ECLI:CZ:US:2017:1.US.3072.16.1
sp. zn. I. ÚS 3072/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Bubenská 1, Praha 7, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 146/2014-919 ze dne 22. 4. 2015, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 200/2015-954 ze dne 18. 9. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 5311/2015-1046 ze dne 18. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným usnesením č. j. 50 P 146/2014-919 ze dne 22. 4. 2015 Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") zastavil řízení o úpravě poměrů k nezletilému synovi stěžovatele (dále jen "nezletilý").
K odvolání stěžovatele a opatrovníka nezletilého, Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen "ÚMPOD" či "opatrovník"), Městský soud v Praze usnesením č. j. 64 Co 200/2015-954 ze dne 18. 9. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že "Obvodní soud pro Prahu 5 se prohlašuje za nepříslušný a věc se postupuje k projednání Soudu I. instance č. 93 v Madridu, Španělsko", a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy "všech stupňů".
Odvolací soud, ve shodě s obvodním soudem, dospěl k závěru, že ve věci jsou splněny podmínky pro změnu mezinárodní příslušnosti soudu členského státu postupem dle čl. 15 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen "nařízení"). V souladu s čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení může výjimečně soud členského státu příslušný ve věci, pokud se domnívá, že soud jiného členského státu, ke kterému má dítě zvláštní vztah, je vzhledem ke svému umístění vhodnější k projednání věci nebo její určité části, a v případě, že je to v zájmu dítěte, požádat soud jiného členského státu, aby převzal příslušnost v souladu s odst. 5 téhož ustanovení. Odvolací soud zjistil, že poté, co matka nezletilého opakovaně vznesla návrh na postoupení příslušnosti španělskému soudu, obvodní soud, který je mezinárodně příslušný k projednání předmětné věci podle čl. 8 nařízení, požádal španělský soud v Madridu, aby převzal příslušnost. Soud I. instance č. 93 v Madridu v reakci na to sdělil, že souhlasí se závěry vyslovenými obvodním soudem, podle nichž je v nejlepším zájmu nezletilého, aby řízení probíhalo ve Španělsku. V tomto směru také odvolací soud shledal, že vhodněji umístěným soudem k projednání věci je španělský soud, neboť nezletilý má španělské občanství, narodil se v Madridu, kde žije se svou matkou, vzhledem k rozhodnutí španělského soudu ze dne 20. 7. 2012 dokonce nesmí z území Španělska vycestovat. Španělsko je současně místem, kde je nezletilý integrován. Lhůtu šesti týdnů pro přijetí soudní příslušnosti dle čl. 15 odst. 5 nařízení odvolací soud označil za pořádkovou.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") podal stěžovatel a opatrovník nezletilého dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 5311/2015-1046 ze dne 18. 8. 2016 zamítl. Dovolací soud považoval závěry městského soudu, v souladu s nimiž je v projednávané věci dán zájem dítěte na tom, aby španělské soudy převzaly příslušnost českých soudů, neboť nezletilý měl prokazatelně ke Španělsku zvláštní vztah ve smyslu čl. 15 nařízení, za správné. Převážnou část odůvodnění svého rozhodnutí věnoval pak Nejvyšší soud otázce procesního postupu soudů nižší instance při realizaci přenesení příslušnosti. Jednak nepřisvědčil námitkám dovolatelů poukazujících na absenci formalizovaného úkonu při podání žádosti o přenesení příslušnosti. Připomenul, že nařízení ani jiný evropský předpis nestanovuje pro takové případy jednotná procesní pravidla. Je na úvaze každého členského státu, jakou procesní formu dá žádosti o převzetí příslušnosti a prohlášení nepříslušnosti podle čl. 15 odst. 1 písm. b) a čl. 15 odst. 5 nařízení, a zda uloží svým soudům povinnost před podáním žádosti k převzetí příslušnosti přerušit řízení. V posuzovaném případě soud prvního stupně řízení nepřerušil, ale učinil jiné vhodné opatření k odstranění překážky postupu řízení, když prostřednictvím styčného soudce pro Haagskou úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí požádal Soud I. instance č. 93 v Madridu o stanovisko k převzetí příslušnosti. Takový postup podle dovolacího soudu vyhovoval jak českým procesním pravidlům, jmenovitě ustanovení §109 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, upravující možnost fakultativního přerušení řízení, tak příslušným ustanovením nařízení a jeho zásadám, neboť je v nejlepším zájmu dítěte, aby byly činěny kroky, které rozhodování ohledně poměrů dítěte urychlí. Nejvyšší soud dále nesdílel přesvědčení dovolatelů, že by účastníci řízení, krom jim dané možnosti vyjádřit se ke zvažovanému postoupení věci vhodněji umístěnému soudu, měli mít právo uplatnit opravné prostředky a tím rozporovat naplnění materiálních podmínek pro přenesení příslušnosti již ve fázi dožádání jiného soudu členského státu Evropské unie. Zdůraznil, že aplikace čl. 15 nařízení předpokládá určitou, předem definovanou, míru uvážení dožadujícího soudu, přičemž kladný závěr o naplnění podmínek se projevuje právě v okamžiku, kdy je dožádání jinému členskému státu podáno. Účastníkům řízení je současně zachováno právo brojit opravnými prostředky proti rozhodnutí o vyslovení nepříslušnosti soudu a zastavení řízení, případně proti rozhodnutí dožádaného soudu o přijetí příslušnosti. Nejvyšší soud se naopak přiklonil k názoru dovolatelů, že šestitýdenní lhůta stanovená jinému členskému státu k přijetí příslušnosti je prekluzivní, kdy po jejím uplynutí je dožadující soud povinen v řízení pokračovat. Počátek lhůty je podle dovolacího soudu třeba odvíjet od data, kdy byla žádost o převzetí příslušnosti doručena konkrétnímu soudci dožádaného soudu, přičemž záznam o tomto doručení musí být součástí procesního spisu. V tomto směru byl soud prvního stupně podroben kritice ze strany Nejvyššího soudu, neboť uvedeným způsobem nepostupoval, a ze spisu tak nebylo zcela zřejmé, kdy začala v dotčeném případě šestitýdenní lhůta k převzetí příslušnosti běžet a zda byla dodržena. Navzdory existenci této vady dospěl dovolací soud nicméně k závěru, že přijetí příslušnosti Soudem I. instance č. 93 v Madridu bylo učiněno ve lhůtě stanovené čl. 15 odst. 5 nařízení. Vycházel přitom ze zásady vzájemné důvěry mezi členskými státy Evropské unie, jež proklamuje i předmětné nařízení, na jejímž podkladě dovodil, že rozhodnutí španělského soudu o přijetí příslušnosti v sobě implicitně zahrnuje posouzení všech podmínek nezbytných pro aplikaci čl. 15 nařízení, tedy i posouzení otázky, zda lhůta stanovená v čl. 15 odst. 5 marně neuplynula.
Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. V ní opakovaně tvrdil, že nebyly splněny podmínky pro přenesení příslušnosti dle čl. 15 nařízení, neboť, mimo jiné, k přijetí příslušnosti španělskými soudy došlo až po uplynutí šestitýdenní prekluzivní lhůty. Řízení ve věci výchovy nezletilého mělo proto nadále probíhat před českými soudy, u nichž bylo prvotně zahájeno, a jestliže se tak nestalo, došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Stěžovatel dále namítal, že se obecné soudy nevypořádaly se stěžejními argumenty, které v řízení vznesl on sám či ÚMPOD jakožto soudem ustanovený opatrovník. Zejména se v tomto smyslu žádný z obecných soudů nezabýval rozdíly v právních úpravách obou zemí, ani důsledky, které plynou ze skutečnosti, že nařízení umožňuje přenos příslušnosti toliko ve věci výchovy nezletilého a nikoliv již jeho výživy, zatímco v České republice je o obou těchto otázkách vedeno jedno řízení. Popsané nedostatky v odůvodnění mají podle stěžovatele za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů, jež tak odporují zásadám spravedlivého procesu. Nad rámec ústavněprávní argumentace stěžovatel poznamenal, že zatímco on po celou dobu konzistentně usiloval o to, aby péče o nezletilého byla zajištěna formou střídavé výchovy, matka nezletilého činila vše pro to, aby byl stěžovatel z výchovy nezletilého zcela vyloučen, v čemž jí jsou španělské soudy a španělský právní řád nápomocny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Obvodní, krajský ani Nejvyšší soud námitkám obsaženým v ústavní stížnosti nepřiznaly opodstatnění, přičemž v podrobnostech odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud dodal, že rozdílnost právních úprav není faktorem, jenž by měl být při úvaze o postoupení věci brán v potaz. Stěžovatel podle něj také přehlíží, že řízení o výživném vždy sleduje osud řízení o rodičovské odpovědnosti. Své úvahy Nejvyšší soud podpořil odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 27. 10. 2016 ve věci C-428/15 Child and Family Agency proti J. D., resp. rozhodnutí ze dne 16. 7. 2015 ve věci C-184/14 A. proti B. K otázce dodržení lhůty pro přenesení příslušnosti pak Nejvyšší soud uvedl, že její počátek není spojen s vyrozuměním španělského styčného soudce, jak mylně argumentuje stěžovatel, nýbrž až s doručením žádosti konkrétnímu soudci Soudu I. instance č. 93 v Madridu. Nejvyšší soud uzavřel, že za výtkami stěžovatele vůči španělskému právnímu prostředí stojí snaha o popření principu důvěry, jež se řadí mezi základní principy fungování přeshraniční spolupráce v rámci Evropské unie.
ÚMPOD jakožto vedlejší účastník se naopak se stanoviskem stěžovatele ve věci protiústavnosti napadených rozhodnutí ztotožnil a jím předložené argumenty proti předání příslušnosti blíže rozvedl. V prvé řadě opatrovník setrval na koncepci formalizovaného, zákonem předvídaného úkonu při podání žádosti o přenesení příslušnosti, přičemž vyslovil nespokojenost s postupem soudu, který nijak nezjišťoval, jakým způsobem bylo s jeho žádostí o přenesení příslušnosti naloženo. Takovýto postup dle opatrovníka odporuje dikci čl. 15 nařízení i jeho cílům, poněvadž nesplňuje podmínku vhodnosti opatření. Kritice podrobil opatrovník dále závěr Nejvyššího soudu o splnění šestitýdenní lhůty, jenž se opíral o rozhodnutí Soudu I. instance č. 93 v Madridu o přijetí příslušnosti. ÚMPOD vyjádřil přesvědčení, že předmětné rozhodnutí by nemělo vyvolávat právní účinky, jestliže nebylo vydáno ve stanovené prekluzivní lhůtě. V opačném případě by neexistovala žádná lhůta pro dožadující soud, s jejímž uplynutím by byla spojena povinnost pokračovat v řízení. Podle mínění opatrovníka bylo tedy primárně povinností dožadujícího soudu, plynoucí z jeho odpovědnosti za vedení řízení, posoudit, zda byl dodržen stanovený časový rámec. Opatrovník měl také za to, že užití zásady vzájemné důvěry mezi soudy členských států, na níž poukazoval Nejvyšší soud, by se ve sporech týkajících se dětí nemělo vyznačovat bezbřehostí, ve smyslu absence jakýchkoliv, zejména časových limitů. K praktickým aspektům přenesení příslušnosti je potřeba přistupovat s určitou mírou rozumnosti. Tomuto požadavku se přitom doba, po kterou španělské orgány disponovaly žádostí o přenesení příslušnosti (32 týdnů), vymyká. ÚMPOD se rovněž vymezil vůči konstatování Nejvyššího soudu, že je v nejlepším zájmu dítěte, aby byla zachována příslušnost španělského soudu, který je k projednání věci vhodněji umístěn. Zmiňovaná zásada dle opatrovníka slouží toliko jako interpretační vodítko a nelze ji využívat k sanaci protiprávního následku, který nesprávnou aplikací pozitivního práva nastal. S ohledem na výše uvedené považoval opatrovník rozhodnutí dovolacího soudu za vnitřně rozporné a nepřesvědčivé. Na jednu stranu Nejvyšší soud vymezil účel šestitýdenní lhůty tak, že napomáhá urychlení rozhodování soudů, na druhou stranu, v rozporu se svým vlastním výkladem, ale neshledal rozhodnutí obecných soudů nesprávnými. ÚMPOD dále přisvědčil tvrzení stěžovatele, že se žádný z obecných soudů nevypořádal s nemožností přenést řízení jako celek, tj. včetně řízení o výživném. Závěrem opatrovník zpochybnil účinnost opravných prostředků směřovaných až proti rozhodnutí o přijetí příslušnosti dožádaným soudem, resp. proti usnesení o vyslovení nepříslušnosti dožadujícím soudem. V prvém případě se totiž přezkum zásahu českých orgánů nesmyslně přenáší na orgán cizího státu, v druhém případě se jedná o opravné prostředky pouze formálního charakteru, jejichž existence postrádá účel. Faktické nápravy namítaného porušení práv dle náhledu opatrovníka lze dosáhnout pouze tím způsobem, že bude účastníkům řízení zachována možnost brojit proti materiálním podmínkám podání žádosti o přenesení příslušnosti. Obecně ve vztahu k problematice použití čl. 15 nařízení pak opatrovník odkázal na recentní judikaturu SDEU, představovanou rozsudkem ze dne 27. 10. 2016 ve věci C-428/15 Child and Family Agency proti J. D.
Vedlejší účastnice - matka nezletilého - ve svém vyjádření naproti tomu označila závěry obecných soudů za správné, přičemž zdůraznila, že kritéria stanovená v čl. 15 odst. 1 a 3 nařízení splňuje nejlépe právě Španělsko. Vedlejší účastnice dále zrekapitulovala rozhodnutí španělských soudů vydaná ve věci rodičovské odpovědnosti i výživy k nezletilému a odmítla tvrzení stěžovatele, že tato rozhodnutí jsou toliko předběžné povahy. Podle matky nezletilého jde o rozhodnutí konečná a definitivní přesto, že dosud nebylo rozhodnuto o rozvodu účastníků, ani o vypořádání společného jmění manželů. S tímto ostatně počítá evropský právní řád, jmenovitě příslušná nařízení Evropské unie, při jejichž uplatnění mohou evropské soudy o předmětných otázkách rozhodovat samostatně.
Na shora zmíněná vyjádření účastníků reagoval stěžovatel replikou, v níž Nejvyššímu soudu vytkl mechanickou aplikaci rozhodnutí SDEU sp. zn. C-428/15 ze dne 27. 10. 2016, tzn. nezohlednění návaznosti na rozvodové řízení. Jak již upozorňoval v ústavní stížnosti, ve Španělsku probíhá konečná úprava poměrů k dítěti současně s rozvodem a vypořádáním společného jmění manželů, zatímco v České republice lze manželství rodičů rozvést až po pravomocné úpravě poměrů k nezletilému. V důsledku předání příslušnosti ve věci rodičovské odpovědnosti do Španělska dojde podle stěžovatele k zablokování všech řízení, o výchově i rozvodu, neboť španělský soud nemůže ve věci pravomocně rozhodnout, když příslušnost k rozvodu je nepřenosně dána českému soudu. Bez konečného rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilému bude pak stěžovatel nucen setrvat v manželství s vedlejší účastnicí až do doby, než nezletilý dosáhne věku 18 let, což je zcela v rozporu s principy právního státu, zejména s právem na přiměřenou délku řízení. Stěžovatel vedle toho rozporoval naplnění podmínky zvláštního vztahu nezletilého ke Španělsku ve smyslu čl. 15 odst. 3 nařízení a rovněž namítal, že odkaz na rozsudek SDEU sp. zn. C-184/14 ze dne 16. 7. 2015 není relevantní, neboť v nyní projednávané věci nedochází k tomu, že by dva různé soudy chtěly upravit výživné ke stejnému dítěti. Ohledně lhůty k předání příslušnosti stěžovatel vyslovil domněnku, že okamžik, kdy je žádost doručena styčnému soudci dožádané strany, a datum následného postoupení příslušnému španělskému soudu, se pravděpodobně nebude výrazně lišit. Pakliže ze spisu nebyl patrný okamžik doručení žádosti Soudu I. instance č. 93 v Madridu, měl být tento záznam od španělského soudu vyžádán. Jestliže by ani tak nebylo možno předmětné datum zjistit, bylo lepší zachovat příslušnost českého soudu, která byla nepochybná, než spoléhat na to, že k převzetí příslušnosti došlo podle pravidel včas. Stěžovatel konečně vyvracel teze vedlejší účastnice, že rozhodnutí španělských soudů ve věci výchovy nezletilého představují definitivní úpravu vztahů rodičů k nezletilému a vyzýval Ústavní soud, aby se vyjádřil k platnosti těchto rozhodnutí z hlediska mezinárodního práva, pakliže byla vydána před převzetím příslušnosti, resp. na základě příslušnosti domnělé. Závěrem stěžovatel konstatoval, že na námitkách obsažených v ústavní stížnosti setrvává.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah připojeného spisového materiálu, jakož i vyjádření účastníků řízení, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud zdůrazňuje, že se, jak již bylo výše naznačeno, zabýval výlučně ústavněprávními aspekty případu, přičemž z tohoto hlediska identifikoval v rámci podání stěžovatele dva základní okruhy námitek. První představovala námitka nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Druhý okruh potom spočíval v tvrzeném popření práva na zákonného soudce v důsledku protiprávního přenesení příslušnosti na španělské soudy.
Pokud jde o první okruh, Ústavní soud nemohl přisvědčit názoru stěžovatele, že nebyly vypořádány jeho námitky, resp. námitky ÚMPOD, vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy, a že napadená rozhodnutí jsou z tohoto důvodu nepřezkoumatelná. Z jejich obsahu je naopak zřejmé, že se obecné soudy otázkou výkladu čl. 15 nařízení, jakož i všemi dalšími relevantními okolnostmi, vážícími se k přenesení příslušnosti dle citovaného ustanovení, zabývaly a své závěry logicky a srozumitelně zdůvodnily. Zejména Nejvyšší soud věnoval detailní pozornost všem problematickým otázkám, vyskytujícím se ve stěžovatelově kauze, a na tyto komplexně reagoval.
Ústavní soud ve své judikatuře vztahující se k požadavkům na řádné odůvodnění jako komponentě práva na spravedlivý proces zdůrazňuje, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tedy "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tak co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
Nahlíženo touto optikou Ústavní soud neshledává porušení principů spravedlivého procesu v tom, že obecné soudy výslovně nereagovaly na tvrzení stěžovatele o hrozbě procesního "patu", spočívajícím v zablokování řízení o rozvodu manželství, resp. ve věci výživy nezletilého. Z kontextu odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že obecné soudy nepovažovaly tuto okolnost za relevantní pro rozhodnutí ve věci, kterýžto implicitní závěr nijak nevybočil z mezí ústavnosti. Je totiž zřejmé, že predikce budoucího postupu obecných soudů v dalších souvisejících řízeních, jež předkládal stěžovatel, jsou pouze hypotetické a především nezohledňují vzájemné postavení norem evropského a vnitrostátního práva. Nařízení je přímo účinným právním předpisem Evropské unie a jako takové má aplikační přednost před normami vnitrostátního práva. Řečené znamená, že i kdyby vnitrostátní procesní normy nebyly na možnost přenosu příslušnosti do všech důsledků připraveny, nemůže tato skutečnost být důvodem pro odmítnutí uplatnění čl. 15 nařízení jakožto normy evropského práva. Pokud by přenesení příslušnosti ve věci výchovy přece jen působilo obtíže v jiných řízeních, jsou obecné soudy povinny provést takový výklad procesních předpisů, který umožní dosáhnout účelu a smyslu sledovaného nařízením a vyloučí případné absurdní důsledky způsobené striktní aplikací norem vnitrostátního práva.
Co se týče druhého okruhu námitek, tento je tvořen polemikou se závěrem obecných soudů o naplnění podmínek pro přenesení příslušnosti dle čl. 15 nařízení. Ústavní soud se v dané souvislosti zabýval otázkou, zda obecnými soudy podaná interpretace a aplikace ve věci relevantního evropského a vnitrostátního práva nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva (k němuž náleží i právo komunitární) lze přitom za protiústavní považovat tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Jak si Ústavní soud ověřil, obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušnou právní úpravu, jež v uspokojivé míře vyložily. Tento svůj postup také řádně osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární či nadmíru formalistická.
Nutno podotknout, že podstatná část argumentů stěžovatele míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal k otázce výkladu čl. 15 nařízení jiný právní názor než Nejvyšší soud. V tomto ohledu je ovšem třeba zdůraznit, že je to právě Nejvyšší soud, komu přísluší sjednocovat judikaturu nižších soudů, což také v tomto případě učinil, když o věci rozhodl meritorně. Ústavní soud přitom nezjistil, že by Nejvyšší soud při formulaci svých závěrů vybočil z mezí své kompetence nebo že by jeho závěry bylo možno označit v jakémkoliv směru za extrémní. Za těchto okolností nebyl dán prostor pro to, aby Ústavní soud úvahy Nejvyššího soudu jakkoliv přehodnocoval. Právnímu názoru Nejvyššího soudu, že šestitýdenní lhůta pro přenesení příslušnosti počíná běžet okamžikem doručení žádosti příslušnému soudci dožádaného soudu, nelze z pohledu Ústavního soudu nic vytknout. Konzistentně s tímto názorem pak Nejvyšší soud konstatoval pochybení soudů nižších stupňů, které okamžik doručení nezjišťovaly. Potud se nepochybně jedná o závěry, mající obecnou platnost. Určení data doručení při absenci relevantních podkladů je naproti tomu zjevně situací atypickou, která závisí na individuálním vyhodnocení všech okolností, vážících se k projednávané žádosti. Nejvyšší soud takové posouzení provedl, přičemž uzavřel, že lhůta pro převzetí příslušnosti byla dodržena, a to z důvodů, které v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl. Ústavní soud, i s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, uvážení Nejvyššího soudu, týkající se předmětné otázky, respektuje. Ústavní soud nesdílí obavu ÚMPOD, že by názor Nejvyššího soudu vyslovený v této konkrétní věci mohl založit praxi, kdy by docházelo k obcházení lhůty stanovené v čl. 15 odst. 5 nařízení. Nejvyšší soud jednoznačně vymezil správný postup při přenesení příslušnosti, nicméně v nyní posuzovaném případě byl nucen se vypořádat s určitými specifickými okolnostmi, přičemž zvolil řešení, které dle jeho názoru nejlépe odpovídalo zásadám a principům, na nichž je nařízení vystavěno (zejména hledisko nejlepšího zájmu dítěte). Jeho stanovisko považuje Ústavní soud v rovině práva ústavního za akceptovatelné.
Jelikož tedy Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenal (negativně) i osud dalšího návrhu stěžovatele, konkrétně návrhu na přednostní projednání věci, jemuž Ústavní soud nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu