ECLI:CZ:US:2017:1.US.233.15.1
sp. zn. I. ÚS 233/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Zdeňka Bartoně, zastoupeného JUDr. Vladimírem Hamplem, advokátem se sídlem v Nové Jičíně, Havlíčkova 864/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3236/2014-354 ze dne 19. listopadu 2014 a Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 529/2013-336 ze dne 27. února 2014, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1) Milana Šmejkala a 2) Marcely Šmejkalové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v řízení před Okresním soudem v Novém Jičíně žaloval oba vedlejší účastníky nynějšího řízení. Okresní soud jeho žalobě částečně vyhověl a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Krajský soud toto rozhodnutí změnil tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá a uložil stěžovateli a vedlejším účastníkům povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení.
2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro vady. Stěžovatel v něm předpoklady přípustnosti dovolání vymezil pouze citací §237 občanského soudního řádu. To je nejen v rozporu s výslovným požadavkem zákona, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale též v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že jeho dovolání nemělo vady, které mu vytknul Nejvyšší soud. Dovolání obsahovalo podrobný popis skutkových a právních závěrů, v jeho závěru jednoznačně obsahovalo právní otázku naplňující předpoklady přípustnosti: Nejvyšší soud měl jinak řešit dosud neřešenou otázku, zda ve srovnatelných případech má soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, nebo zda ji má přiznat podle úspěchu ve věci.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh v části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Podstatou sporu mezi stěžovatelem a Nejvyšším soudem byla otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013. Samotná správnost rozhodnutí ve věci (tj. rozhodnutí krajského soudu) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem věcného přezkumu před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).
6. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 Ústavní soud uvedl, že jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.
7. To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v §237 občanského soudního řádu je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou.
8. Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání výslovně vymezil citací §237 občanského soudního řádu a konstatováním, že "rozhodnutím krajského soudu je řešena právní otázka týkající se povinnosti k náhradě nákladů řízení v případě, kdy o konečné částce, kterou byli žalovaní povinováni společně a nerozdílně zaplatit žalobci (což také již učinili, bylo rozhodnuto na základě znaleckého posudku, který byl vyhotoven na základě rozhodnutí soudu, přičemž tato právní otázka splňuje podmínky uvedené v ust. §237..."
9. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje §241a odst. 2 občanského soudního řádu (citace zákonného ustanovení nestačí, neboť vypovídá toliko o tom, jaké jsou zákonné předpoklady přípustnosti, nikoliv o tom, v čem dovolatel jejich splnění spatřuje; z mnoha srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014). Poslední ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak" nadto dopadá pouze na situace právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní praxi, od jejíhož řešení by se měl dle dovolatele odklonit. To by se mělo náležitě projevit v argumentaci, která se v takovém druhu dovolání Nejvyššímu soudu následně předestírá: je třeba alespoň vymezit právní otázku, která byla dovolacím soudem již vyřešena (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1068/14 ze dne 6. 11. 2014). Judikaturu Nejvyššího či Ústavního soudu však stěžovatel nezmínil vůbec, dovoláním předloženou otázku nijak nepropojil s předpoklady přípustnosti vyjádřenými v §237 občanského soudního řádu.
10. O odmítnutí dovolání pro vady (nikoliv pro nepřípustnost podle §237) Nejvyšší soud rozhodl samosoudcem, jak to výslovně umožňuje §243f odst. 2 občanského soudního řádu (srov. např. usnesení NS sp. zn. 25 Cdo 4974/2016 ze dne 15. 12. 2016). Ani v tom nelze shledat pochybení Nejvyššího soudu.
11. V citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud dále uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutí odvolacího soudu je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 občanského soudního řádu. K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v §238 občanského soudního řádu.
12. V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutí a postupu krajského soudu tedy stěžovatel řádně (efektivně) nevyčerpal procesní prostředky k ochraně jejího práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) ve spoj s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu