ECLI:CZ:US:2017:2.US.1000.17.1
sp. zn. II. ÚS 1000/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem, se sídlem Nákladní 3002/2, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1731/2016-19 ze dne 17. ledna 2017, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 216/2016-294 ze dne 23. srpna 2016 a rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 19 T 29/2016-274 ze dne 3. června 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné.
4. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
5. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že soudy rozhodly ve věci, aniž by reflektovaly jiný názor, opřený o zohlednění nesplnění zákonných povinností ze strany poškozené společnosti, plynoucích ze zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"). Stěžovatel nepopírá, že při sjednávání smlouvy o půjčce s poškozenou společností sdělil nepravdivé informace, má však za to, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku trestného činu podvodu. Odkazuje na to, že poškozená společnost měla dle §9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru při sjednávání smlouvy povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Soudy se však takovou nečinností poškozené společnosti nezabývaly a nevyjasnily, proč toto spoluzavinění vzniku škody nelze chápat jako důvod pro neexistenci omylu na její straně. Nadto má za to, že škodlivost jeho jednání je nízká a nebezpečnost pro společnost takřka žádná, když šlo o vztah spotřebitelský, a stěžovatel svým jednáním nezpůsobil na cizím majetku žádnou škodu a sebe neobohatil, neboť díky oddlužení bude poškozené společnosti zapůjčený finanční obnos vrácen. Protože tento institut je efektivní a schopný napravit závadný stav ve věci, přičemž poškozená společnost neposoudila řádně schopnost stěžovatele splácet zapůjčené peníze, neměla být na projednávanou věc uplatňována trestní represe, ale poškozená se měla s problematickou situací vypořádat za použití soukromoprávních institutů.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť i když při uzavírání smlouvy uvedl nepravdivé údaje, poškozená společnost tyto údaje řádně neověřila, čímž porušila svou zákonnou povinnost.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
9. Ústavní soud se tedy mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.
10. Z obsahu ústavní stížnosti je však přes odkazovaný článek 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 Úmluvy zřejmé, že stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími uplatněním námitek, které již předtím adresoval soudům všech stupňů, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry formulované v soudních rozhodnutích podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však, jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud nemá.
11. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že soudy neřešily jeho klíčové tvrzení o absenci objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na neobezřetnost poškozené společnosti. Touto námitkou se zabýval již soud prvního stupně, který nehodnotil jako významnou stěžovatelem poukazovanou okolnost, že si poškozená společnost řádně neověřila jím uváděné nepravdivé údaje, a za podstatné označil, že stěžovatel podpisem smlouvy dal zcela jednoznačně najevo, že podmínky návratnosti prostřednictvím pravidelných týdenních splátek akceptuje, ačkoliv žádný takový záměr řádně půjčku splácet od počátku neměl. Odvolací soud se s názorem nalézacího soudu ztotožnil, přičemž nad rámec jeho argumentace zdůraznil, že jednání stěžovatele bylo od počátku doprovázeno úmyslem získané peněžní prostředky nevrátit, což vyplývá ze všech zjištěných a soudem vyjmenovaných skutečností. Přístup poškozené společnosti, ve které stěžovatel shledává nedostatečnou obezřetnost a lehkomyslnost, nemá ani dle názoru odvolacího soudu pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele žádný vliv, když dokonce ani povědomí poškozeného o finanční situaci dlužníka nebo míra znalosti jeho ekonomické situace nezbavuje dlužníka trestní odpovědnosti za takové jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1536/2011 ze dne 15. 2. 2012). Nadto se dle zjištění nalézacího soudu nejednalo o situaci, kdy by poškozená společnost jednala zcela lehkomyslně, jak tomu bývá např. u půjček poskytovaných po telefonu nebo e-mailem, bez ověření údajů o žadateli, neboť v případě stěžovatele poškozená společnost požadovala podrobné informace o jeho osobních a majetkových poměrech.
12. Posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická i s obsahem podaného dovolání, s jehož argumentací se Nejvyšší soud v mezích uplatněného dovolacího důvodu vypořádal, a to i s odkazem na příslušnou judikaturu, řešící obdobnou problematiku (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 ze dne 6. 11. 2003). Ústavní soud přitom neshledal žádný důvod, aby konzistentní závěry dovolacího soudu jakkoliv přehodnocoval. Pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele je relevantní zjištění, že poškozená společnost požadovala po stěžovateli podrobné informace o jeho osobních a majetkových poměrech, přičemž stěžovatel uvedl záměrně zcela nepravdivé informace o svých příjmech i závazcích, neboť přestože svým podpisem stvrdil, že dosahuje příjmů ve výši 54 000 Kč měsíčně a nemá žádné závazky, ve skutečnosti neměl žádný oficiální příjem a jeho splatné dluhy v době vyplnění žádosti o půjčku daleko přesahovaly částku 3 000 000 Kč. Na poškozené společnosti tak vylákal půjčku, o níž dopředu věděl, že ji nebude řádně splácet, což také nečinil, a poškozené společnosti tím způsobil škodu značně přesahující dolní hranici škody nikoliv nepatrné.
13. Pokud tedy dovolací soud, jemuž především přísluší sjednocovat soudní judikaturu a činit výklad podústavních předpisů [srov. ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], v souladu se závěry soudů prvního a druhého stupně a s odkazem na svou judikaturu dovodil trestní odpovědnost stěžovatele, nelze jeho řádně odůvodněným závěrům z ústavního hlediska cokoli vytknout.
14. Stěžovatelův poukaz na nerespektování zásady ultima ratio, kdy soudy nepřihlédly k ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, je nepřípadný. Existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného trestním jednáním stěžovatele, sama o sobě nezakládá nutnost postupu podle této právní normy bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou především prostřednictvím postihu trestných činů, za něž jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (viz §13 odst. 1 tr. zákoníku). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo. V souzené věci přitom nejde s ohledem na všechny zjištěné okolnosti o takovou společenskou škodlivost jednání stěžovatele, pro kterou by postačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
15. Stěžovatelova argumentace tedy Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Postup soudů, vyjádřený v napadených rozhodnutích, tak lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu