ECLI:CZ:US:2017:1.US.1010.17.1
sp. zn. I. ÚS 1010/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Gabriely Brůžičkové, advokátky se sídlem Příkop 27/2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2017 č. j. 6 Tdo 1791/2016-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatelka se na základě plné moci stala v trestním řízení zmocněnkyní poškozeného. Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. 2. 2015 č. j. 0 Nt 613/2015- 2 bylo následně rozhodnuto, že poškozený má nárok na bezplatnou právní pomoc zmocněnce a pozdějším usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 10. 2016 č. j. 66 T 167/2015- 392 byla stěžovatelce za toto zastupování přiznána odměna.
2. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kterým došlo v trestním řízení ke zrušení výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2016, č. j. 6 To 472/2016 - 359, dle něhož je obviněný povinen poškozenému nahradit nemajetkovou újmu. Dle Nejvyššího soudu totiž bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, a to tím, že soud druhého stupně použil důkaz znaleckým posudkem, který nebyl proveden v souladu se zákonem, neboť byl čten pouze jako důkaz dle §213 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "trestní řád").
3. Současně Nejvyšší soud rozhodl, že se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, tedy i rozhodnutí o odměně stěžovatelky jako zmocněnkyně poškozeného, a to proto, že se změnila tarifní hodnota, z níž má být její odměna vypočtena. Poškozený byl zároveň v souladu s §265 trestního řádu odkázán k uplatnění svého nároku na náhradu škody v řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Ústavní soud zjistil shodně jak z podání stěžovatelky, tak i zprávy z Okresního soudu v Bruntále, že ji okresní soud vyzval k podání nového vyúčtování s ohledem na zrušující výrok Nejvyššího soudu.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Ve své ústavní stížnosti na několika stranách předkládá argumentaci, dle níž Nejvyšší soud nepostupoval správně. Zejména brojí proti tomu, že dovolání obviněného nebylo poškozenému ani stěžovatelce doručeno, čímž bylo odňato právo se k tomuto vyjádřit. Doručeno jim nebylo taktéž vyjádření státní zástupkyně. Tímto nesprávným postupem došlo dle stěžovatelky k porušení práva na spravedlivý proces.
7. Stěžovatelka dále tvrdí, že Nejvyšší soud nerozhodl správně, neboť důkaz znaleckým posudkem byl proveden v souladu se zákonem a obviněný měl možnost se s tímto v předstihu seznámit, což neučinil.
8. Stěžovatelka se taktéž domnívá, že napadeným usnesením došlo ke zrušení usnesení Okresního soudu v Bruntále, kterým jí byla přiznána odměna za zastupování poškozeného. Tímto zrušením bylo dle jejího názoru zasaženo do práva na spravedlivý proces.
9. K dotazu Ústavního soudu stěžovatelka uvedla, že není oprávněna zastupovat v řízení před Ústavním soudem poškozeného, neboť jí tento neudělil plnou moc k podání ústavní stížnosti proti napadenému výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III. Hodnocení Ústavního soudu
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Pokud jde o stěžovatelčiny námitky obsažené v bodech 4 a 5 tohoto usnesení, je Ústavní soud povinen konstatovat, že podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, pokud tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu tohoto ustanovení je tak ústavní stížnost chápána jako prostředek individuální právní ochrany. Nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329) nebo usnesení ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3021/13]. Protože napadeným rozhodnutím o zrušení adhezního výroku, tedy o nároku poškozeného, nebylo rozhodnuto o právech stěžovatelky, ale o právech jejího klienta, tato není osobou, která má proti tomuto výroku právo podat ústavní stížnost a návrh je tak nutné v této části její stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že zrušení adhezního výroku ve svém důsledku může mít i vliv na výši odměny stěžovatelky, ta se sice odvíjí od přisouzené částky, nicméně zájem na výši odměny nemůže vést k tomu, aby stěžovatelka v řízení postupovala nad rámec pokynů, udělených jí osobou, kterou zastupuje.
12. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že do jejích práv bylo zasaženo zrušením usnesení o přiznání odměny za právní zastupování, Ústavní soud upozorňuje, že ve věci odměny stěžovatelky jako advokátky ustanovené pro zastupování poškozeného nebylo ještě vydáno konečné rozhodnutí. Ostatně Ústavní soud zjistil shodně jak z podání stěžovatelky, tak i zprávy z Okresního soudu v Bruntále, že ji okresní soud vyzval k podání nového vyúčtování s ohledem na zrušující výrok Nejvyššího soudu.
13. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. V nynější věci stěžovatelka ústavní stížností napadla rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí okresního soudu o její odměně. Nyní však musí stěžovatelka dále postupovat v řízení, jak byla okresním soudem vyzvána, a domoci se konečného rozhodnutí ve věci své odměny. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala u okresního soudu návrh na stanovení své odměny zmocněnkyně poškozeného, i přes její případnou nečinnost je nyní na okresním soudu, aby vydal nové rozhodnutí ve věci, neboť jeho původní rozhodnutí o stěžovatelčině návrhu bylo zrušeno napadeným výrokem Nejvyššího soudu.
14. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci stěžovatelčiny odměny nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení o její odměně před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení. K námitce stěžovatelky, že již z přiznané odměny odvedla daň z přidané hodnoty, Ústavní soud podotýká, že předpisy daňového práva dostatečně řeší otázku daně z přidané hodnoty z plnění, jehož důvod posléze zanikl.
15. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. c) a e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka