infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.05.2017, sp. zn. II. ÚS 1394/17 [ usnesení / ŠIMÍČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2017:2.US.1394.17.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2017:2.US.1394.17.1
sp. zn. II. ÚS 1394/17 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Oldřicha Štěpánka, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti výroku II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2017, č. j. 20 Co 421/2016-139, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Dne 8. 5. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku krajského soudu (resp. jeho shora vymezených výroků), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to především princip rovnosti účastníků řízení. 2. Z ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, č. j. 7 C 223/2015-68, uložil žalované MUDr. Z. Skříčkové povinnost zaplatit stěžovateli částku 50.000 Kč s úrokem z prodlení a uhradit náklady řízení ve výši 37.995 Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne 16. 2. 2010 dohodu, podle níž byla žalovaná povinna v případě prodeje přístrojů zubní laboratoře vyplatit stěžovateli polovinu čistého výtěžku. Uvedená dohoda nahradila původní smlouvu o půjčce, kterou poskytl stěžovatel žalované a kterou žalovaná použila na pořízení přístrojů zubní laboratoře. Žalovaná uzavřela dne 31. 5. 2015 kupní smlouvu s paní V. Sokolovou, které vybavení zubní laboratoře prodala za kupní cenu 300.000 Kč. Kupní cena měla být uhrazena ve dvou splátkách po 150.000 Kč ve dnech 30. 6. 2016 a 10. 1. 2017. První splátka byla žalované zaplacena se zpožděním dne 19. 9. 2016. Okresní soud na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že dluh žalované vůči stěžovateli se stal splatným následujícího dne po uzavření kupní smlouvy mezi žalovanou a V. Sokolovou, tedy dne 1. 6. 2015. Jelikož se stěžovatel domáhal zaplacení pouze částky 50.000 Kč, šlo podle okresního soudu o částku zjevně nepřesahující polovinu výtěžku, a to i po odečtení nákladů. Okresní soud z těchto důvodů uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 50.000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná se dostala se splněním dluhu do prodlení, přiznal okresní soud stěžovateli též právo na úroky z prodlení. 3. K odvolání žalované rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že v části výroku I, jímž bylo rozhodnuto o úroku z prodlení z částky 50.000 Kč za období od 10. 10. 2016 do zaplacení, rozsudek okresního soudu zrušil a řízení v této části zastavil (výrok I.). Dále rozhodl tak, že v části výroku I., jímž bylo rozhodnuto o úroku z prodlení z částky 50.000 Kč za dobu od 4. 10. 2015 do 9. 10. 2016 se rozsudek okresního soudu mění tak, že v této části se žaloba zamítá. Výrokem III. pak krajský soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů nalézacího řízení a že stěžovatel je povinen žalované nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 4.271 Kč (výrok IV.). 4. Odvolací soud zejména uvedl, že nesdílí závěr okresního soudu o splatnosti dluhu. Účastníci si totiž sjednali, že v případě prodeje přístrojů si čistý výtěžek rozdělí stejným dílem. Důležitý je tedy podle krajského soudu výklad pojmu čistý výtěžek. Podle jeho názoru je nutno tomuto slovnímu spojení rozumět tak, že jde o skutečně dosažený čistý příjem z prodeje. Samotným uzavřením kupní smlouvy naopak žalovaná žádného čistého výtěžku nedosáhla. Jak zjistil okresní soud, kupní cena 300.000 Kč byla žalované zaplacena až 10. 1. 2017, když žalovaná obdržela druhou splátku. Teprve tehdy bylo možné podle názoru odvolacího soudu považovat výtěžek za dosažený. Lze tak uzavřít, že její dluh vůči žalobci vznikl až dne 11. 1. 2017. Před tímto datem nemohla nastat ani jeho splatnost, neboť se dluh nemůže stát splatným dříve, než vznikne. Z toho krajský soud též dovodil, že v době vydání rozsudku okresního soudu pohledávka stěžovatele dokonce ještě ani neexistovala. V této skutečnosti spatřoval odvolací soud důvod hodný zvláštního zřetele, pro který ve věci úspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů podle ustanovení §150 o. s. ř. nepřiznal. Rozhodl proto, že právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem nemá žádný z účastníků řízení. Předmětem odvolacího řízení pak byly úroky z prodlení, ohledně nichž byla žalovaná zcela úspěšná, neboť odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a v tomto rozsahu žalobu zamítnul. Žalovaná má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Stěžovatel s rozsudkem krajského soudu nesouhlasí. Má totiž za to, že žalovaná částka byla splatná již okamžikem prodeje zařízení třetí osobě. Co se týče samotné splatnosti kupní ceny, pak tato skutečnost je podle stěžovatele irelevantní. Sama žalovaná přitom uvádí, že část kupní ceny ve výši 150.000 Kč obdržela dne 19. 9. 2016, tedy před vydáním prvoinstančního rozhodnutí, avšak do vydání napadeného rozhodnutí nebylo stěžovateli z této částky ničeho uhrazeno. Stěžovatel nesouhlasí ani s použitím moderačního práva podle §150 o. s. ř. Byl to totiž stěžovatel, kdo žalované, jako bývalé družce, půjčil částku 1.248.500 Kč za účelem financování jejího podnikání. Žalovaná přitom stěžovateli žádné prostředky před podáním žaloby nevrátila s odůvodněním, že má peněz dost. Stěžovateli proto nezbylo, než podat žalobu na část plnění. Stěžovatel je přesvědčen, že nebýt soudního sporu, pak by z jím vymáhané částky neobdržel nic. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o příslušenství pohledávky (resp. proti rozhodnutí o nákladech řízení) - oboje v mantinelech tzv. bagatelních částek - proti nimž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily zcela zřejmé svévole, tedy např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Takové diskrepance však v projednávané věci zjistitelné nejsou. 8. Ústavní soud totiž shledal, že stěžovatel ve svém důsledku argumentaci krajského soudu přesvědčivě nezpochybňuje. Celá kupní cena byla totiž žalované skutečně zaplacena až dne 10. 1. 2017 s tím, že stěžovatel měl obdržet polovinu čistého výtěžku. Stěžovatel sám přitom ani v ústavní stížnosti nic neuvádí k eventuálním nákladům na uskutečnění prodeje. O čistém výtěžku lze proto skutečně hovořit teprve po obdržení celé kupní ceny. Stěžovatel rovněž vůbec nevysvětluje, proč jeho žaloba směřuje právě a jen na částku 50.000 Kč, což činí jeho tvrzení o to méně přesvědčivá. I z tohoto důvodu - odhlédnuto od hlediska bagatelnosti - lze ústavní stížností napadené rozhodnutí (resp. jeho jednotlivé výroky) z ústavněprávního hlediska akceptovat. 9. V návaznosti na úvahy krajského soudu týkající se věci samé je pak i použití moderačního práva podle ustanovení §150 o. s. ř. z ústavního hlediska přijatelné. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se totiž Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což ale v dané věci splněno není [srov. k tomu přiměřeně např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. 10. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného rozsudku krajského soudu, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozsudkem porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2017 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2017:2.US.1394.17.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1394/17
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 5. 2017
Datum vyhlášení  
Datum podání 8. 5. 2017
Datum zpřístupnění 21. 6. 2017
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodaj Šimíček Vojtěch
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §150, §238 odst.1 písm.c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík pohledávka
náklady řízení
žaloba/na plnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1394-17_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 97673
Staženo pro jurilogie.cz: 2017-06-24