ECLI:CZ:US:2017:1.US.1224.17.1
sp. zn. I. ÚS 1224/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ing. Miloše Mašína a Anny Mašínové, právně zastoupených Mgr. Pavlem Francem, Údolní 33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 č. j. 22 Cdo 4736/2016-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 19 Co 138/2016-86 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 10. 2015 č. j. 9 C 366/2014-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 4. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé měli v bezpodílovém spoluvlastnictví rodinný dům č. p. X1, který stojí na pozemku p. č. X2 a pozemek p. č. X3 tvoří zahradu tohoto domu. Stěžovatelé se na základě jim známým skutečnostem domnívali, že jim svědčí právo osobního užívání obou pozemků. V 80. letech pozemky mimo jiné oplotili, provedli jejich odvodnění a stavebně rozšířili předmětný dům, to vše se souhlasem státních orgánů. Dále se stěžovatelé domnívali, že jejich právo osobního užívání bylo transformováno na vlastnické právo k 1. 1. 1992. V roce 1997 se stěžovatelé rozhodli darovat pozemky i dům svému synovi. Při této příležitosti zjistili, že jako vlastník předmětných pozemků je v katastru nemovitostí formálně stále vedena Česká republika, tj. že stále nedošlo k zohlednění výše popsané přeměny jejich práva osobního užívání v právo vlastnické. Z toho důvodu darovali synovi jen dům. V roce 2000 podala Městská část Praha - Běchovice návrh na zápis vlastnického práva Hlavního města Prahy k předmětným pozemkům. Na základě tohoto návrhu bylo vlastnické právo k těmto pozemkům zapsáno ve prospěch Hlavního města Prahy se svěřenou správou městské části Praha - Běchovice. Stěžovatelé nebyli o tomto postupu zpraveni, a proto dále v dobré víře obhospodařovali sporné pozemky. V roce 2013 jim byla ze strany Městské části Běchovice učiněna nabídka odkupu sporných pozemků, současně byli upozorněni na neoprávněné užívání. Z toho důvodu se stěžovatelé žalobou ze dne 15. 11. 2014 domáhali určení vlastnického práva ke sporným pozemkům. Soud prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozsudek ve věci samé potvrdil. Podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelé na obranu svých tvrzení, jak v řízení před obecnými soudy, tak i v řízení před soudem ústavním, konstatovali, že jim svědčilo právo osobního užívání na základě řady nepřímých důkazů včetně úředního rozhodnutí odboru energetiky ONV v Praze ze dne 12. 12. 1986, kde je výslovně uvedeno, že stěžovatelům svědčí právo osobního užívání k předmětným pozemkům. Dále stěžovatelé poukázali na vyjádření pana Stanislava Kovárníka, podle něhož, pokud je právo osobního užívání v rozhodnutí uvedeno, pak musel být právní titul zakládající právo součástí podkladů předložených k vyřízení žádosti. Stěžovatelé považují požadavek obecných soudů na předložení přímých důkazů o zřízení užívacího práva za nadměrný formalizmus.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž konstatovali, že i kdyby přistoupili na závěr soudů o neexistenci práva osobního užívání, byli v dobré víře, potvrzené vyjádřeními a postupy orgánů veřejné moci. Sporné nemovitosti tak měli dle jejich názoru vydržet. O jejich dobré víře nesvědčí jen předložené dokumenty, ale též jejich chování a ten fakt, že platili daň z nemovitosti. Soud prvního stupně podle stěžovatelů nesprávně dovozoval, že stěžovatelé přišli o svou dobrou víru v roce 1997, kdy se dozvěděli, že nejsou vlastníky dotčených pozemků, ale že jejich vlastníkem je Hlavní město Praha. Vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí byla minimálně do roku 2000 Česká republika. Skutečnost, že v katastru nemovitostí byla ještě v roce 1997 zapsána jako vlastník pozemků Česká republika, utvrdila dobrou víru stěžovatelů v existenci práva osobního užívání, které se proměnilo v právo vlastnické. Stěžovatelé měli za to, že přechodu vlastnického práva ze státu na obec brání právě jejich právo osobního užívání.
Podle stěžovatelů došlo rovněž k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces, když obecné soudy neprovedly některé jimi navržené důkazy. Mělo se jednat o dotaz na finanční úřad, zda je možné, že se skartováním spisu týkajícího se placení daně z nemovitosti ze sporných pozemků byla skartována též dohoda o osobním užívání. Obecné soudy rovněž neprovedly výslech úředníka, podepsaného pod rozhodnutím odboru energetiky, dopravy a zemědělství ONV v Praze 9. I přesto, že obecné soudy považovaly navržené důkazy za nadbytečné, jsou podle náhledu stěžovatelů stěžejní pro určení jejich vlastnického práva. Podle nich nelze souhlasit s tím, že by skutečnosti, jež měly být navrhovanými důkazy prokázány, byly bez důvodných pochybností ověřeny nebo vyvráceny. Obecné soudy měly rovněž pochybit v tom, že nevyslechly stěžovatele a jejich syna.
Z výše vyložených důvodů došlo dle mínění stěžovatelů k zásahu do jejich základních práv, jež jsou jim garantována čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Podle Ústavního soudu lze stěžovatele stran jejich právní argumentace zcela odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Obecné soudy prakticky všech stupňů se opakovaně věnovaly otázce osobního užívání sporných pozemků i otázce vydržení a z ústavněprávního hlediska jim není co vytknout. Namítají-li stěžovatelé, že byly některé stěžovateli navržené důkazy obecnými soudy nesprávně považovány za nadbytečné, je nutno uvést, že skutkový stav byl dostatečně, mimo důvodnou pochybnost, objasněn, a to v rozsahu pro meritorní rozhodnutí nezbytném. Další dokazování by toliko oddalovalo vynesení meritorního rozhodnutí ve věci, což by mohlo zakládat rozpor se zásadou procesní ekonomie.
V projednávaném případě tedy Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávního rozměru neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu