ECLI:CZ:US:2017:1.US.1721.17.1
sp. zn. I. ÚS 1721/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. března 2017 č. j. 40 Co 99/2017-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 1. 6. 2017 napadá stěžovatel shora uvedené usnesení s tím, že jím bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel byl jako soudní exekutor Exekutorského úřadu Plzeň-město pověřen usnesením Okresního soudu v Olomouci č. j. 47 Nc 4995/2009-7 ze dne 18. 6. 2009 provedením exekuce. Tato byla posléze zastavena usnesením téhož soudu č. j. 47 Nc 4995/2009-30 ze dne 1. 11. 2016, kterým bylo dále rozhodnuto, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce ve výši 8 470 Kč a že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů exekučního řízení. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") č. j. 40 Co 99/2017-57 ze dne 30. 3. 2017 bylo usnesení Okresního soudu v Olomouci potvrzeno a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K zastavení exekuce došlo proto, že rozhodčí nález, podle kterého byla nařízena, nebyl způsobilým exekučním titulem. Povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady řízení soudy neuložily ani povinnému ani oprávněnému, neboť nezjistily jejich zavinění na zastavení exekuce.
3. Stěžovatel nerozporuje, že jako soudní exekutor nese riziko, pokud majetek povinného nepostačuje k uspokojení oprávněného a nákladů exekuce, avšak namítá, že v projednávané věci nejde o situaci, ve které zákonné nároky soudního exekutora nemohly být uspokojeny z majetku povinného, ale o případ, ve kterém mu byl ze strany soudu jeho zákonem garantovaný nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů exekuce zcela odepřen. Dále tvrdí, že krajský soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil tak, aby byla vyloučena libovůle, a že řádně neodůvodnil svůj závěr o neexistenci zavinění povinného na zastavení exekuce, ani závěr, že je spravedlivé požadovat, aby náklady exekuce nesl exekutor a nikoli účastníci řízení.
4. V projednávané věci je třeba především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech soudního exekutora v tzv. bagatelní částce, proti němuž nebylo dovolání přípustné. Z judikatury Ústavního soudu navíc vyplývá, že samotný fakt, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní, jelikož soudní exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám a na oprávněného jej nelze přenášet bez jeho zavinění (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11 ze dne 14. 3. 2012).
5. V tomto kontextu tedy Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a shledal, že zásah do základního práva by bylo možné shledat pouze v extrémní situaci svévole při interpretaci ustanovení právního předpisu, tedy pokud by obecný soud svůj závěr řádně neodůvodnil, nebo pokud by se odůvodnění příčilo pravidlům logiky, bylo výrazem přepjatého formalismu nebo jinak vybočovalo z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 ze dne 15. 2. 2012 (N 32/64 SbNU 339) a contrario]. K tomu však v daném případě nedošlo. Krajský soud, proti jehož usnesení ústavní stížnost směřuje, odůvodnil zastavení exekuce tím, že rozhodčí nález, podle něhož byla exekuce nařízena, není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodčí doložka sjednaná účastníky je neplatná. K tomuto závěru došel krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který dovodil, že rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky nemá k vydání rozhodčího nálezu pravomoc a že exekuci vedenou na základě takového exekučního titulu je třeba zastavit v každém jejím stádiu pro nepřípustnost exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Dále ve svém usnesení krajský soud vyložil, že oprávněnému nelze klást za vinu, že nepředvídal změnu judikatury a svá práva z rozhodčího nálezu realizoval, proto ani nelze dovozovat jeho účast či zavinění na zastavení exekuce. Podle krajského soudu zastavení exekuce nezavinil ani povinný, jelikož důvodem k zastavení exekuce byl nekvalifikovaný exekuční titul. Žádný z účastníků tedy z procesního hlediska nezavinil zastavení exekuce, a stěžovatel proto nemá vůči oprávněnému ani vůči povinnému právo na náhradu nákladů exekuce.
6. Ústavní soud také podotýká, že podobnou ústavní stížnost téhož stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou svým usnesením sp. zn. II. ÚS 1312/17 ze dne 30. 5. 2017, jelikož nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout.
7. Ústavní soud tedy po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl k závěru, že do základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává, nebylo zasaženo, neboť v rozhodnutí obecného soudu nelze nalézt žádné prvky svévole, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu a z ústavněprávního hlediska vyhovuje i požadavkům na přesvědčivost a úplnost soudního rozhodnutí. Jelikož tedy soudní řízení proběhlo v intencích ústavního pořádku, Ústavní soud neshledal ani porušení stěžovatelem namítaného práva vlastnit majetek.
8. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu