ECLI:CZ:US:2017:1.US.870.17.1
sp. zn. I. ÚS 870/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Zbyňka Kopeckého, zastoupeného Mgr. Janem Nedomou, advokátem, se sídlem Nový Malín 426, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2016 č. j. 21 Cdo 5057/2016-350, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. června 2016 č. j. 25 Co 172/2016-331 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. října 2015 č. j. 10 C 41/2010-265, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. března 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. října 2015 č. j. 10 C 41/2010-265 byla zamítnuta žaloba podaná stěžovatelem na určení, že rozvázání pracovního poměru stěžovatele k žalovanému Lesy České republiky, s. p., listinou ze dne 28. dubna 2010, označenou jako okamžité zrušení pracovního poměru, je neplatné. K odvolání podanému stěžovatelem, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. června 2016 č. j. 25 Co 172/2016-331 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
3. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas s napadenými rozhodnutími a má za to, že postupem dovolacího soudu došlo k odepření spravedlnosti a jeho rozhodnutí pokládá za výraz protiústavnosti. Stěžovatel má za to, že v dovolání specifikoval své důvody pro podání dovolání a vymezil jejich přípustnost, přičemž onou otázkou hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxi, je podle jeho názoru otázka, která zatěžovala důkazní břemeno stěžovatele ohledně prokázání jeho bezdůvodného obohacení při těžbě dřeva. Stěžovatel má za to, že nebyly splněny předpoklady při řešení otázky jeho případného obohacení, přičemž prokazování v této otázce zatěžovalo žalovaného, že tyto předpoklady obohacení byly splněny, nikoliv stěžovatele a důkazy byly postaveny pouze na rámci výpovědi zaměstnanců žalovaného při absenci písemných listin. Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy vycházely z nepravomocných rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele a opíraly tak svůj úsudek o nepravomocně ukončené trestní řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadal zejména provedené důkazní řízení, když obecné soudy řádně nevyhodnotily provedené důkazy, či je vůbec neprovedly, resp. pečlivě nepřihlédly ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, a hodnocení důkazů je v extrémním rozporu s vyvozenými právními závěry. Podle tvrzení stěžovatele, závěr o skutkovém stavu věci ve svém souhrnu nevytváří celkový skutkový obraz.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
6. V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání ve smyslu §236 a násl. o. s. ř., na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Z citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje jen jejich řádné uplatnění, ale musí být o nich ze strany příslušného orgánu i rozhodnuto. V případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je podmínkou její přípustnosti vyčerpání dovolání, jestliže může být založena jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. [srov. usnesení ze dne 4. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17, ze dne 21. února 2017 sp. zn. II. ÚS 2350/15, ze dne 24. června 2016 sp. zn. III. ÚS 610/16, ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 a ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)].
7. V dané věci směřovala ústavní stížnost i proti rozsudkům okresního a krajského soudu, proti nimž bylo za podmínek plynoucích z §237 o. s. ř. přípustné dovolání. Předmětné dovolání sice bylo podáno, důvodem jeho odmítnutí podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. však bylo to, že neobsahovalo údaje o tom, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), když podle judikatury dovolacího soudu není způsobilým vymezením pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř., a dále v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Nešlo tedy o odmítnutí pro nepřípustnost z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, u něhož by byla zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Dovolání naopak nebylo v důsledku těchto vad ze strany stěžovatele efektivně vyčerpáno, a proto ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu (stejně jako jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně) není přípustná.
8. Přípustnost ústavní stížnosti je tak dána pouze v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
9. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti usnesení dovolacího soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.
12. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se dovolací soud nedopustil pochybení tím, že odmítl dovolání stěžovatele z důvodu absence zákonem stanovených náležitostí. Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
13. Z obsahu stěžovatelem podaného dovolání ze dne 7. září 2016 Ústavní soud ověřil, že podstatou námitek stěžovatele byl nesouhlas s tím, k jakým důkazům odvolací soud přihlížel, jak důkazy hodnotil a jaký závěr o skutkovém stavu věci na základě těchto důkazů učinil. Ústavnímu soudu nezbylo než přisvědčit závěru dovolacího soudu, že stěžovatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že jde o náležitost dovolání, jež podle §241b odst. 3 o. s. ř. může být doplněna jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání nebo lhůty stanovené k odstranění nedostatku podmínky právního zastoupení, bylo dovolání zatíženo vadou, která nebyla ve lhůtě odstraněna a pro niž nebylo lze v dovolacím řízení pokračovat. V postupu dovolacího soudu nelze proto spatřovat porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je tedy zřejmé, že stěžovatel uplatnil tento procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat a dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř.
15. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti v části, ve které směřuje proti usnesení dovolacího soudu, pro její zjevnou neopodstatněnost. Ve zbytku ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu