ECLI:CZ:US:2017:2.US.1014.17.1
sp. zn. II. ÚS 1014/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Hruškové, zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem, se sídlem Muchova 9/223, 160 00 Praha 6, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2016, č. j. 20 Cdo 5076/2016-193, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro odepření práva na soudní ochranu. Stěžovatelka rovněž Ústavní soud požádala podle §39 zákona o Ústavním soudu o přednostní vyřízení její věci.
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. ledna 2016, č. j. 20 Cdo 5076/2016-193, odmítl podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dovolání povinné (stěžovatelky), jímž v exekuční věci brojila proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí jejího návrhu na zastavení exekuce vedené pro vymožení částky ve výši 318 652 Kč na základě soudem schválené dohody dědiců o vypořádání dědictví po zemřelém manželovi povinné a otci oprávněných. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a tuto skutečnost ani nebylo možné dovodit z obsahu dovolání.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Nejprve poměrně podrobně rekapituluje skutkový stav věci a okolnosti předcházející zahájení exekučního řízení. Obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci a formalistický přístup. Uvádí, že po celou dobu řízení poukazovala na protichůdné jednání oprávněných a České spořitelny, a. s., avšak soudy tyto skutečnosti nebraly do úvahy. Namítá, že k prodlení nedošlo jejím zaviněním, nýbrž právě v důsledku jí zmiňovaného protichůdného jednání oprávněných a České spořitelny, a. s., která podle názoru stěžovatelky jednala mimo zákon. Dále poukazuje na porušení dobrých mravů a úmyslné jednání oprávněných způsobit stěžovatelce škodu. Závěrem vyslovuje přesvědčení, že stav věci popsala dostatečným způsobem a její dovolání obsahovalo všechny potřebné náležitosti, aby z něj Nejvyšší soud mohl vyčíst, čeho se domáhá.
III.
4. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 8 příslušný spis.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu (čl. 91 Ústavy) je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti sice brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká formalistický přístup, avšak její ústavní stížnost se věnuje v podstatě pouze popisu skutkových okolností věci, jednání a chování jednotlivých zúčastněných osob a jejich hodnocení z pohledu stěžovatelky. Ve vztahu k samotnému rozhodnutí Nejvyššího soudu se omezuje pouze na konstatování, že v dovolání dodatečně popsala stav věci a dovolací soud mohl z jejího podání vyčíst, čeho se domáhá. Stěžovatelka tak svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavil jakoukoli relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu formalistický přístup, který její dovolání odmítl pro existenci vad, pro něž nebylo lze v dovolacím řízení pokračovat, neboť stěžovatelka nevymezila žádné z požadovaných kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř., resp. tato kritéria zcela pominula. K tomu Ústavní soud uvádí, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání, které neobsahuje vymezení kritérií jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.). Jelikož tak stěžovatelka neučinila a v dovolacím řízení nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud přistoupil k odmítnutí dovolání pro vady (§243c odst. 1 o. s. ř.), kterýžto krok řádně odůvodnil. Z ústavně právního hlediska mu tedy nelze nic vytknout. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 1092/15 ze dne 28. dubna 2015 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), "pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup." Jak Ústavní soud ověřil z obsahu dovolání, jež se součástí vyžádaného spisu, stěžovatelka daný zákonný postup, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektovala, neboť v dovolání ohledně přípustnosti neuvedla skutečně ničeho, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené.
8. Ze shora vyslovených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť mu vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu