ECLI:CZ:US:2017:1.US.3796.17.1
sp. zn. I. ÚS 3796/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Vorla, zastoupeného JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem, se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2017 č. j. 21 Cdo 4556/2016-113, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2016 č. j. 19 Co 551/2016-86 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 5. 2. 2016 č. j. 6 C132/2015-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1. Listiny a právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny. Dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozhodnutím zrušil Nejvyšší soud rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pouze ohledně zamítnutí žaloby co do částky 5 566 Kč, což stěžovatel nerozporuje. Stěžovatel se svou žalobou domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu 144 272,56 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 138 706,56 Kč od 24. 4. 2015 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že stěžovatel a jím žalovaný zaměstnavatel uzavřeli dne 1. 12. 2014 pracovní smlouvu, na základě které stěžovatel pracoval u žalovaného jako obsluha CNC pily, přičemž dne 15. 12. 2014 při výkonu sjednané práce utrpěl úraz. Okresní soud v Prachaticích napadeným rozsudkem ze dne 5. 2. 2016 č. j. 6 C 132/2015-66 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli 63 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 25. 4. 2015 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do 81 272,56 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 75 706,56 Kč od 25. 4. 2015 do zaplacení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 5. 2016 č. j. 19 Co 551/2016-86 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby, ve výrocích o nákladech řízení jej změnil. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele napadená rozhodnutí zrušil a v odůvodnění svého napadeného rozsudku uvedl mimo jiné i to, že rozdílnost právní úpravy odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v zákoníku práce od úpravy obsažené v občanském zákoníku, která je důsledkem relativní samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu, je odůvodněna odlišností pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních, danou povahou závislé práce. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že při stanovení náhrady za bolest způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem (nemocí z povolání), ke kterému došlo poté, co dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se až do 30. 9. 2015 postupuje (s výjimkou případů, na které se vztahuje ustanovení §10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že dovolací soud sice jeho dovolání vyhověl, ale je přesvědčen, že i přesto bylo zasaženo do jeho základních práv, a to právním závěrem dovolacího soudu připouštějícím rozdílnost právní úpravy odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v případě úrazu zaměstnance oproti úrazu jedince v jiné činnosti než zaměstnání (například v silničním provozu).
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
5. V nynější věci stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla zrušena rozhodnutí krajského a okresního soudu. Je tak zřejmé, že řízení v předmětné věci před obecnými soudy napadeným derogačním rozhodnutím Nejvyššího soudu neskončilo, ale stále běží. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatel neměl k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Vzhledem k probíhajícímu řízení před obecnými soudy dosud fakticky nedošlo ke vzniku namítané újmy na základních právech a svobodách stěžovatele, neboť k ní může zásadně dojít až s pravomocným skončením řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Přípustnost ústavní stížnosti nemůže založit ani nesouhlas stěžovatele s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ten sám o sobě nemůže způsobit zásah do práv stěžovatele, teprve případný konečný neúspěch stěžovatele v soudním řízení, založený na kritizovaném právním názoru, by byl případně způsobilý vést k závěru o přípustnosti ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
7. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka