ECLI:CZ:US:2017:1.US.2265.16.1
sp. zn. I. ÚS 2265/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 31. října 2017 sp. zn. I. ÚS 2265/16 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České aerolinie, a. s., se sídlem Jana Kašpara 1069/1, Praha 6, zastoupené JUDr. Jiřím Horníkem LL. M., advokátem, se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016 č. j. 16 Co 141/2016-140 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 1. 2016 č. j. 10 C 272/2014-112 o náhradě škody za zpoždění letu.
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016 č. j. 16 Co 141/2016-140 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016 č. j. 16 Co 141/2016-140 se ruší.
III. Ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 1. 2016 č. j. 10 C 272/2014-112 se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 7. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Celkem jedenáct vedlejších účastníků se ve společném řízení před obecnými soudy domáhalo vůči stěžovatelce zaplacení částky 6 600 eur (každý 600 eur) jako náhrady podle čl. 5 ve spojení s čl. 7 nařízení č. 261/2004 Evropského parlamentu a Rady (ES), kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen "nařízení"). Vedlejší účastníci opírali svůj nárok o skutečnost, že si u stěžovatele rezervovali let na trase Praha - Abu Dhabí - Bangkok, který byl v části z Prahy do Abu Dhabí provozovaný stěžovatelkou a v části z Abu Dhabí do Bangkoku leteckou společností Etihad Airways, přičemž druhá část letu byla zpožděna o 488 minut.
4. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy namítala, že není v řízení pasivně legitimována, neboť v případě zpoždění letu nebyla provozujícím leteckým dopravcem ve smyslu čl. 2 písm. b) nařízení, neboť druhou část letu provozovala společnost Etihad Airways. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora zn. Xa ZR 132/08 ze dne 26. 11. 2009 a rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora zn. X ZR 14/12 ze dne 13. 11. 2012 a rozsudek Obvodního soudu v Paříži reg. č. 91-13-000286 ze dne 10. 4. 2014.
5. Obvodní soud svým výše uvedeným rozsudkem žalobě všech vedlejších účastníků plně vyhověl a přiznal každému z nich částku 600 eur. Městský soud v odvolacím řízení napadený rozsudek potvrdil. Oba soudy dovodily, že společnost Etihad Airways jednala v zastoupení stěžovatelky, která je tak povinnou osobou k náhradě škody. Přes návrh stěžovatelky obecné soudy nepoložily Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
6. Z ústavní stížnosti vyplývá, že jak podle stěžovatelky, tak i obecných soudů je rozhodné vypořádání se s pasivní legitimitou stěžovatelky, coby subjektu, u něhož si vedlejší účastníci rezervovali let s mezipřistáním. Stěžovatelka v souvislosti s uvedeným konstatuje, že nařízení poskytuje ochranu cestujícím v letecké dopravě vůči provozujícím leteckým dopravcům, tedy těm dopravcům, kteří podle čl. 2 písm. b) provádí nebo zamýšlí provést let podle smlouvy s cestujícím nebo v zastoupení jiné právnické nebo fyzické osoby, která uzavřela smlouvu s cestujícím.
7. Stěžovatelka má za to, že z textu nařízení nelze dovodit, že by subjektem odpovědným za škodu ve smyslu čl. 5 ve spojení s čl. 7 nařízení byl vždy "smluvní letecký dopravce", a to i za škodu způsobenou "provozujícím leteckým dopravcem". Soudní dvůr Evropské unie se předestřenou otázkou podle stěžovatelky dosud nezabýval. Stěžovatelka se domnívá, že upravuje-li nařízení právo cestujících na náhradu škody vůči leteckému dopravci, klade důraz na pojem "provozující letecký dopravce", který fakticky provádí nebo zamýšlí provést let, a má tedy bezprostřední vliv na jeho provedení a tudíž má i případnou odpovědnost za zpoždění letu. Stěžovatelka je toho názoru, že podle dotčeného nařízení je nerozhodné, zda osoba odpovědná za zpoždění nebo zrušení letu má uzavřenou smlouvu s cestujícím či nikoliv, neboť její odpovědnost vyplývá ze skutečnosti, že je osobou provozující předmětný let. Shodný výklad mají zastávat další soudy členských států Evropské unie.
8. Stěžovatelka poukázala na výše uvedené rozsudky německého Spolkového soudního dvora, podle něhož je nutno rozlišovat mezi leteckým dopravcem, který skutečně letadlem, které sám poskytl, provádí let, a společností, která je s cestujícím ve smluvním vztahu a letovou službu této společnosti spoluužívá. Jen takový dopravce je podle spolkového soudu provozujícím leteckým dopravcem ve smyslu nařízení. Jestliže v daném případě byla provozujícím leteckým dopravcem osoba odlišná od žalované, coby smluvní partnerky cestujících, není žalovaná, coby pouhý "smluvní letecký dopravce", odpovědná ve smyslu čl. 5 ve spojení s čl. 7 nařízení. Podle náhledu stěžovatelky tak obecné soudy vykládají otázku subjektu odpovědného za škodu ve smyslu čl. 5 odst. 7 nařízení odlišně od názoru přijatého německým Spolkovým soudním dvorem. Za tohoto stavu věci byl Městský soud v Praze povinen předložit řešení otázky určení odpovědného subjektu Soudnímu dvoru Evropské unie. Ten podle stěžovatelky dosud neřešil otázku, zda je dopravce, který s cestujícím uzavřel smlouvu o přepravě, odpovědný dle nařízení za incident, ke kterému došlo v části letu provozované jiným dopravcem.
9. Podle náhledu stěžovatelky měl městský soud povinnost předložit výklad nařízení Soudnímu dvoru Evropské unie, a pokud tak neučinil, lze jeho postup považovat za svévolný. Uvedeným postupem mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou jí garantovány čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 48 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
10. Vedlejší účastníci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že ji považují za nepřípustnou, a pro případ, že by Ústavní soud její přípustnost dovodil, namítají, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky. Stran přípustnosti ústavní stížnosti upozorňují vedlejší účastníci především na skutečnost, že ze strany vedlejší účastnice nebylo využito dovolání, které je v případě spotřebitelských smluv a pracovněprávních vztahů přípustné i v případech, kdy se jedná o peněžité plnění nepřevyšující 50 tis. Kč. Navíc stěžovatelé dodávají, že v jejich případě bylo rozhodováno o plnění převyšujícím 50 tis. Kč. V souvislosti s nepoložením předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie vedlejší účastníci odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), věnující se tomu, kdy lze považovat postup obecných soudů při posuzování předběžné otázky za svévolný. Závěrem vedlejší účastníci poukázali na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Folkerts, z něhož vyplývá, že let z letiště na území členského státu Evropské unie, na které se vztahuje Smlouva, je nutno považovat za jediný let, i když je cílového letiště dosaženo s mezipřistáním. Z toho vedlejší účastníci dovozují, že byla-li stěžovatelka jedním ze dvou provozujících dopravců letu s mezipřistáním, je dána její pasivní legitimace.
11. Stěžovatelka ve své replice k vyjádření vedlejších účastníků uvedla, že byla-li odvolacím soudem nesprávně poučena, nemůže jí jít tato skutečnost k tíži. A to již s ohledem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 446/06 ze dne 21. 11. 2007 (N 200/47 SbNU 591). Stran naplnění částky 50 tis. Kč pro možnost podání dovolání stěžovatelka uvedla, že v projednávané věci se jedná o samostatné společenství ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř.
IV.
12. Ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Je tak záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich.
14. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. V dané věci má Ústavní soud za to, že stěžovatelka měla k dispozici procesní prostředek k ochraně svých práv, a sice dovolání, které měla vyčerpat před podáním ústavní stížnosti.
15. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že "dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští".
16. Z ustanovení §237 o. s. ř. se podává: "Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak."
17. Z ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle §237 není přípustné "proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží".
18. V předmětném případě bylo rozhodováno o celkové částce 6 600 eur, přičemž na každého z žalobců připadla částka 600 eur. Je pravda, že u každého jednotlivého žalobce nedosahuje žalovaná částka 50 000 Kč, a tudíž by mělo být poučení odvolacího soudu správné, nicméně žalobci zde vystupovali jako spotřebitelé, a proto se shora uvedený důvod nepřípustnosti dovolání na projednávanou věc nevztahuje. S ohledem na skutečnost, že samotné poučení odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá (ani nevylučuje), měla stěžovatelka podat proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, aby tak v souladu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. To však neučinila a obrátila se přímo na Ústavní soud.
19. Ústavní soud má za to, že odvolací soud v předmětném případě pochybil, když stěžovatelku nesprávně poučil o možnosti podat si dovolání k Nejvyššímu soudu.
20. Obdobnou situací se Ústavní soud v minulosti již zabýval, a to konkrétně v nálezu sp. zn. I. ÚS 2912/10 ze dne 1. 3. 2011 (N 29/60 SbNU 371), v němž dospěl k závěru, že za takových okolností je namístě zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, protože vadným poučením soud znemožnil stěžovatelům realizaci jejich procesního práva podat mimořádný opravný prostředek: "Ústavní soud proto dovozuje, že Městský soud v Praze, který změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, znemožnil nesprávným poučením stěžovatelce realizaci jejího procesního práva (podat mimořádný opravný prostředek), a již tím ve svých důsledcích zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr vyslovuje Ústavní soud - neboť jde o otázku zásadní - bez ohledu na to, že uvedenou vadu stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně nenapadala." Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud také v nálezu sp. zn. III. ÚS 1237/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 43/80 SbNU 531): "Stěžovateli nelze klást k tíži, pokud postupoval v dobré víře ve správnost a zákonnost poučení daného mu v aktu veřejné moci - rozsudku městského soudu a nepodal nejdříve kasační stížnost, nýbrž rovnou stížnost ústavní. Nesprávným poučením městský soud odňal stěžovateli přístup k Nejvyššímu správnímu soudu, a porušil tak právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10 (N 29/60 SbNU 371) a ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. IV. ÚS 769/02 (N 57/30 SbNU 91)]. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud stěžovatelově ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015 č. j. 8 A 191/2014-74 zrušil podle §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu."
21. Vzhledem k tomu, že se obecné soudy budou předmětným případem ještě zabývat, Ústavní soud se otázkou povinnosti předložit věc Soudnímu dvoru Evropské unie nezabýval. Má-li však být rozhodnutí obecných soudů považováno za řádně odůvodněné, měly by se soudy vypořádat s otázkou pasivní legitimace smluvního leteckého dopravce k náhradě škody, jak je obsaženo v rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora Xa ZR 132/08. Pokud dospěly obecné soudy k odlišnému právnímu názoru, než jaký je prezentován ve shora zmíněném rozhodnutí, měly by uvést důvod, proč nevznesly předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie.
22. Ústavní soud má za to, že nesprávným poučením odvolacího soudu došlo k zásahu do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jež je jí garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016 č. j. 16 Co 141/2016-140 zrušil. Jelikož se odvolací soud bude předmětným případem opětovně zabývat, Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 1. 2016 č. j. 10 C 272/2014-112 odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.