ECLI:CZ:US:2016:4.US.663.16.1
sp. zn. IV. ÚS 663/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. L., zastoupené Mgr. Markétou Knapovou Komárkovou, advokátkou se sídlem Kladno, Saskova 1625, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, č. j. 28 Co 334/2015-526, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 5. 2015, č. j. 42 P 248/2009-307, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2016, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo rodiče na péči a výchovu jeho dítěte ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo vyplývající z čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
II.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 42 P 248/2009 následující skutečnosti.
3. Okresní soud v Kladně svým rozsudkem ze dne 7. 5. 2015, č. j. 42 P 248/2009-307, rozhodl v řízení o návrzích stěžovatelky a J. D., otce nezletilé dcery stěžovatelky (zde vedlejší účastník), na změnu úpravy poměrů nezletilé tak, že svěřil nezletilou do střídavé výchovy rodičů s tím, že ke změně výchovného prostředí bude docházet vždy v intervalu jednoho týdne (výrok I.). Soud dále uložil stěžovatelce povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 1.000,- Kč měsíčně k rukám vedlejšího účastníka (výrok II.) a vedlejšímu účastníku uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 4.000,- Kč měsíčně k rukám stěžovatelky (výrok III.). Dalšími výroky soud rozhodl o tom, že se nad výchovou nezletilé ponechává dohled, předmětným rozhodnutím se mění dřívější rozsudek tamějšího soudu a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky IV. až VI.).
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo k odvolání vedlejšího účastníka změněno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, č. j. 28 Co 334/2015-526, tak, že nezletilá byla svěřena do výchovy vedlejšího účastníka a stěžovatelce byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé měsíčně částkou 1.700,- Kč (výrok I.). Zbývajícími výroky bylo rozhodnuto o tom, že tímto rozhodnutím se mění dřívější rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 5. 2008, č. j. 14 Nc 28/2007-109, (výrok II.), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a stěžovatelka i vedlejší účastník jsou povinni nahradit na nákladech státu částku ve výši 18.817,- Kč. Odvolací soud přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně poté, co ve větším rozsahu doplnil dokazování, zejména pak o znalecký posudek prof. PhDr. Jana Vymětala, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Na základě takto doplněného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že nelze nastolit střídavou péči obou rodičů, neboť tomu brání neschopnost rodičů spolu komunikovat a vytvářet souladnou výchovnou koalici, jakož i snížená míra adaptibility nezletilé (nyní ve věku devíti let), kdy tato byla od dětství svědkem vážných konfliktů mezi rodiči, a tudíž je třeba u ní zachovat stálost a stabilitu prostředí tak, aby se předešlo jejím psychosomatickým obtížím.
III.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítla, že její nezletilá dcera byla konečným rozhodnutím odvolacího soudu svěřena do výlučné péče vedlejšího účastníka, která je však fakticky vykonávána jeho matkou, tj. babičkou nezletilé ze strany otce, jež o nezletilou pečuje od pondělí do pátku v době, kdy je vedlejší účastník v zaměstnání. Odvolací soud dle stěžovatelky přistoupil k takovému kroku, přestože stěžovatelka projevila upřímný zájem o nezletilou osobně pečovat a dle závěrů znaleckého posudku byla vyhodnocena jako lepší výchovný rodič. Dále uvedla, že nebylo namístě, aby se odvolací soud držel toliko znaleckého posudku znalce Vymětala, proti němuž se od počátku ohrazovala, ale měl pracovat také se znaleckými posudky, které byly vypracovány v letech 2008 a 2003. K závěru odvolacího soudu, že nelze nastolit střídavou péči obou rodičů z důvodu jejich neschopnosti vzájemně komunikovat, stěžovatelka uvedla, že tento závěr nelze považovat za správný, neboť ona vždy akceptovala roli vedlejšího účastníka a jeho rodičů při výchově nezletilé a vycházela vstříc potřebám nezletilé rozvíjet citové vazby s těmito osobami, a to přesto, že u vedlejšího účastníka takový přístup ve vztahu k její osobě zřejmý není. Stěžovatelka se vymezila rovněž proti závěru odvolacího soudu, dle něhož není střídavá péče v zájmu nezletilé i z toho důvodu, že u nezletilé byla shledána nižší míra adaptibility na změnu prostředí. V této souvislosti pak stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud při svém rozhodování nepostupoval v souladu s kritérii pro posuzování návrhu rodiče na svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů, která již dříve vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), nálezu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) nebo nálezu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421).
IV.
6. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí, musel se vypořádat s otázkou, zda k tomu jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky, zejména pak s otázkou, zda a v jakém rozsahu je ústavní stížnost přípustná. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost není přípustná v části, v níž směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 5. 2015, č. j. 42 P 248/2009-307, neboť stěžovatelka ve vztahu k tomuto rozhodnutí ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Je tomu tak proto, že stěžovatelka proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání nepodala (učinil tak vedlejší účastník), přičemž v řízení před odvolacím soudem proti rozhodnutí soudu prvního stupně nikterak nebrojila, ale naopak navrhovala, aby tento rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (viz závěrečný návrh stěžovatelky na č. l. 517).
7. Ve zbývající části, tj. v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, č. j. 28 Co 334/2015-526, pak Ústavní soud shledal naplnění všech procesních předpokladů pro projednání ústavní stížnosti, neboť stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a proti předmětnému rozhodnutí nemá k dispozici žádný procesní prostředek, jehož prostřednictvím by se mohla domáhat ochrany svých práv.
V.
8. Ústavní soud po přezkoumání všech okolností případu, zejména pak po seznámení se s obsahem spisu, který je veden Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 42 P 248/2009, dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, č. j. 28 Co 334/2015-526, návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
10. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti zejména nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím odvolacího soudu, který neshledal naplnění podmínek pro svěření nezletilé dcery stěžovatelky do střídavé péče obou rodičů (příp. výlučné péče stěžovatelky), ale naopak uzavřel, že v nejlepším zájmu nezletilé je, aby byla svěřena do péče vedlejšího účastníka, u něhož je zajištěna stabilita prostředí a jsou vytvořeny předpoklady pro zdárný vývoj nezletilé, a to přesto, že oba rodiče jsou schopni nezletilou vychovávat a o její výchovu mají zájem. Stěžovatelka se pak svou ústavní stížností fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud podrobil toto rozhodnutí odvolacího soudu přezkumu z hlediska jeho věcné správnosti. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. Ústavní soud má za to, že odvolací soud jasně a přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně a nově rozhodl o tom, že se nezletilá nesvěřuje do střídavé péče obou rodičů, ale do výlučné péče vedlejšího účastníka. Odvolací soud v této souvislosti poukázal nejen na neschopnost obou rodičů vzájemně spolu komunikovat a vytvářet souladnou výchovnou koalici, ale také na výsledky znaleckého zkoumání znalce Vymětala, z něhož vyplynulo, že nezletilá se obtížně adaptuje na změnu výchovného prostředí. S ohledem na její citlivou povahu a skutečnost, že nezletilá byla od raného dětství mnohdy svědkem vážných konfliktů mezi rodiči, což u ní vyústilo v psychosomatické obtíže, které by se mohly znovu projevit v reakci na střídání výchovných prostředí a různé výchovné styly rodičů, odvolací soud uzavřel, že je nyní v zájmu nezletilé, aby byla zachována stabilita jejího výchovného prostředí. Tuto stabilitu má nezletilá dle názoru odvolacího soudu v současné době zajištěnu u otce, který bydlí s prarodiči nezletilé. Prarodiče nezletilé (zejména pak její babička) přitom o nezletilou již řadu let pečují (byť se vedlejší účastník na péči o nezletilou podílí v ranních a večerních hodinách, kdy není v zaměstnání), zajišťují všechny její potřeby a babička nezletilé je pro nezletilou nejdůležitější osobou. Právě uvedené závěry mají dle názoru Ústavního soudu oporu v obsahu vyžádaného spisového materiálu, a tedy je nelze považovat za výraz zjevného faktického omylu či logického excesu, v jehož důsledku by mohlo dojít k vybočení ze zásad spravedlivého procesu. Důvod pro kasační zásah Ústavního soudu proto v tomto ohledu dán není, přestože stěžovatelka je přesvědčena o opaku.
12. Ústavní soud rovněž nedospěl k názoru, že by shora nastíněné závěry odvolacího soudu byly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jak stěžovatelka namítala. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že rozhodnutí soudu o určitém výchovném modelu (včetně střídavé péče) musí být vždy v souladu s nejlepším zájmem dítěte [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739)] a že požadavek na stabilitu výchovného prostředí nelze vnímat jako abstraktní princip, který by byl hoden ochrany sám o sobě, ale má být chráněn pouze v souvislosti s tím, zda skutečně je v nejlepším zájmu dítěte [např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), nebo nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Tyto zásady pro rozhodování o úpravě poměrů nezletilého dítěte definované již dříve Ústavním soudem však dle názoru Ústavního soudu byly respektovány i v nyní posuzované věci. To proto, že jak již bylo naznačeno výše, nebyla střídavá péče v daném případě shledána souladnou s nejlepším zájmem nezletilé, když v jejím nejlepším zájmu dle odvolacího soudu nyní naopak je zachování stávajících poměrů, a to proto, že opak by mohl mít nepříznivé dopady na (fyzický i psychický) zdravotní stav nezletilé trpící psychomatickými obtížemi způsobenými vzájemnými konflikty rodičů, které si vyžádaly docházku nezletilé k psychoterapeutovi. Ústavní soud tak nemá, co by odvolacímu soudu v této souvislosti vytkl.
13. Důvodnou Ústavní soud neshledal ani námitku, že odvolací soud vycházel výlučně ze znaleckého posudku znalce Vymětala, aniž by přihlédl ke znaleckým posudkům z let 2003 a 2008 a dále ke zprávě PhDr. Dagmar Nosilové, klinické psycholožky, která je osobní psychoterapeutkou nezletilé. Je tomu tak z toho důvodu, že znalec Vymětal v rámci svého znaleckého posouzení se všemi uvedenými dokumenty pracoval (srov. znalecký posudek založený na č. l. 433 - 479) a ve svém posudku vysvětlil své případné odchylné závěry. Tyto se však týkaly toliko nezletilé, která byla znaleckému zkoumání podrobena již v roce 2008 (v roce 2003 nikoli, neboť nezletilá se narodila až v roce 2006), kdy jí byl jeden rok a čtyři měsíce a vyvíjela se tehdy zcela normálně. Nyní se však jedná o devítiletou dívku, ohroženou konflikty rodičů, což se dle znalce odrazilo též na jejím psychickém stavu. Tento závěr je dle názoru Ústavního soudu souladný též se zprávou psycholožky Nosilové ze dne 9. 4. 2015, založenou na č. l. 265 - 266, kde tato upozorňuje na aktuální obtíže nezletilé, vyvolané konflikty mezi rodiči. Ústavní soud proto ani v této souvislosti žádné pochybení na straně odvolacího soudu neshledal.
14. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud závěrem obiter dictum uvádí, že se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který ve vztahu k dosavadnímu chování obou rodičů konstatoval, že tito nezletilou dlouhodobě vystavovali vzájemným konfliktům, čímž ji po psychické stránce poškodili. Ani jeden z rodičů přitom nehodlal neúnosnou situaci, kdy měli o nezletilou společně pečovat a vychovávat ji, ačkoliv tato společná péče nefungovala, řešit, neboť stav, kdy o nezletilou pečovali její prarodiče ze strany otce, zřejmě vyhovoval každému z rodičů bez ohledu na zájem nezletilé vyrůstat v harmonickém prostředí. Ústavní soud je v této souvislosti toho názoru, že ke zlepšení situace nedošlo ani poté, co byl oběma rodiči podán návrh na změnu poměrů nezletilé, který vyústil ve vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí. Jak je patrné ze spisového materiálu, rodiče ani v rámci tohoto řízení nebyli schopni v zájmu nezletilé upustit od vzájemných sporů, což by umožnilo jak stabilizaci psychického stavu nezletilé, tak i její případné svěření do péče obou rodičů, kteří oba k tomu mají dobré předpoklady, o péči o nezletilou mají zájem a tato má k oběma z nich hezký vztah. Namísto toho i v současnosti dochází k přetrvávání neshod mezi rodiči, jimiž nezletilá trpí, přičemž péči o ni musí ve větší míře zajišťovat její prarodiče, kteří jsou však již nyní vyššího věku a péče o nezletilou je zatěžuje a vyčerpává. Ústavní soud proto uzavírá, že je především na rodičích, aby tito v zájmu nezletilé upustili od vzájemné antipatie a umožnili tak své dceři prožít hezké a bezstarostné dětství, neboť není v silách žádného soudu, jakkoli tento může být při úpravě styku rodičů a dětí veden těmi nejlepšími úmysly, aby zajistil dítěti vytvoření harmonického výchovného prostředí. Tuto možnost mají pouze a jen rodiče a Ústavní soud proto nyní apeluje na stěžovatelku, jakož i otce nezletilé, aby této možnosti v zájmu své dcery také využili.
VI.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu