ECLI:CZ:US:2016:4.US.3100.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3100/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti společnosti SUNINVEST BOHEMIA s. r. o. se sídlem v Kunčině 290, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, č. j. 33 Cdo 1816/2015-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně zamítl rozsudkem ze dne 18. 6. 2013, č. j. 14 C 283/2011-95, žalobu stěžovatelky, jíž se na ČEZ Distribuce, a. s., domáhala zaplacení 232 901,76 Kč jako odvodu z elektřiny ze slunečního záření (tzv. solárního odvodu), který žalovaná srážela za stěžovatelku jako poplatníka na základě §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, v tehdy účinném znění. Žaloba byla podána podle části páté občanského soudního řádu a formálně směřovala proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky se shodným petitem. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 17 Co 543/2013-33, rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 33 Cdo 1816/2015-162, odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu.
Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou soudu dne 19. 10. 2015, v níž navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do vlastnického práva podle čl. 11 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i navazujících ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že obecné soudy řádně neposoudily otázku zasažení samotné majetkové podstaty a tzv. rdousícího efektu, jak jim ukládá judikatura Ústavního soudu. Obecné soudy mimoto neprovedly řádné dokazování.
Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Pro přezkum Ústavním soudem je určující výhradně dodržení ústavního rámce rozhodovací činnosti obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci.
Ústavní soud ke stěžejní námitce stěžovatelky konstatuje, že se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s otázkou zasažení samotné majetkové podstaty, resp. "rdousícího efektu" v důsledku srážení solárního odvodu. Odvolací soud této námitce věnoval značnou pozornost a vycházeje ze závěrů esenciálního nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (220/2012 Sb., N 102/65 SbNU 367, dostupného na http://nalus.usoud.cz) ji hodnotil jak z pohledu tvrzeného ohrožení předem plánované doby návratnosti investice, vlivu na generování zisku, tak i z pohledu ohroženého plnění splátkového kalendáře úvěru, kterým stěžovatelka financovala výstavbu elektrárny.
Na závěru o ústavní konformitě rozhodnutí obecných soudů nemůže nic změnit ani okolnost, že se odvolací soud námitkou rdousícího efektu zabýval spíše v obecné rovině než na úrovni individuálního případu stěžovatelky. Vedla jej k tomu podstata věci, kterou správně vystihl - totiž že žalovaná (plátce) srážela solární odvod za stěžovatelku (poplatníka) v souladu se svými zákonnými povinnostmi a následně jej rovněž v souladu se zákonem odvedla příslušnému správci daně; již proto jí nelze uložit vrácení předmětné částky stěžovatelce. Žalovaná byla toliko určitým prostředníkem při výběru odvodu, jak jí ukládal zákon č. 180/2005 Sb., a pokud se proti němu stěžovatelka mínila bránit, měla tak činit nikoli vůči žalované, ale vůči správci daně a za využití příslušných institutů zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, zejména institutu posečkání či prominutí daně. Tomuto závěru obecné závěry přizpůsobily i rozsah dokazování.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu