ECLI:CZ:US:2017:2.US.1408.17.1
sp. zn. II. ÚS 1408/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Inteprod Ltd., se sídlem Albert Place, Lawford House, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, a HUNTON Systems Ltd., se sídlem s. 13, First Fl., Olia, ji Trade Centre Victoria, Mahe, Seychelská republika, zastoupených JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 5 To 25/2016, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených usnesení, kterými bylo rozhodnuto, že se podle ustanovení §81a trestního řádu za použití §80 odst. 1 trestního řádu České republice zastoupené Úřadem vlády České republiky vydávají peněžní prostředky ve výši 85.406.052,56 Kč (stav aktiva ke dni 2. 3. 2011) včetně úroků, zajištěné na bankovním účtu stěžovatele INTEPROD Ltd. (dříve DEESIDE SERVICE SOLUTIONS Ltd.), a peněžní prostředky ve výši 50.031.526,62 Kč (stav aktiva ke dni 2. 3. 2011) včetně úroků, zajištěné na bankovním účtu HUNTON Systems Ltd.
2. V odůvodnění napadených rozhodnutí soudy shodně uvedly, že nemají žádných pochybností o nároku poškozené (České republiky) na vydání peněžních prostředků zajištěných na inkriminovaných účtech, neboť jejich původ je z popsaných bankovních operací podložených fiktivními účetními doklady zřejmý, a proto nároku uplatněnému poškozenou v plném rozsahu vyhověly. Navíc zdůraznily, že přes uvedené účty nebyly provedeny žádné jiné transakce, přičemž pokud jde prokazatelně o peněžní prostředky náležející poškozené, s nimiž pachatel trestného činu vůbec nedisponoval, není racionální důvod je nevrátit jejich majiteli, tedy poškozené, a tak mnohem rychleji a efektivněji než jakýmkoli jiným způsobem uspokojit její právo (viz rozhodnutí NS 11Tdo 178/2004, www.nsoud.cz). S odkazem na znění ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu pak soudy také uvedly, že v posuzovaném případě není o právu poškozené České republiky na věc pochyb právě proto, že k přesunu peněžních prostředků došlo bez právem uznaného důvodu tak, jak bylo prokázáno v průběhu dokazování v hlavním líčení.
3. Napadená rozhodnutí dle stěžovatelů porušila jejich právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále se stěžovatelé dovolávají též čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelé považují za protiústavní již východiska napadených usnesení, podle nichž přiměřené užití ustanovení §80 trestního řádu na základě ustanovení §81a trestního řádu v principu umožňuje vyplacení peněžních prostředků z účtu, na němž byly zajištěny postupem podle ustanovení §79a trestního řádu jiné osobě než majiteli tohoto účtu; navíc za situace, kdy majitel účtu (i) není osobou, proti které se trestní řízení vede, a (ii) údajné právo této jiné osoby k předmětným peněžním prostředkům tato osoba zpochybňuje. Dle stěžovatelů je výrazně odlišné, zda je rozhodováno dle ustanovení §80 trestního řádu o "dalším osudu" movité věci, která byla vydána (§78 trestního řádu) či odňata (§79 trestního řádu), se situací, kdy má být na základě přiměřené aplikace téhož ustanovení rozhodnuto o "dalším osudu" peněžních prostředků zajištěných na účtu (§79a trestního řádu). V případě movité věci totiž spočívá její zajištění ve smyslu trestního řádu v odevzdání či odnětí samotné držby této věci, avšak v případě peněžních prostředků uložených na bankovním účtu postupem podle ustanovení §79 trestního řádu dochází pouze k jejich "blokaci" na dobu trvání zajištění. Stěžovatelé mají navíc za to, že hovoří-li ustanovení §81a trestního řádu o "vrácení" peněžních prostředků v případě, nastanou-li okolnosti uvedené v ustanovení §80 odst. 1 věta první trestního řádu, pak "vrácením" v tomto kontextu nelze z povahy věci rozumět nic jiného než "odblokování" těchto peněžních prostředků na účtu, neboť jakoukoliv jinou transakcí by bylo přestoupeno přes rámec "navrácení" v původní stav, tj. ve stav před zajištěním, obzvláště pak k "jiné osobě" uplatňující "právo k nim". Uvedenému výkladu ostatně napovídá skutečnost, že peněžní prostředky nacházející se na bankovním účtu nejsou majetkem majitele tohoto účtu, a také fakt, že v případě peněžních prostředků nacházejících se na bankovním účtu v principu nelze hovořit o tom, že o něčím právu na tyto konkrétní peněžní prostředky ("právu na věc") není pochyb, neboť peněžní prostředky jsou v principu genericky určenou věcí, takže v úvahu přichází jedině pohledávka někoho vůči někomu, tedy právo na zaplacení určité částky, a nikoli právo jiné osoby k peněžním prostředkům, které má někdo uložené na svém bankovním účtu. Proto dle stěžovatelů může mít v principu Česká republika v posuzované věci právo na náhradu škody vůči obžalovaným, resp. odsouzeným, pokud jí byla způsobena a v rozsudku přiznána, resp. může se případné domáhat jiných nároků vůči jiným subjektům (např. na vydání bezdůvodného obohacení) a v případě dosažení vykonatelného rozhodnutí jít cestou jejich exekuce, avšak dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu a nikoli dle citovaných ustanovení trestního řádu. Závěrem této části ústavní stížnosti pak stěžovatelé připomínají, že v posuzované věci majitelé účtů, na nichž byly peněžní prostředky zajištěny (tj. stěžovatelé), nejsou osobami, proti nimž se trestní řízení vede, takže existencí nároku na náhradu škody, tedy vydání předmětných finančních prostředků České republice, nemůže být v žádném případě odůvodněno. Dále pak stěžovatelé namítají, že výklad, na němž jsou založena napadená usnesení, porušuje jejich ústavní práva v tom ohledu, že se soudy považovaly za oprávněné rozhodnout o pochybnostech, které tu panují ve smyslu ustanovení §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu mezi stěžovateli na straně jedné a Českou republikou na straně druhé, ačkoli to je přitom dle konstantní judikatury Ústavního soudu považováno za nepřípustné (např. sp. zn. IV. ÚS 325/98, IV. ÚS 66/99, IV. ÚS 395/02, I. ÚS 178/01). Stěžovatelé totiž v průběhu trestního řízení zcela zřejmě aktivně projevovali svůj nesouhlas s vydáním těchto prostředků České republice, pročež nemohlo a ani nesmělo dojít k vydání věci a případ měl být posouzen v občanskoprávním řízení. Stěžovatelé mají rovněž za to, že závěr, že v posuzované věci o údajném právu České republiky na vyplacení předmětných peněžních prostředků "není pochyb", soudy učinily předčasně, neboť napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v neveřejném zasedání dříve, než rozhodl odvolací soud o odvoláních obžalovaných ve věci samé. Napadené usnesení tedy ve svých závěrech o údajné "neexistenci" pochybností o "právu na peněžní prostředky" vychází z výsledků dokazování v tehdy nepravomocně rozhodnuté trestní věci. Navíc dle stěžovatelů z platné právní úpravy ani neplyne důvod, proč by dokazování ohledně viny a trestu vedené před soudem v hlavním líčení, resp. ve veřejném zasedání o odvolání, mělo posléze posloužit jako podklad pro rozhodnutí o vyplacení finančních prostředků z jejich účtů "jiné osobě", aniž by tato "jiná osoba" byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s postupem orgánů činných v trestním řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž rozhodnutí podle ustanovení 80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva konstitutivní či deklaratorní charakter (srov. shodně Šámal a kol.: Trestní řád I., II., III., 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 1090). Usnesení podle ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu není rozhodnutím, kterým by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydávané věci a stěžovatelům tak zůstává zachována možnost uplatňovat svá práva v občanskoprávním řízení řešícím smluvní a vlastnické otázky (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/05, usnesení sp. zn. III. ÚS 2420/07, usnesení sp. zn. I. ÚS 1514/09, usnesení sp. zn. II. ÚS 4135/12, a další; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnosti tohoto typu jsou proto na základě výše uvedené argumentace a s odkazem na subsidiární povahu ústavní stížnosti a předčasnost případného zásahu Ústavního soudu odmítány, a to buď jako nepřípustné (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3281/09, usnesení sp. zn. II. ÚS 3537/10, usnesení sp. zn. II. ÚS 2758/11, usnesení sp. zn. II. ÚS 4208/12), anebo jako zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 696/04, usnesení sp. zn. III. ÚS 2420/07, usnesení sp. zn. II. ÚS 611/08 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1514/09), a to včetně případů, kdy jsou takto vydány zajištěné peněžní prostředky (viz za všechny usnesení sp. zn. II. ÚS 4208/12 ze dne 6. 2. 2013).
6. Jestliže tedy z tvrzení stěžovatelů obsažených v ústavní stížnosti vyplývá, že svými procesními aktivitami, včetně podání ústavní stížnosti, sledují ochranu svých majetkových práv (ačkoliv se výslovně domáhají pouze ochrany práva na spravedlivý proces), musí Ústavní soud zdůraznit, že doposud nelze hovořit o odepření (soudní) ochrany vlastnickému nebo jinému právu. V této fázi řízení proto Ústavní soud nemohl relevantně zvažovat důvody pro vydání kasačního nálezu, který se z materiálního hlediska jeví jako předčasný, neboť stěžovatelé mohou, bez ohledu na výsledky trestního řízení, podat civilní reivindikační žalobu proti osobě, které byly předmětné věci vydány. Ústavní soud tak souhlasí se stěžovateli, že rozhodnout o vlastnictví zajištěných finančních prostředků není v konečné fázi věcí orgánů činných v trestním řízení, nýbrž občanskoprávních soudů (s omezeními danými zejména ustanovením §135 odst. 1 občanského soudního řádu). Pro posouzení nyní rozhodované věci ze strany Ústavního soudu je však klíčové, že po materiální stránce takto zůstává stěžovatelům zachována možnost domáhat se svého vlastnického práva v občanskoprávním řízení, ve kterém budou sporné právní poměry řešeny definitivně.
7. Ústavní soud v tomto ohledu vychází ze zásady minimalizace zásahů do činnosti státních orgánů, neboť ty jsou v prvé řadě povolány k ochraně základních práv a svobod. Navíc, i kdyby Ústavní soud návrhu stěžovatelů vyhověl a napadená usnesení zrušil, není zřejmé, jakým způsobem by tato skutečnost mohla ovlivnit jejich právní postavení, neboť v každém případě by o určení vlastnického práva k předmětným finančním prostředkům rozhodovaly soudy v občanskoprávním řízení. Jen na okraj lze též poznamenat, že občanskoprávní cestou by se stěžovatelé museli vydat i v případě, kdy by zajištěné finanční prostředky byly dány do úschovy a nedošlo k jejich vydání poškozené České republice tak, jak je uvedeno v ustanovení §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, jehož se stěžovatelé v ústavní stížnosti také dovolávají.
8. Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že v napadených rozhodnutích (jakož i v řízeních bezprostředně předcházející jejich vydání) neshledal žádné deficity z hlediska práva na spravedlivý proces, kterého se stěžovatelé dovolávají. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by se garantovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou takto napadená rozhodnutí akceptovatelná, kdy především jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná a obsáhle vysvětlují, z jakého důvodu soudy přistoupily k vydání zajištěných peněžních prostředků poškozené České republice (a to včetně aplikace předmětných procesních předpisů a naplnění podmínek v nich obsažených, které stěžovatelé v ústavní stížnosti zpochybňují).
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud považoval ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu