ECLI:CZ:US:2017:2.US.1343.17.1
sp. zn. II. ÚS 1343/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Růženy Lopojdové, zastoupené JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem, AK se sídlem Solniční 11, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017 č. j. 21 Cdo 264/2016-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že postupem Nejvyššího soudu byla porušena ústavní práva stěžovatelky, a to předvídatelnost soudního rozhodování a oprávněná ochrana důvěry stěžovatelky v právo. V otázce rozhodování o náhradě nákladů řízení vykazuje rozhodnutí Nejvyššího soudu podle názoru stěžovatelky prvky justiční libovůle. Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, a to výrok jedna daného rozhodnutí, v části týkající se zamítnutí dovolání do částky 24 300 Kč a výrok dva, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení.
2. Stěžovatelka pracovala u zaměstnavatele GE Power s. r. o. na základě pracovní smlouvy od roku 1993. Zaměstnavatel dal stěžovatelce dne 28. 4. 2000 výpověď z pracovního poměru. Stěžovatelka následně podala žalobu na určení neplatnosti této výpovědi. Soud prvního stupně žalobě vyhověl a odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Po nabytí právní moci těchto rozhodnutí (11. 12. 2009) umožnil zaměstnavatel stěžovatelce opětovný výkon práce (od 6. 1. 2010) a současně uzavřel se stěžovatelkou dohodu o změně pracovní smlouvy. Stěžovatelce byla zaměstnavatelem následně dána opět výpověď z pracovního poměru a stěžovatelce bylo sděleno, že zaměstnavatel jí nemůže přidělovat práci podle pracovní smlouvy, a z toho důvodu stěžovatelka nebude ode dne 28. 1. 2010 do skončení pracovního poměru (31. 3. 2010) docházet do zaměstnání. Zaměstnavatel vyplatil stěžovatelce náhradu mzdy poskytovanou při překážkách na straně zaměstnavatele za období od 11. 12. 2009 do 31. 3. 2010 (vyjma období od 6. 1. do 27. 1. 2010) a poskytl jí odstupné. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, však zaměstnavatel podal dovolání a Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil. Stěžovatelka vzala žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zpět a soud zastavil řízení. Zaměstnavatel se tedy žalobou domáhal po stěžovatelce plnění, které jí poskytl jako náhradu mzdy a odstupné. Soud prvního stupně vyhověl žalobě a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2017 č. j. 21 Cdo 264/2016-132 dovolání stěžovatelky zamítl a uložil jí povinnost nahradit zaměstnavateli náklady dovolacího řízení. Toto rozhodnutí napadá žalovaná ve výše uvedeném rozsahu ústavní stížností.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že předpokládala, že jí za překážky v práci na straně zaměstnavatele v období od 28. 1. 2010 do 31. 3. 2010, kdy byl naplněn znak vykonávání ,,závislé práce", náleží nárok na náhradu mzdy. Z hlediska ustanovení §331 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2010, byla v době přijetí náhrady mzdy v dobré víře, že nárok na zaplacení této náhrady je opodstatněný. Nejvyšší soud však zaujal názor, že pokud neuplynula dovolací lhůta k podání mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacího soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, nebylo jisté, že stěžovatelce nárok na náhradu mzdy skutečně přísluší a dovodil, že v době přijetí náhrady se stěžovatelka nemohla ocitat v dobré víře. Takový výklad dobré víry zaměstnance nejenže není podle názoru stěžovatelky zárukou vyšší míry ochrany zaměstnance, ale není ani v souladu s principy vyjádřenými v §1a zákoníku práce. Po procesní stránce břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu k prokázání nedostatku dobré víry zatěžovalo žalobkyni.
7. Ústavní soud po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí vykazovalo výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Nejvyšší soud reagoval na všechny námitky stěžovatelky, a v odůvodnění rozhodnutí se velice podrobně vypořádal se všemi právními otázkami, nezbytnými pro rozhodnutí. Napadené rozhodnutí obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění. Rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se posouzení otázky dobré víry příjemce plnění je přitom v souladu s dosavadní judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 740/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 839/2015).
8. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním jejích námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
9. Stížnost dále směřuje proti výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu o nákladech řízení. Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení nanejvýš zdrženlivě, jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 či sp. zn. IV. ÚS 131/08). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09). Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ačkoliv Nejvyšší soud správně uvádí, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla zrušena nálezem Ústavního soudu, přiznává právní zástupkyni žalobce paušální výši odměny za zastupování advokátem. Nejvyšší soud se však v odůvodnění rozhodnutí vypořádal se způsobem, jakým dospěl k dané částce, a to s odkazem na povahu a okolnosti projednávané věci a složitost právní služby poskytnuté advokátem. Ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu o nákladech řízení tedy nelze spatřovat výše zmiňovaný prvek libovůle.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu