (5. 7. 2001) ještě známá. Žádosti o zápis ochranných známek byly podány a čísla známek vygenerovány až po datu údajného podpisu smluv (některé až dne 29. 7. 2002, tedy po vyhlášení konkursu), přičemž dle vyjádření Úřadu průmyslového vlastnictví je nemohl nikdo znát ani dopočítat dříve. Nalézací soud přitom neuvěřil obhajobě stěžovatele, dle něhož měla být čísla známek do smluv doplněna až po jejich přidělení, přičemž původní smlouva tato čísla obsahovat neměla; pokud by byly smlouvy skutečně doplňovány až dodatečně, stalo by se tak na základě dodatků, jak to ostatně předmětné společnosti činily v jiných případech, a nikoliv nahrazením celých smluv. Žádná "původní" smlouva navíc nebyla mezi dokumenty nacházejícími se v prostorách společnosti Diderot nalezena a obžalovaný takovou smlouvu ani na výzvu správce konkursní podstaty nepředložil.
15. Skutečnost, že smlouvy byly připraveny až po vyhlášení konkursu, měla být podle nalézacího soudu prokázána i tím, že stěžovatel se ještě při výslechu v rámci konkurzního řízení dne 1. 7. 2002 vyjadřoval ohledně těchto smluv velice obecně a nijak je nespecifikoval. Předmětná transakce byla navíc zohledněna až v dodatečném daňovém přiznání společnosti Diderot, podaném rovněž po vyhlášení konkursu. Nalézací soud konečně poukázal i na další nesrovnalosti týkající se předmětných smluv, které svědčily o jejich účelové přípravě a na personální propojení všech zúčastněných společností. Nebylo tedy prokázáno postoupení pohledávky společnosti Nakladatelský dům OP na společnost Encyklopedia Publishing House Ltd., ani závazkový vztah mezi posledně uvedenou společností a společností Diderot.
16. Pokud se týče návrhu na doplnění dokazování kompletním účetnictvím společnosti Diderot, ten byl odmítnut s ohledem na skutečnost, že obžalovaný není s ohledem na stále probíhající konkurzní řízení oprávněn jej mít k dispozici. Vydání účetnictví tehdejšímu statutárnímu orgánu společnosti by bylo dle nalézacího soudu v rozporu s účelem konkurzního řízení. Vyhověno nebylo ani námitkám směřujícím proti znaleckému posudku a návrhu na přibrání nového znalce.
17. Stěžovatel napadl rozsudek nalézacího soudu odvoláním, v němž namítal nesprávná skutková zjištění, nesprávné hodnocení důkazů, nesprávné zjištění výše škody, nedostatky znaleckého posudku a také skutečnost, že obhajoba neměla přístup k účetnictví společnosti. Stěžovatelka zase v odvolání zpochybňovala zjištění soudu prvního stupně ohledně jejího zavinění a také hodnocení některých důkazů.
18. Městský soud v Praze po přezkoumání napadeného rozsudku odvolání obou stěžovatelů usnesením ze dne 17. 6. 2010 sp. zn. 7 To 129/2010 zamítl. V odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů považuje námitky stěžovatelů týkající se jednotlivých skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů za nedůvodné. K procesní námitce týkající se nedostupnosti účetnictví společnosti Diderot uvádí, že podkladem pro rozhodování soudu byl znalecký posudek vypracovaný na základě účetnictví, který byl součástí spisu, a nikoliv samotné účetnictví, přičemž obžalovaný měl možnost se s ním seznámit a vyslechnout znalce přímo u hlavního líčení. Konstatuje též, že základní dokumenty ze spisu konkursního soudu sp. zn. 77 K 82/2002 byly soudem prvního stupně přečteny, když konkursní řízení nebylo v té době ještě skončeno, a tudíž není potřeba doplňovat dokazování.
19. Stěžovatelé napadli rozhodnutí Městského soudu v Praze jednak ústavní stížností, jednak dovoláními, jež byla - v průběhu řízení o ústavní stížnosti - odmítnuta usnesením ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1509/2010 jako zjevně neopodstatněná. Toto rozhodnutí bylo jejich obhájci doručeno dne 13. 6. 2011. Stěžovatelé nebyli při doručování zastiženi, a proto byla písemnost uložena na poště a připravena k vyzvednutí dne 10. 6. 2011. Vzhledem k tomu, že si stěžovatelé zásilky do 10 dnů od jejího uložení nevyzvedli, je potřeba poslední den této lhůty, tedy 20. 6. 2011, považovat za den doručení rozhodnutí (§63 odst. 2 trestního řádu). Podáním ze dne 12. 4. 2012 - učiněným samostatně, bez právního zástupce - stěžovatel rozšířil ústavní stížnosti v tom smyslu, že navrhuje i zrušení uvedeného usnesení dovolacího soudu.
20. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že prezident republiky svým rozhodnutím ze dne 21. 12. 2010 udělil stěžovatelce milost, když rozhodl o prominutí jejího trestu.
II.
Argumentace stěžovatelů
21. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají nerespektování práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). V důsledku hrubého porušení jejich procesních práv mělo dojít i k zásahu do dalších základních práv a svobod stěžovatelů garantovaných první hlavou Listiny, a to konkrétně čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Každý ze stěžovatelů tato porušení namítá ve vztahu k těm napadeným rozhodnutím, které se jej přímo dotýkají.
22. Vzhledem k obsáhlosti ústavní stížnosti [v konečném důsledku čítala stížnost spolu s dalšími přípisy a žádostmi bezmála 180 stran] a s ohledem na to, že je její obsah stěžovatelům dobře znám, se Ústavní soud omezil pouze na shrnutí základních argumentů.
23. Stěžovatelé obecným soudům vytýkají celou řadu pochybení. První okruh námitek se týká znaleckého posudku č. 70/072004 zpracovaného dne 30. 6. 2004, jenž dle jejich názoru nesplňuje základní náležitosti požadované trestním řádem a zákonem č. 36/1967, o znalcích a tlumočnících. Jeho zařazením do spisu mělo dojít k porušení zásady, dle níž nikdo nesmí být stíhán jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Znaleckému posudku vytýkají i skutečnost, že se na jeho vypracování podílel asistent znalce, jehož totožnost znalecký ústav odmítl zveřejnit, a též zpochybňují způsob získávání podkladů pro znaleckou práci. Tyto si údajně obstarával sám znalec, což je v rozporu s §107 trestního řádu. Za zásadní považují stěžovatelé skutečnost, že účetnictví společnosti Diderot v elektronické podobě, které bylo podkladem pro vypracování znaleckého posudku, není součástí trestního spisu a obhajoba k němu po celou dobu řízení neměla přístup. Nadto mělo být účetnictví neúplné, takže nemohlo sloužit jako dostatečný podklad pro zpracování posudku. Znalecký posudek je dle jejich názoru nekvalitní ba až katastrofální, což je důsledkem nesprávně zadaných otázek, chybných a nedostatečných výchozích dat a triviálních matematických, věcných a logických chyb, jichž se znalec dopustil. V důsledku těchto pochybení mělo být flagrantním způsobem zasaženo do práv stěžovatelů na obhajobu a principu rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení.
24. Stěžovatelé dále poukazují na "zcela netransparentní a nepřátelský postup orgánů činných v trestním řízení, které stranily svému bývalému kolegovi a oznamovateli, bývalému policistovi a správci konkursní podstaty společnosti Diderot Vítězslavu Prilovi". To se mělo projevovat především tím, že stěžovateli nebyla umožněna účast na úkonech přípravného řízení, fyzicky byl policejním orgánem napaden tehdejší obhájce stěžovatelky, stěžovatelka byla šikanována za nedostavení se k výslechu udělením pokuty, byť byla řádně omluvena, a stěžovateli nebylo umožněno v přípravném řízení ve věci vypovídat. V této souvislosti navrhuje zrušení ustanovení §165 odst. 1 trestního řádu ve slovu "může", neboť toto ustanovení explicitně nenařizuje policejnímu orgánu umožnit obviněnému účast na vyšetřovacích úkonech, což je v rozporu s právem na obhajobu.
25. Další výtky stěžovatelů směřují do hmotněprávního hodnocení skutku, kdy v případě trestného řízení týkajícího se neodvedení daně měly obecné soudy nesprávně posoudit otázku skutečné disponibility finančních prostředků a reálnosti vyhlídek příznivého ekonomického vývoje společnosti Diderot. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že disponibilitu finančních prostředků znalec vůbec neřešil, přičemž ze skutkového zjištění o prosté existenci finančních prostředku nelze usuzovat, že se jednalo o prostředky disponibilní. Totéž platí pro otázku vyhlídek příznivého ekonomického vývoje, kterou se znalec vůbec nezabýval. Co se týče trestného činu poškozování věřitelů, i zde stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávnou právní kvalifikaci skutku, absenci zjištění, zda se jednalo o dokonaný nebo nedokonaný trestný čin a nesprávné stanovení výše škody.
26. V dané věci mělo nakonec dojít i k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Orgány činné v trestním řízení zcela ignorovaly obchodněprávní aspekt šetřeného skutku a zejména snahu stěžovatelů zachránit projekt encyklopedie Diderot. V rozporu se zásadou trestní represe jako ultima ratio řešily civilní a majetkový spor prostředky trestního práva.
III.
Zkoumání podmínek řízení před Ústavním soudem
27. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a zda návrh splňuje všechny náležitosti požadované tímto zákonem.
28. Předně lze konstatovat, že v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010 č. j. 8 Tdo 555/2010, jakož i rozhodnutím tomuto usnesení předcházejícím, byla podána včas (viz bod 11), osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny ostatní náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
29. Jinak je tomu ale v té části ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1509/2010. Uvedené rozhodnutí bylo obhájci doručeno dne 13. 6. 2011, přičemž přímo ve vztahu k stěžovatelům se v souladu s §63 odst. 2 trestního řádu uplatnila fikce doručení dne 20. 6. 2011 (viz bod 19). Od tohoto dne také počala plynout šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti, a tedy návrh stěžovatele ze dne 12. 4. 2012, aby Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti přezkoumal a zrušil i toto usnesení, byl podán zjevně opožděně. Tento závěr nicméně [v souladu se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), bod 28] nemá vliv na přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2010 sp. zn. 7 To 129/2010, proti němuž dovolání směřovalo (resp. na rozsudek tomuto usnesení předcházející). V tomto rozsahu byly navíc splněny i všechny zákonem stanovené podmínky jejího projednání.
30. Ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. 6 Ntd 14/2010, kterým bylo v průběhu soudního řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod. sp. zn. 50 T 3/2009 rozhodnuto, že se trestní věc neodejímá Městskému soudu v Praze, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost proti němu není způsobilá věcného projednání již s ohledem na její opožděnost (usnesení bylo stěžovatelům, resp. jejich obhájci, doručeno náhradním způsobem dne 18. 6. 2010). Stejný závěr se uplatní i ve vztahu k těm částem ústavní stížnosti, která směřuje proti procesním rozhodnutím vydaným zejména v úvodních částech trestního řízení (např. usnesení o jeho zahájení), příp. i proti postupu těchto orgánů (např. podání obžaloby). V posledním případě je ústavní stížnost dokonce nepřípustná, neboť proti postupu orgánu veřejné moci lze - zjednodušené řečeno - brojit jejím prostřednictvím jen tehdy, jestliže by tento postup nevyústil do vydání rozhodnutí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Tak tomu ale v dané věci není, když všechny námitky v tomto ohledu jsou uplatnitelné i vůči meritorním rozhodnutím obecných soudů. Opožděná je ústavní stížnost i v části, v níž směřuje proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 7. 2008 sp. zn. 20 Nt 1810/2008, kterým byla odmítnuta stížnost stěžovatelky proti uložení pořádkové pokuty.
IV.
Vlastní přezkum
31. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v řízení o ústavních stížnostech nepřezkoumává napadená rozhodnutí obecných soudů, jakož i postup jim předcházející, z pozice jejich další instance. Tato rozhodnutí posuzuje v tom smyslu, zda jako celek obstojí z hlediska požadavků vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 a 7 Úmluvy. Jak ostatně vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, porušení pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces; tím je "teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209); či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)].
32. Stěžejní část námitek stěžovatelů směřovala do procesu dokazování, konkrétně vůči znaleckému posudku zpracovanému společností VOX Consult. Ústavní soud podotýká, že s námitkami týkajícími se formálních náležitostí posudku i okolnostmi jeho zadání se již vypořádaly obecné soudy (viz str. 7 rozhodnutí sp. zn. 5 To 330/2009, resp. str. 19 rozhodnutí sp. zn. 50 T 3/2009), přičemž jejich závěry lze z hlediska ústavního práva akceptovat.
33. Požadavek na zachování kontradiktornosti řízení (čl. 38 odst. 2, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jenž je součástí zásad spravedlivého procesu, se vztahuje především na řízení před soudem, a nikoliv jemu předcházející fáze. Jak vyslovil Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 239/04 ze dne 17. 6. 2004 (N 80/33 SbNU 273), zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní mohou být za dodržení principu proporcionality v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Tyto zásady se totiž neuplatňují ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně; nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání. Z uvedených důvodů se procesní práva subjektů trestního řízení liší v závislosti od jeho stádií.
34. V daném případě byl znalec přibrán opatřením Policie České republiky o přibrání znalce ze dne 5. 1. 2004 po zahájení úkonů trestního řízení (viz záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 24. 1. 2003 ve vyšetřovacím spisu č. ČTS: ORIII-7221/OHK-I-04, č. l. 1, resp. ze dne 2. 6. 2003 ve vyšetřovacím spisu č. ČTS: PSP-444/TČ-2008-92, č. l. 62), avšak ještě před sdělením obvinění (k němuž došlo až v roce 2005); stěžovatelé tudíž neměli postavení obviněných se všemi procesními právy, a orgány činné v trestním řízení neměly ani povinnost je o přibrání znalce vyrozumět (srov. §105 odst. trestního řádu, v účinném znění). Podstatné je, že se stěžovatelé měli možnost k znalci a k jemu zadaným otázkám, jakožto i ke zpracovanému znaleckému posudku, vyjádřit poté, co vůči nim bylo zahájeno trestní řízení, a to jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Ze spisového materiálu přitom plyne, že k námitkám týkajícím se znalce, resp. formulace otázek, se vyjadřovala v přípravném řízení státní zástupkyně (viz její reakce ze dne 14. 2. 2007 na stížnost stěžovatele, založená ve spisu 21 T 25/2007 na č. l. 1322), a následně, jak je uvedeno výše, obecné soudy v rámci obou řízení. Uvedené závěry korespondují s judikaturou Nejvyššího soudu, dle něhož je znalce možno přibrat v kterémkoli stadiu trestního řízení, tedy i v rámci postupu před zahájením trestního stíhání. Po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. je možno podle §158 odst. 3 písm. b) trestního řádu vyžadovat znalecké posudky před zahájením trestního stíhání, aniž by se muselo jednat o neopakovatelný nebo neodkladný úkon (viz Šámal, P. a/kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1570, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 6 Tdo 781/2015).
35. Pokud se týče námitek směřujících k obsahu znaleckého posudku, i zde lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, které se kromě formálních náležitostí posudku zabývaly i jeho obsahem a adresně se vyslovily k jednotlivým namítaným věcným nesprávnostem (např. str. 8 - 9 rozsudku sp. zn. 5 To 330/2009). K odstranění případných nejasností sloužil i podrobný výslech znalce, který proběhl v obou řízeních. Z protokolů z hlavních líčení plyne, že stěžovatel i jeho obhájce měli možnost klást znalci otázky, přičemž této možnosti také využili (ve věci sp. zn. 50 T 3/2009 viz č. l. 1588-1593, a ve věci sp. zn. 21 T 25/2007 č. l. 1309-1315). Obecné soudy uvedly, že o správnosti závěrů znaleckého posudku neměly pochyb, přičemž v něm uvedené závěry byly podpořeny i dalšími důkazy. Nelze jim tedy vytknout, že by nekriticky převzaly obsah znaleckého posudku, přičemž z tohoto pohledu obecné soudy vyhověly požadavkům, které Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149).
36. Pro tvrzení, že obžaloba, resp. soudy vycházely v dané věci z důkazů, které obhajoba neměla k dispozici, Ústavní soud nenašel oporu ani v napadených rozhodnutích, ani ve vyžádaném spisovém materiálu. Obecné soudy v projednávaném případě vycházely výlučně z důkazů, které byly založeny ve spisu a byly obhajobě přístupné. Výjimkou jsou listinné materiály, které sice byly součástí spisu konkurzního soudu, byly však soudem přečteny. Z vyžádaného spisového materiálu zároveň plyne, že stěžovatel měl i k těmto dokumentům přístup, když mu soudem bylo umožněno se s nimi obeznámit a pořídit si jejich kopie. Pokud se týče účetnictví společnosti v elektronické podobě, obecné soudy uvedly, že sloužilo pouze jako podklad pro přípravu znaleckého posudku a nebylo soudem provedeno jako důkaz. Nelze z ničeho usuzovat, že by k elektronickému účetnictví měla na rozdíl od stěžovatele přístup obžaloba nebo soud. Nejedná se tedy ani o situaci, kdy by obžaloba nebo soud nezařadily některé z důkazů do spisu poté, co by sami předběžně usoudily na jejich nadbytečnost. Jak obžaloba, tak obecné soudy, vycházely pouze z uvedeného znaleckého posudku a jeho příloh. Lze tedy uzavřít, že všechny strany řízení, soud nevyjímaje, měly přístup ke stejným materiálům, které byly součástí spisu, a z tohoto hlediska tedy nelze mluvit o nerovném postavení stran (čl. 37 odst. 3 Listiny).
37. Ústavní soud se zabýval i otázkou, zda absence účetnictví společnosti Diderot v elektronické podobě ve spisu v daném případě zasáhla do práv obhajoby s intenzitou, která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. V této souvislosti lze poukázat mimo jiné na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle něhož z práva na spravedlivý proces nelze dovodit žádné obecné pravidlo, podle něhož by mělo být v případě ustanovení znalce stranám umožněno účastnit se jím vedených rozhovorů, nebo by jim měly být předloženy všechny dokumenty, které má znalec při přípravě posudku k dispozici. Podstatné je, aby strany měly možnost řádně se účastnit řízení před soudem, zejména aby měly možnost se k znaleckému posudku před soudem vyjádřit nejen formálně, ale i účinně (viz např. rozhodnutí ve věci Pasko proti Rusku ze dne 28. 8. 2008 č. 69519/01).
38. Tato otázka úzce souvisí s doktrínou tzv. opomenutých důkazů, jež je jedním z případů porušení základního práva na spravedlivý proces. Řízení je zatíženo vadou opomenutých důkazů, jestliže jednotlivé strany navrhly opatření či provedení důkazů a orgán provádějící dokazování o návrzích nerozhodl nebo se jimi bez náležitého odůvodnění (podle zásady volného hodnocení důkazů) odmítl zabývat [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 802/02 ze dne 21. 4. 2004 (N 58/33 SbNU 89) nebo nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323) či nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)]. O opomenutý důkaz se však bude jednat i v případě, kdy obecný soud jeho neprovedení sice odůvodnil, avšak toto odůvodnění je materiálně nesprávné, neboť potřeba provedení tohoto důkazu objektivně vyvstala.
39. V souladu s uvedenými východisky Ústavní soud posoudil, zda se obecné soudy dostatečně vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatelů, které směřovaly mimo jiné k zajištění účetnictví společnosti Diderot v elektronické či papírové podobě. V této souvislosti předně poznamenává, že relevantní podklady, z nichž vycházel znalecký posudek, byly k němu přiloženy jako jeho přílohy; další podklady nezbytné k obhajobě se nacházejí ve spisu [např. informace o účtech a výpisy z účtů z bank, daňová přiznání včetně hlavních účetních výkazů (rozvaha, výkaz zisků a ztrát), přehledy správců dávek či CD obsahující data z účetního deníku společnosti Diderot, atd.]. K dalším důkazním návrhům obecné soudy vždy uvedly, proč nepovažovaly jejich provedení za nezbytné. Vesměs byly tyto návrhy odmítnuty pro nadbytečnost, resp. proto, že nebyly pro posouzení věci relevantní.
40. Z odůvodnění rozsudku ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 5 To 330/2009 plyne, že doplnění dokazování o kompletní účetnictví společnosti Diderot by dle soudu nevedlo k objasnění podstaty věci. Odvolací soud výslovně uvedl, z jakých důvodů pro účely daného řízení nebylo třeba komplexně analyzovat veškeré účetní doklady společnosti Diderot, natož pak její výrobní či obchodní strategie, plány a činnosti; nepotřeboval ani věcně posuzovat její produkty, kvalitu a perspektivnost podnikatelských záměrů na trhu, reálnost jejich návratnosti, atd. S ohledem na délku doby, po kterou nebyly platby odváděny, hospodářské výsledky a na informace o stavu společnosti, které měl stěžovatel k dispozici již v roce 2000, bylo postaveno najisto, že společnost neměla reálné vyhlídky, že by se její hospodářská situace po krátké době zlepšila. Analýza účetních dokladů a podnikatelských záměrů společnosti, za jejíž účelem chtěl stěžovatel doplnit dokazování, nemohla na výše uvedeném hodnocení nic změnit. Jednalo se tedy o situaci, kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení byl důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno, a tedy o důkaz nadbytečný. Neakceptování důkazního návrhu s poukazem na jeho nadbytečnost z hlediska ústavního práva obstojí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)].
41. V řízení týkajícím se poškozování věřitelů vedeném pod sp. zn. 50 T 3/2009 bylo navrhováno provedení důkazu posudkem, který si pro účely řízení nechala zpracovat obhajoba, výslechem Sandry Thomas a též kompletním účetnictvím společnosti Diderot. První z uvedených důkazů byl odmítnut s ohledem na jeho nadbytečnost, neboť se svým předmětem týkal existence závazku společnosti Diderot vůči společnosti Nakladatelský dům OP, který však nebyl zpochybňován, resp. byl v řízení prokázán. Druhý z důkazních návrhů byl odmítnut s ohledem na to, že se ani ve spolupráci s Interpolem nepodařilo zjistit žádné skutečnosti o svědkyni, navíc byl i tento důkaz nadbytečný. V obou případech lze odůvodnění soudů akceptovat.
42. K návrhu na zajištění kompletního účetnictví společnosti Diderot obecné soudy uvedly, že by to bylo v rozporu s účelem probíhajícího konkurzního řízení; stěžovatel si totiž v průběhu řízení pořizoval z konkursního spisu fotokopie listin, přičemž informace následně poskytoval některým věřitelům, čímž i nadále docházelo k jejich zvýhodňování. Ústavní soud konstatuje, že byť paralelně probíhající konkurzní řízení nemůže být samo o sobě důvodem neposkytnutí podkladů k obhajobě, v daném případě uvedená rozhodnutí obstojí. Současně z nich totiž plyne, že v řízení byl proveden dostatek důkazů, který umožnil učinit závěr o tom, že byl spáchán trestný čin. Nejedná se totiž o případ, kdy soud neprovedení důkazu sice odůvodnil, avšak toto odůvodnění je materiálně nesprávné, neboť potřeba provedení tohoto důkazu objektivně vyvstala. Stěžovatelé požadovali doplnění dokazování "kompletním účetnictvím společnosti Diderot", aniž by specifikovali, které konkrétní dokumenty ke své obhajobě potřebují, a co chtějí jejich prostřednictvím ve vztahu k obviněním prokázat (cf. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jokša proti Litvě ze dne 12. 11. 2013, č. 25330/07). Jestliže měl být tento požadavek na doplnění dokazování odůvodněn tvrzenou neúplností elektronické verze účetnictví, pak nutno poznamenat, že neúplnost účetnictví vzal v úvahu i znalec. I z rozhodnutí obecných soudů v tomto směru plyne, že z účetnictví (přesněji z účetního deníku) získaný poznatek ohledně evidence dluhu vůči Nakladatelskému domu OP ke dni 31. 12. 2002, je pouze jednou z indicií, že trojstranná smluvní dokumentace nebyla zpracována řádně a před prohlášením konkurzu. O uvedeném závěru však svědčila řada dalších důkazů. Za těchto okolností odůvodnění obecných soudů stran neprovedení dalších důkazů obstojí.
43. Stěžovatelům nelze přisvědčit ani v té části jejich argumentace, v níž polemizují s následným hodnocením důkazů a s hmotněprávní kvalifikací skutků, jež provedly obecné soudy. S těmito námitkami, jakožto i otázkou subsidiarity trestní represe, se řádně vypořádaly obecné soudy, přičemž není úkolem Ústavního soudu jejich závěry přehodnocovat. K tomu by mohl přistoupit pouze tehdy, pokud by v napadených rozhodnutích shledal exces, což se však v projednávané věci nestalo.
44. Ke zbylým námitkám (viz bod 24 tohoto usnesení) Ústavní soud souhrnně dodává, že nejsou způsobilé zpochybnit výsledek řízení a nedosahují ústavněprávní relevance. Tyto námitky jsou navíc založeny na subjektivním vnímání stěžovatele (např. hodnocení udělení pokuty stěžovatelce jako "šikanózní" či postupu orgánů činných v trestním řízení jako "nepřátelský"), které však nenachází odraz ve spisu. K zásahu do práva stěžovatele na obhajobu nedošlo ani tím, že mu, na rozdíl od jeho obhájce, nebyla umožněna osobní účast na některých úkonech v přípravném řízení. Tento postup je v souladu s ustanovením §165 odst. 1 trestního řádu, a se závěry uvedenými v bodě 33 tohoto usnesení.
45. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími ani v jim předcházejícím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelů, pročež mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako podanou opožděně podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Stejným způsobem rozhodl Ústavní soud i o návrhu na zrušení části §165 odst. 1 trestního řádu, jenž jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti, a o návrhu na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu