ECLI:CZ:US:2017:1.US.1748.17.1
sp. zn. I. ÚS 1748/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného Mgr. Hanou Šnyrchovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Veveří 46, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. 7 T 10/2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. 5 To 1/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017 č. j. 3 Tdo 1742/2016-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 1, 90 a 95 Ústavy.
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a dále mu byla uložena povinnost nahradit společnosti S., v insolvenci, škodu ve výši 8 000 000 Kč. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze stěžovateli byl při nezměněném výroku o vině uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a dále povinnost podle svých sil nahradit škodu ve výši 8 000 000 Kč, kterou trestným činem způsobil. Stěžovatel po celou dobu popíral, že by jeho jednání mělo mít trestněprávní důsledky. K tomu Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku uvedl, že nelze pominout obhajobu stěžovatele spočívající v tom, že byl k odčerpání prostředků veden existující půjčkou poskytnutou jeho příbuzným, kterou poškozenému předtím zprostředkoval. Jeho obhajoba je totiž v tomto ohledu podpořena nejen výpovědí svědka, ale i samotnou smlouvou o půjčce ze dne 2. 2. 2005 a následným výpisem z účtu poškozené společnosti. Tyto skutečnosti nasvědčují pravdivosti verze obhajoby stěžovatele, že od r. 2003 byl z důvodů nedostatku finančních zdrojů zaveden v poškozené společnosti systém úvěrování společnosti z prostředků onoho příbuzného stěžovatele, který byl pravidelně obnovován až do r. 2009, kdy věřitel požadoval vrácení půjčených peněz, což stěžovatel řešil podle svých slov "nešťastnou účetní formou". Půjčky nebyly evidovány v účetnictví obou společnosti, nicméně tato skutečnost sama o sobě jejich existenci nevyvrací. Proto vrchní soud dospěl k závěru, že obhajobu stěžovatele o reálné existenci půjček nelze odmítnout jako nevěrohodnou tak, jak to učinil nalézací soud. Proto odvolací soud korigoval skutková zjištění nalézacího soudu. Změna skutkových zjištění sice nic nemění na trestnosti jednání stěžovatele, avšak významně mění okolnosti rozhodné pro stanovení druhu a výměry trestu. Jestliže si tedy stěžovatel jako finanční ředitel obchodní společnosti S. s dispozičním právem k účtu společnosti S. opakovaně neoprávněně přisvojil po částkách v různé výši svěřené finanční prostředky společnosti, které byl povinen vyúčtovat, tyto finanční prostředky buď vybíral v hotovosti přímo z pokladny společnosti nebo je zasílal z účtů společnosti S. na účty s ním spojených společností, přičemž toto své jednání zastíral v účetnictví společnosti tím, že jménem těchto firem vystavoval společnosti S. faktury za údajné účetní a daňové práce pro společnost S., které však nikdy nebyly provedeny a takto si celkem za uvedené období přisvojil finanční částku 8 000 000 Kč, si tedy nepochybně přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil, tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele. Státní zástupce v dovolacím řízení připustil, že skutková zjištění uvedená ve skutkové větě a odůvodnění napadeného rozsudku jsou částečně rozporuplná (zda prostředky použil stěžovatel nezjištěným způsobem či za účelem vrácení půjčky "mimo účetnictví"), avšak poukázal na to, že mohou obstát, protože každopádně naplňují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry - vyvedení finančních prostředků ve prospěch obviněného či jiné osoby probíhalo na základě fakturovaných částek za ve skutečnosti nikdy neprovedené účetní a daňové práce, které bylo úmyslným jednáním. Nejvyšší soud pak vysvětlil, že rozhodnou skutečností je proplácení faktur za neexistující vykonané práce z prostředků společnosti, jež byly stěžovateli svěřeny, a to k jeho prospěchu, resp. společností s osobou stěžovatele spojených. Stěžovatel z titulu své pracovní pozice, coby finančního ředitele společnosti, měl obstarávat finance a finanční záležitosti společnosti s péčí řádného hospodáře, k jejímu prospěchu a v souladu s právními předpisy. On však jednal způsobem, který vedl ke zmaření základního účelu svěření, neboť jednal tak, aby trvale vyloučil majitele těchto věcí (poškozenou společnost) z jejich dispozice. Za daného stavu je tedy pro posouzení trestnosti jednání stěžovatele bezpředmětná jeho motivace, což ostatně již konstatoval odvolací soud.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel opakovaně jako před obecnými soudy uvádí, že k odčerpání finančních prostředků byl veden existující půjčkou, kterou před tím zprostředkoval.
5. Stěžovatel připouští, že sice jednal prostřednictvím faktur s fiktivním plněním, ale zcela nezastřeně ukazujících na jeho osobu, nesnažil se to před jednatelem společnosti S. zastírat a jednatel firmy S. o půjčce věděl. Fakturami s fiktivním plněním "pokryl" jiný prokázaný právní důvod plnění - zaplacení nezaúčtované půjčky. K jednání, tj. k zaplacení půjčky, byl oprávněn bez další ingerence jednatele a ve společnosti S. pracoval skoro dvacet let ve funkci finančního a ekonomického ředitele. Při zkoumání, zda stěžovatel jednal v úmyslu svěřené finanční prostředky zpronevěřit, měl podle něj nalézací i odvolací soud přihlížet i ke způsobu a důvodu provedení a k pozici jeho osoby ve společnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o stěžovatelově vině. Vysvětlily, že podstata spáchaného trestného činu spočívá v odčerpávání prostředků z poškozené společnosti na základě fiktivních faktur ve prospěch stěžovatelem ovládaných subjektů. Stěžovatelem namítané zvláštní skutkové okolnosti případu pak zohlednil odvolací soud výrazným zmírněním testu. Obecné soudy tedy vysvětlily, v čem spatřují stěžovateli přičítaný trestný čin, zohlednily při stanovování trestu motivace stěžovatele a jejich odůvodnění reaguje přiléhavě na argumentaci stěžovatele.
9. Jak již Ústavní soud uvedl, v projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry. Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
10. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu