ECLI:CZ:US:2017:1.US.68.17.1
sp. zn. I. ÚS 68/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Květoslavy Jurášové, zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem Štefánikova 58/31, 742 21 Kopřivnice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 758/2015-72 ze dne 3. 10. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou z rušené držby domáhala uložení povinnosti zdržet se zásahu do držby a zajistit jí dodávku pitné vody do domu č. p. X v T., okres Nový Jičín. Žalobě vyhověl Okresní soud v Novém Jičíně usnesením č. j. 6 C 356/2015-15 ze dne 27. 11. 2015. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí nalézacího soudu a žalobu zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka uvedla, že držba trvala po mnohaletou dobu před podáním žaloby a měla znak pokojnosti. V této souvislosti namítla, že pro podání žaloby bylo rozhodující, že to byl žalovaný, kdo se sám, nebo za pomoci třetích osob snažil a následně fakticky přívod pitné vody stěžovatelce zastavil, tedy že jeho činností, z jeho uzamčené studny nacházející se na jeho pozemku k rušení držby došlo. Stěžovatelce proto dle jejích slov nelze vytýkat a přičítat jí k tíži, že ona sama neví, jak, kde a jakým způsobem k přerušení dodávky pitné vody ze studny žalovaného došlo. Pokud odvolací soud nepřipustil výslech svědků, jež měli právě ono svémocné rušení držby ze strany žalovaného prokázat, s odůvodněním, že rušební čin popsaný až u ústního jednání odvolacího soudu je jiný, než tvrdila v žalobě, a tedy až po uplynutí prekluzivní lhůty šesti týdnů, pak tímto postupem odvolacího soudu bylo stěžovatelce upřeno právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka rovněž namítla značné prodlení odvolacího soudu při jednání v této věci, jež samo o sobě zapříčiňuje trvající stav rušené držby. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaného soudního aktu i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přisvědčuje tvrzení stěžovatelky o neexistenci judikatury vyšších soudů, která by řešila otázku zamítnutí žaloby na posesorní ochranu z důvodu prekluze pro změnu tvrzení žalobce ohledně okolností skutkového děje, na jehož základě došlo k samotnému rušebnímu činu. Zkoumání ústavní konformity této otázky však nemá pro rozhodnutí Ústavního soudu s ohledem na následující skutečnosti význam. Odvolací soud totiž postavil své rozhodnutí též na tom, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat svémocné rušení držby žalovaným, neboť žalobou vylíčený skutek stěžovatelka v odvolacím řízení diametrálně změnila. V této souvislosti poukázal na to, že titíž navrhovaní svědci, kteří měli doložit rušební čin původně v žalobě vylíčený, byli rovněž navrženi k prokázání rušebního činu, který se měl dle nových tvrzení stěžovatelky odehrát zcela jinak. Za této situace nelze krajskému soudu vytýkat, že pro tento rozpor výslechy svědků odmítl provést. Je zřejmé, že změnou svého postoje za odvolacího řízení stěžovatelka výrazně snížila šance na úspěch své žaloby, neboť nebyla-li schopna dostatečně hodnověrně vylíčit samotný rušební akt, tím méně mohla být přesvědčivá její argumentace o jeho svémocnosti ze strany žalovaného. Přitom důkazní břemeno leží právě na žalobci (§177 odst. 1 občanského soudního řádu).
Nadto nelze přehlédnout, že stěžovatelka ve skutečnosti neprokázala samou existenci držby. Stěžovatelka sice do soudního spisu založila smlouvu o dodávce pitné vody z 2. 2. 1997 (č. l. 11 a č. l. 24), ta ovšem prokazuje existenci držby právního předchůdce stěžovatelky a na jeho osobu se také výslovně omezuje (srov. poslední ustanovení). To dokonce stěžovatelka sama potvrdila ve svém vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 26. 1. 2016, v němž uvedla, že stěžovatelka se spolu s matkou žalovaného snažily navzájem dohodnout na dodávce vody, k tomu ovšem již nedošlo, neboť matka žalovaného zemřela (č. l. 33). Uvedené naopak svědčí o závěru o neexistenci práva stěžovatelky na odběr pitné vody, a tím i jeho držby. Dle §178 občanského soudního řádu platí, že soud se v řízení omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení. Ani jeden ze soudů se základní otázkou zjištění poslední držby řádně nezabýval, to ovšem ke škodě žalovaného, který absenci práva a jeho držby v průběhu řízení v prvé řadě namítal. Přitom existence držby musí být prokázána alespoň v dostatečné míře pravděpodobnosti, čemuž stav spisového materiálu rozhodně nenasvědčuje. I kdyby tedy Ústavní soud snad dospěl k závěru, že zamítnutí stěžovatelčiny žaloby z důvodu prekluze způsobené jejím ex post změněným skutkovým základem poškodilo stěžovatelku na jejím právu na spravedlivý proces, nemohlo by to ve výsledku vést ke změně rozhodnutí ve prospěch stěžovatelky.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu