ECLI:CZ:US:2017:1.US.656.17.1
sp. zn. I. ÚS 656/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti JUDr. Jarmily Skaunicové, zastoupené JUDr. Milošem Sobotkou, advokátem se sídlem v Tišnově, Jungmannova 68, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 26 Cdo 1418/2016-409, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2015 č. j. 21 Co 435/2013-364 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. února 2013 č. j. 14 C 139/2001-292, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. března 2017, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces.
2. Z podané ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 14 C 139/2001 vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. února 2013 č. j. 14 C 139/2001-292 bylo v právní věci žalobkyně MAFRA, a. s., o zaplacení částky 1 343 177,57 Kč s příslušenstvím rozhodnuto tak, že ve výroku I. bylo řízení co do smluvní pokuty ve výši 0,1 % za každý den prodlení v kapitalizované výši 342,56 Kč zastaveno, ve druhém výroku byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výroku specifikovanou a ve třetím výroku byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 226 929,87 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. října 2015 č. j. 21 Co 435/2013-364 odvolání stěžovatelky do výroku I. odmítl, ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelce uložil povinnosti zaplatit žalobkyni 1 342 835 Kč a dále uložil stěžovatelce nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 190 118,81 Kč a před odvolacím soudem ve výši 16 940 Kč.
4. Stěžovatelka oba vydané rozsudky napadla dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 26 Cdo 1418/2016-409 řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil, proti rozsudku odvolacího soudu odmítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč.
5. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že žalobkyně řádně neformulovala svůj žalobní návrh (petit) ke dni podání žaloby, ani v průběhu dalšího řízení, nedokázala předložit relevantní návrh a především jednoznačně nevyvolala fikci dokonalého návrhu zpětně k podání žaloby v roce 2001, neboť smluvní pokuta je samostatný majetkový nárok, jenž se samostatně i žaluje, nikoliv jako příslušenství. Dále stěžovatelka namítala, že soud v rámci koncentrace řízení nepostupoval v souladu s ustálenou soudní praxí především s ohledem na koncentraci řízení podle §118a o. s. ř., ačkoliv byla žalobkyně poučena, výzvě soudu nevyhověla, avšak soud pro nesplnění výzvy žalobu neodmítl a místo toho opětovně, nad rámec běžné soudní praxe žalobkyni znovu poučil. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšším soudem byla odmítnuta argumentace stěžovatelky podle ustanovení §545 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, když stěžovatelka dovolacímu soudu dokázala, že prodlení s platbou podnájmu jednoznačně nezavinila a rovněž dovolacímu soudu vytýkala, že vyloučil rozpor výše smluvní pokuty s dobrými mravy.
7. Podle názoru stěžovatelky jsou skutková zjištění ve věci v extrémním rozporu s právními závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy a její právo na spravedlivý proces bylo porušeno především v aspektu vymezení a včasného řádného žalování smluvní pokuty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.
11. Posuzovaná ústavní stížnost představuje opakování námitek uvedených v podaných opravných prostředcích a polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
12. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Odvolací soud se podrobně zabýval námitkami vznesenými stěžovatelkou v podaném odvolání, tj. aktivní legitimací žalobkyně, námitkou promlčení, výší smluvní pokuty a jejím rozporem s dobrými mravy. Zabýval se i kompenzační námitkou vznesenou stěžovatelkou v průběhu řízení a v odůvodnění svého rozhodnutí pak vysvětlil, proč zamítl další důkazy, jejichž provedení stěžovatelka navrhovala.
13. Dovolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud uvedla žalobkyně po výzvě soudu podle §43 odst. 1 o. s. ř., za jaké období a v jaké výši požaduje po stěžovatelce zaplacení smluvní pokuty, pak i když výši požadované smluvní pokuty "nesumarizovala" (jak jí stěžovatelka vytýká), vadu spočívající v nesprávném vymezení žalobního petitu, odstranila, čímž nastala fikce, že žaloba byla bez vad již od počátku. Z uvedených závěrů vycházel správně i odvolací soud při posuzování počátku běhu promlčecí doby, když zkoumal, kdy poprvé žalobkyně u soudu uplatnila nárok na zaplacení smluvní pokuty. Dovolací soud rovněž konstatoval, že smluvní pokuta ve výši 0,1 % za každý den prodlení z dlužné částky neodporuje dobrým mravům a pokud stěžovatelka vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně aplikoval ustanovení §545 odst. 3 občanského zákoníku, neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
14. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
15. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
16. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu