ECLI:CZ:US:2016:4.US.2964.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2964/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupeného JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem ul. Hemy 855, 757 06 Valašské Meziříčí, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 325/2015-431 ze dne 25. 6. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, byl na návrh stěžovatele jako otce nařízen výkon rozsudku téhož soudu č. j. 52 Nc 815/2013-108 ze dne 19. 2. 2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 262/2014-182 ze dne 29. 8. 2014 upravujícího styk stěžovatele s nezletilou dcerou, a to uložením pokut matce v celkové výši 15 000 Kč za nerealizované styky stěžovatele s nezletilou v obdobích blíže rozvedených ve výroku uvedeného usnesení nalézacího soudu. Toto rozhodnutí napadla matka nezletilé odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením, kterým změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že se neztotožňuje s právním hodnocením odvolacího soudu, že údajně nelze mít za to, že by styk nezletilé T. se stěžovatelem v uvedených termínech odpovídal jejímu zájmu. Právní argumentace odvolacího soudu je dle něj vnitřně rozporná, když soud jednak uznává nesplnění povinností na straně matky, které pro ni z pravomocného rozsudku okresního soudu vyplývaly, jednak toleroval matce nesplnění jejích povinností s poukazem na to, že je údajně zjevné, že již samotná příprava na styk a přeprava nezletilé z bydliště matky k otci a po ukončení styku zase zpět by prý byla narušila nařízený klidový režim, na straně druhé ovšem zase uvádí, ve prospěch stěžovatele, že nezletilá byla podle její praktické lékařky s ohledem na svůj zdravotní stav způsobilá k přepravě otci. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo dle jeho názoru zatíženo vnitřní rozporností, nepodloženými spekulacemi, jakož i projevem nadměrného formalismu s prvky libovůle, což vše mělo za následek odepření spravedlnosti stěžovateli. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud si k posouzení námitek předestřených v ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 52 P 38/2015 (který ovšem Ústavní soud obdržel až 20. 12. 2016 kvůli dosud probíhajícímu řízení a s ním souvisejícím úkonům, pro které jej nebylo možno zapůjčit dříve). Z něho zjistil, že stěžovatel, ač mu (resp. jeho právnímu zástupci) bylo prokazatelně doručeno odvolání matky proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokut (viz doručenka připojená k č. l. 428), stěžovatel na něj nijak nezareagoval. Ostatně ani z obsahu napadeného usnesení odvolacího soudu nevyplývá, že by se stěžovatel (sám či prostřednictvím svého advokáta) k argumentům obsaženým v odvolání jakkoli vyjádřil, třebaže k tomu měl patřičný časový prostor. Nutno tudíž uzavřít, že stěžovatel nevyužil procesní prostor, který se mu nabízel v odvolacím řízení před krajským soudem k ochraně svých práv a zájmů, a proto jsou v tomto ohledu námitky stěžovatele nepřípustné a nelze k nim v řízení o ústavní stížnosti přihlížet (byť je ústavní stížnost sama o sobě přípustná, jelikož proti usnesení odvolacího soudu již právní řád stěžovateli neposkytuje žádné opravné prostředky).
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost jako celek dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu