ECLI:CZ:US:2017:1.US.1737.17.1
sp. zn. I. ÚS 1737/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatelky Lenky Havlové, zastoupené JUDr. Evou Podstavkovou, advokátkou, sídlem Pokratická 185/10, Litoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017 č. j. 23 Co 96/2017-155 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 7. prosince 2016 č. j. 6 C 108/2016-124, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, a Miroslavy Kašubjakové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2017 stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalobkyně.
3. Žalobou podanou u Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky ve výši 66 115 Kč s příslušenstvím. Předmět sporu byl po částečném zpětvzetí žaloby snížen na zaplacení částky ve výši 46 241 Kč s příslušenstvím, která měla představovat bezdůvodné obohacení. Stěžovatelka v žalobě uvedla, že dne 22. 11. 204 uzavřela s původními vlastníky budovy č. p. X v k. ú. Hovorčovice smlouvu o zřízení věcného břemene bezplatného doživotního užívání a bydlení v uvedené budově, přičemž tito původní vlastníci se zavázali k úhradě veškerých nákladů spojených s užíváním. Kupní smlouvou ze dne 25. 7. 2011 nabyla vedlejší účastnice vlastnictví uvedené budovy. Podle stěžovatelky tak vstoupila do práv i povinností původních vlastníků, avšak tyto své povinnosti neplnila.
4. Výrokem I. a II. rozsudku okresního soudu ze dne 7. 12. 2016 č. j. 6 C 108/2016-124 bylo řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby co do částek 13 524 Kč a 6 350 Kč s příslušenstvím zastaveno. Výrokem III. byla žaloba na zaplacení částky 46 241 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Okresní soud v odůvodnění podrobně rozvedl, že smlouva o zřízení věcného břemene založila mezi původními vlastníky a stěžovatelkou obligační vztah, který zavazuje pouze její účastníky, mimo jiné z důvodu, že v době jejího uzavření nebylo možné zřídit věcné břemeno spočívající v povinností "dát". Tyto své závěry okresní soud opřel rovněž o analýzu původní a současné právní úpravy, komentářovou literaturu a rozhodovací praxi civilních soudů.
5. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatelka podala odvolání. V něm uvedla, že zřízené věcné břemeno bylo zapsáno příslušným katastrálním úřadem, což svědčí o tom, že pokud by došlo ke zřízení pouze obligačního vztahu, nemohlo by dojít k zápisu do katastru nemovitostí. Rovněž nesouhlasila se závěry okresního soudu, že podle původní právní úpravy nemohla věcná břemena spočívat v povinnosti "dát".
6. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 4. 2017 č. j. 23 Co 96/2017-155 byl výrok o zamítnutí žaloby potvrzen. Podle krajského soudu nebyl závazek původních vlastníků uvedené budovy hradit všechny náklady spojené s bydlením zapsán v katastru nemovitostí a v době jeho vzniku ani být zapsán nemohl. Dospěl proto k závěru, že šlo o vztah závazkový, kdy povinnosti z něj nemohly přejít na vedlejší účastnici jako novou vlastnici.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že okresní i krajský soud nezohlednily vznik věcného břemene na základě smlouvy, kdy navíc bylo zapsáno do veřejného seznamu. Postupu okresního a krajského soudu rovněž vytýká, že v nyní posuzované věci aplikovaly ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, přičemž správně měla být aplikována ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013. Jejich závěry a výklad označila jako nezákonné.
8. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
III.
Posouzení procesních předpokladů
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozsudky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že ústavní stížnost je obecně důvodná, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
12. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je v prvé řadě tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy ve věci aplikovaly ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013. S tímto tvrzením stěžovatelky se však nelze ztotožnit. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy aplikovaly právní úpravu platnou a účinnou v době uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene. Pokud v odůvodnění argumentují právní úpravou obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, činí tak pouze pro srovnání současné a minulé úpravy věcných břemen, kdy původní úprava zřízení věcného břemene charakteru povinnosti "dát" neumožňovala. I s přihlédnutím ke komentářovému výkladu a dřívější rozhodovací praxi civilních soudů pak dospěly ke shodnému závěru, že mezi stěžovatelkou a původními vlastníky budovy došlo pouze ke vzniku závazkového vztahu, nikoliv věcného práva stěžovatelky.
13. S tím souvisí i druhá významná část argumentace stěžovatelky, kterou však Ústavní soud rovněž odmítá. Stěžovatelka tvrdí, že jí uplatňované právo bylo zapsáno do veřejného seznamu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí a z výpisu z katastru předloženého stěžovatelkou však vyplývá, že právo mít hrazeny nebo povinnost hradit veškeré náklady spojené s bydlením osoby oprávněné z věcného břemene v katastru zapsány nejsou, věcné břemeno je označeno jako věcné břemeno bytu a věcné břemeno užívání.
14. Ústavní soud si je vědom toho, že nelze posuzovat smlouvu o věcném břemeni odděleně od smlouvy kupní, kterou současně stěžovatelka převedla svůj dům s pozemky na právní předchůdce vedlejší účastnice za symbolickou cenu 1 000 Kč, avšak ani tato skutečnost nemohla vést obecné soudy k jinému rozhodnutí. Otázka, zda osobní závazek právních předchůdců vedlejší účastnice dosud trvá, nebyla v řízení před obecnými soudy řešena.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by postupem okresního či krajského soudu bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky. Rozhodnutí jsou řádně a podrobně zdůvodněna, přičemž závěry v nich uvedené je za těchto okolností nutno chápat jako rozhodnutí ústavně nezávislých orgánů veřejné moci, do nichž je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
16. Vzhledem k tomu, že postupem okresního ani krajského soudu v nyní posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu