ECLI:CZ:US:2017:1.US.3623.17.1
sp. zn. I. ÚS 3623/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeným Mgr. Petrem Šimkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zahradní 1297, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 64/2017-3659 ze dne 13. září 2017 a usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 54 T 6/2011 ze dne 24. října 2016, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel společně s odsouzeným M. H. podali návrh na obnovu řízení ke Krajskému soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 54 T 6/2011, v níž byli obžalovaní, mezi nimi stěžovatel a M. H., uznáni vinnými ze zvláště závažného zločinu krádeže a přečinu porušování domovní svobody. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců. Krajský soud návrhu stěžovatele nevyhověl, neboť byl založen jen na nevěrohodné změně výpovědi M. H.*). Následnou stížnost Vrchní soud v Olomouci zamítl jako nedůvodnou.
2. Proti výše uvedeným usnesením podal stěžovatel ústavní stížnost s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a osobní svobodu, jíž byl zbaven z důvodů nepředvídaných zákonem. K porušení těchto práv došlo zejména nesprávným a nedostatečně odůvodněným zamítnutím návrhu. Stěžovatel měl za to, že tato usnesení jsou projevem libovůle a excesu soudů. M. H. podrobně*) popsal průběh své trestné činnosti i jeho odlišnosti od skutkového stavu zjištěného soudem v původním řízení. Stěžovatel dále zdůraznil, že se soudy smysluplně nezabývaly novými navrženými důkazy a při rozhodování o obnově řízení přisuzovaly nepřiměřený význam skutečnostem, že stěžovatel a spoluodsouzený M. H. sdílejí společnou vězeňskou celu, jedná se o recidivisty v oblasti majetkových trestných činů a oba odsouzení s odstupem dvou týdnů podali návrh na obnovu řízení založený především na změně jejich výpovědi jako nové skutečnosti odůvodňující obnovu řízení.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Účelem řízení o návrhu na povolení obnovy řízení není přezkoumat zákonnost, popř. odůvodněnost původního rozhodnutí. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení sp. zn. II. ÚS 1364/10 ze dne 9. 6. 2010 a obdobně také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56].
5. I přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním. Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673), odst. 13; či výše cit. nález sp. zn. III. ÚS 608/10]. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [odst. 39 nálezu sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343)].
6. Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je na místě rozhodnout o povolení obnovy (již cit. nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 a sp. zn II. ÚS 2445/08).
7. Novotou ve smyslu §278 trestního řádu přitom mohou být i změněné skutečnosti, které sice byly v původním řízení dokazovány, ale se zcela jiným výsledkem (srov. rozsudek NS sp. zn. 5 Tz 100/2007 ze dne 27. 3. 2008 a usnesení č. j. 8 Tz 33/2013-26 ze dne 21. 8. 2013). Novým důkazem je tedy v tomto smyslu v zásadě i výpověď podstatně změněná oproti výpovědi z původního řízení (srov. rozsudek NS ČSR sp. zn. 7 Tz 1/80 z 25. 1. 1980). Trestní řád ostatně jednoznačně vyžaduje, aby skutečnosti či důkazy nebyly známy soudu, ne tak ostatním procesním subjektům.
8. V nynější věci stěžovatel uvedl jako novou skutečnost zejména změnu výpovědi M. H.*), ve které se přiznal ke spáchaným trestným činům, nicméně rozporoval výši odcizené částky a to, kdo mu při trestném činu pomáhal. Tyto nové skutečnosti v předchozím řízení údajně neuvedl na základě doporučení svého obhájce.
9. Hodnocení věrohodnosti takové výpovědi pro potřeby obnovy řízení ovšem náleží krajskému soudu, který se v dostatečném rozsahu zabýval a vypořádal se všemi skutečnostmi, které stěžovatel uvedl. Krajský soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele (současně i druhého odsouzeného M. H.) nejsou věrohodná: kromě podrobných úvah k nepřesvědčivosti důvodů, pro které měli stěžovatel a M. H.*) skutečnosti o průběhu trestné činnosti zamlčet v původním řízení, soud přihlédl i k okolnostem, že odsouzení jsou dobře znalí trestního procesu a sdílí jednu celu ve věznici, což jim dává možnost svá tvrzení koordinovat a využívat drobností.
10. Úkolem Ústavního soudu není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
11. Důvody pro takový postup však v předložené věci dány nejsou. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že se obecné soudy návrhem stěžovatele procesně řádně, logicky a věcně přiléhavě zabývaly. To platí i pro ostatní nové důkazy, které stěžovatel nabídl, zejména pak zadluženost a trestní stíhání poškozeného. Zde krajský soud přiléhavě uvedl, že takový důkaz nezpochybňuje původní skutkový závěr, že poškozený odcizenou částku fakticky měl (zda legálně není rozhodné).
12. Jde tedy o věcně stejný závěr, jaký Ústavní soud dříve zaujal ve vztahu k obdobné ústavní stížnosti spoluodsouzeného M. H. (usnesením sp. zn. II. ÚS 3540/17 ze dne 21. 11. 2017 není Ústavní soud podle §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu formálně vázán).
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu
------------------
*) ve znění opravného usnesení ze dne 12. 4. 2018