ECLI:CZ:US:2017:1.US.260.17.1
sp. zn. I. ÚS 260/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, PhD., LL.A., advokátkou, se sídlem Pražská 45, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 156, 157/2016-596 ze dne 3. listopadu 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedený rozsudek a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na respektování rodinného života a na spravedlivý proces. Napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o svěření stěžovatelovy dcery do péče matky.
Stěžovatel je otcem nezletilé dcery, narozené XXX. S dcerou a matkou dítěte sdíleli společnou domácnost do října 2014. Na základě předběžných opatření soudů byla následně dcera ve střídavé péči matky a stěžovatele. Rozsudkem ze dne 7. 12. 2015 Okresní soud v Rakovníku dceru svěřil do střídavé péče matky a stěžovatele.
Krajský soud v Praze však napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí zrušil a dceru svěřil do péče matky. Krajský soud na základě znaleckého posudku dospěl k závěru, že střídavá péče není pro dceru stěžovatele vhodná a není v zájmu jejího zdravého vývoje. Podle znalců byl vývoj dítěte zřetelně narušen. Střídavou péči doporučili pouze do doby, než dítě nastoupí do základní školy. Podle krajského soudu se stěžovatel snaží dceru manipulovat proti matce a dcera potřebuje jednotný výchovný přístup. Rodiče navíc nejsou schopni konstruktivní spolupráce při výchově dcery.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že svěření dcery do péče matky je porušením jeho základních práv. Poukazuje také na judikaturu Ústavního soudu, podle které špatná komunikace mezi rodiči střídavou péči nevylučuje.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud se k otázce svěřování dětí do péče po rozchodu rodičů ve své nálezové judikatuře již opakovaně vyjádřil. Aplikované principy shrnul například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 následovně. Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Obecné soudy musí u každého z rodičů (resp. jiných rodinných příslušníků a případně i dalších osob, které usilují o svěření dítěte do péče) posoudit přinejmenším čtyři kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. V případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody. Tyto pádné důvody musí sledovat ochranu nejlepšího zájmu dítěte. Jsou jimi například situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (viz také nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016).
V nyní posuzovaném případě je z napadeného rozsudku zřejmé, že rozhodnutí o svěření nezletilé do péče matky není primárně odůvodněno špatnou komunikací mezi rodiči, ale je založeno především na nejlepším zájmu dítěte. Krajský soud na základě provedených důkazů shledal, že střídavá péče nezletilé nesvědčí a negativně působí na její psychický vývoj. To je podle Ústavního soudu bezpochyby relevantní důvod, který může ospravedlnit zásah do práva na rodinný život stěžovatele. Přitom samotné hodnocení důkazů je primárně úkolem obecných soudů a Ústavní soud by do něj mohl vstoupit, pouze pokud by hodnocení byla projevem svévole nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. I. ÚS 2078/16 ze dne 2. 1. 2017; sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999; či sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000). K tomu však v nyní posuzovaném případě podle Ústavního soudu nedošlo.
Ústavní soud nicméně podotýká, že ze znaleckých posudků vyplývá, že pro nezletilou by byla problematická střídavá péče zejména s nástupem do základní školy, ke kterému by mělo dojít v září 2017. Je tedy otázkou, zda střídavá péče musela být ukončena napadeným rozsudkem o deset měsíců dříve. Nicméně i přes tuto pochybnost Ústavní soud shledává, že krajský soud založil své rozhodnutí o péči na relevantních kritériích a jeho rozhodnutí je v akceptovatelných mezích z pohledu ústavních práv dotčených osob. Omezení práva stěžovatele na rodinný život je tedy vyváženo legitimním cílem nejlepšího zájmu dítěte.
Závěrem se Ústavní soud nicméně pozastavuje nad skutečností, že krajský soud v napadeném rozhodnutí, kterým ukončil střídavou péči fungující dva roky, nerozhodl zároveň o styku stěžovatele s dcerou. Po tomto rozsudku totiž styk stěžovatel s dcerou nebyl nijak upraven, což není slučitelné s nejlepším zájmem dítěte. Toto opomenutí krajského soudu je zvlášť překvapivé, neboť krajský soud sám poukázal na špatnou komunikaci a vztah mezi rodiči, a nemohl tedy předpokládat, že se na styku stěžovatele s dcerou dohodnou.
Ústavní soud připomíná, že být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes rozkoly ve vztazích mezi rodiči. Jak vyplývá z Úmluvy o právech dítěte, tak dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1). Z ustálené judikatury Ústavního soudu poté vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, kde každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte. Dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem (nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016).
V nyní posuzovaném případě navíc z napadeného rozsudku, ani ze soudního spisu nijak nevyplývá, že by měl být omezen styk mezi stěžovatelem a dcerou. Jak vyplývá i ze znaleckého posudku, který si nechal krajský soud vypracovat, tak vztah nezletilé k oběma rodičům je pozitivní a není žádný rozdíl ve vztahu k matce a otci a oba rodiče jsou schopni dceru vychovávat. Podle Ústavního soudu je tedy nevhodné, aby styk nebyl nijak upraven a dcera stěžovatele poté, co jej dva roky na základě soudních rozhodnutí vídala pravidelně v rámci střídavé péče, najednou byla v nebezpečí přerušení jakýchkoliv kontaktů se stěžovatelem, a to až do případného nového rozhodnutí soudu o styku. V daném případě se taková situace jeví být v rozporu s nejlepším zájmem dítěte a krajský soud tedy pochybil, pokud o styku nerozhodl.
Ústavní soud nepominul, že v daném řízení se rozhodovalo o péči o dítě, a nikoliv o styku. Podle Ústavního soudu však procesní předpisy nijak krajskému soudu nebránily o styku rozhodnout. Řízení se vedlo o úpravě poměrů k nezletilé v rámci péče soudu o nezletilou podle §452 a následujících zákona o zvláštních řízeních soudních. Rodiče se domáhali svěření nezletilé do své péče, respektive do péče střídavé. Je proto pochopitelné, že návrhy týkající se styku nevznášeli. Podle Ústavního soudu je však třeba řízení o úpravě poměrů k dítěti chápat komplexně a tak, že zahrnuje jak rozhodnutí o péči tak i o styku, neboť tyto dvě rozhodnutí spolu velmi úzce souvisejí. Nakonec z hmotněprávního pohledu není pro rodiče mezi stykem a péčí podstatný rozdíl. V rámci obojího se rozhoduje o období, po které bude dítě trávit čas s daným rodičem. Bude pravidlem, že případný neúspěšný rodič v rozhodnutí o péči bude mít zájem o styk. Soud, který uvažuje o změně dosavadního uspořádání péče o dítě, by měl dát dostatečný procesní prostor účastníkům se k takové možnosti vyjádřit.
Podle Ústavního soudu není tedy žádný důvod, proč by v případě zrušení střídavé péče soudem a svěření dítěte do výlučné péče musel neúspěšný rodič iniciovat zcela nové řízení o styku s dítětem. Takový postup zpravidla nebude v zájmu dítěte, neboť to potřebuje udržovat pravidelný styk s oběma rodiči. Přitom podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, včetně soudního řízení.
Ústavní soud nicméně tyto výhrady proti napadenému rozsudku nezohlednil ve výroku svého rozhodnutí, neboť napadený rozsudek se ve své výrokové části stykem nezabývá a nebylo by tedy možné žádnou část výroku napadeného rozhodnutí zrušit. Navíc stěžovatel tento nedostatek rozsudku v ústavní stížnosti nenapadá.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu