ECLI:CZ:US:2017:2.US.1476.17.1
sp. zn. II. ÚS 1476/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. Martinem Cyprisem, advokátem se sídlem Lannova tř. 16/13, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 6. 2016, č. j. 11 T 44/2015-603, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 4 To 347/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 4 Tdo 140/2017-25, za účasti Okresního soudu v Prostějově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže není třeba je podrobně rekapitulovat.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a principů presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a zákonnosti postupu orgánů stání moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
3. Zásadní pochybení stěžovatel spatřuje ve "vadném a nepřesvědčivém" zjištění skutkového stavu, který byl založen jen na výpovědích svědků Ing. Riedicha (daňový poradce) a Bc. Havlíčka (účetní), přičemž ve druhém případě bylo namístě zkoumat, zda se tento svědek nedopustil křivé výpovědi. Napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna a nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Konkrétně stěžovatel namítá, že daňové přiznání za rok 2011 bylo podáno ing. Riedichem, byť tento uvedl, že je podal Bc. Havlíček. Dokazováním bylo údajně zcela vyvráceno úmyslné zavinění stěžovatele, a to zejména tím, že předmětné daňové přiznání podal prostřednictvím profesionálního externího daňového poradce a domníval se, že investice do obchodní společnosti Brixton-gastro, s. r. o. je daňově uznatelnou položkou a až do zahájení daňové kontroly stěžovateli nebylo známo, že bylo daňové přiznání podáno opožděně a v nesprávné výši. Stěžovatel tedy přistupoval ke svým zákonným povinnostem s péčí řádného hospodáře a důvodně se spoléhal na služby profesionálů. Navíc, společnost TOKATO, s. r. o., jejímž jediným jednatelem byl stěžovatel, řádně a včas podala daňové přiznání k DPH za poslední dvě čtvrtletí roku 2011, takže by bylo z pohledu případného pachatele daňového deliktu "až dětsky naivní", aby jakkoliv zkresloval údaje o hospodaření k dani z příjmů právnických osob, když správné podklady již byly zaslány finančnímu úřadu v rámci přiznání k DPH. Protože správci daně byly výsledky tohoto daňového subjektu známy, mohl stanovit daň na základě pomůcek. Stěžovatel se ostatně poté, co vyšlo najevo, že daňové přiznání bylo vyhotoveno nesprávně, snažil chybu napravit ve spolupráci se správcem daně. Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy vycházely pouze z důkazů, které podporovaly obžalobu, a pominuly důkazy ve prospěch stěžovatele (viz zejména jeho obhajoba). Ospravedlňující důkazy (výslech svědka Bc. Havlíčka) sice proveden byl, avšak zcela neodůvodněně byl označen za nevěrohodný.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel napadá především právní a skutkové hodnocení věci ze strany obecných soudů a vytýká jim nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo při hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových i právních závěrů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, zásada in dubio pro reo z principu presumpce neviny vychází, je zaručena čl. 40 odst. 2 Listiny a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem zásady in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají volnost obecnému soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má zaručovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající v uznání jednotlivce vinného trestným činem [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Obecný soud tak musí dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného.
6. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň ale Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
7. Uvedené nastalo právě v nyní projednávaném případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky libovůle. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům, a rozvedly též svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních prostředků, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti. Jak ostatně plyne z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatel zkrácení daně doznal (do řádného daňového přiznání společnosti TOKATO s. r. o. nebyly zahrnuty všechny dosažené příjmy za rok 2011), nicméně popřel své zavinění, když uvedl, že celá záležitost vznikla shodou nešťastných okolností (hospitalizace účetního a údajně špatná koordinace s daňovým poradcem). Pokud však za této situace obecné soudy na základě výsledků provedeného dokazování dovodily, že obhajoba stěžovatele byla vyvrácena, je z pozice Ústavního soudu nutno konstatovat, že podstata ústavní stížnosti ve skutečnosti brojí jen proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů, což je však oblast, do které Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší zasahovat.
8. Výjimkou z tohoto pravidla je pouze případ tzv. extrémního nesouladu mezi výsledky provedeného dokazování a jeho právním posouzením, což však určitě není tento případ. Ze všech napadených soudních rozhodnutí se totiž podává, že soudy velmi pečlivě a přesvědčivě vyhodnotily provedené důkazy, nedopustily se ani tzv. opomenutého důkazu a pokud některý důkaz shledaly relevantním (zejména výpověď daňového poradce Ing. Riedicha) a jiný naopak nevěrohodným (výpověď účetního Bc. Havlíčka), řádně odůvodnily, v čem spatřovaly tuto nevěrohodnost (jmenovaný účetní se stěžovatelem spolupracoval dlouhodobě a byl v případu zainteresovanou osobou). Není proto dán žádný důvod, pro který by měl Ústavní soud, pamětliv svého ústavního postavení, do rozhodnutí obecných soudů zasahovat.
9. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení lze jako celek považovat za spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny i principu in dubio pro reo učinit závěr, že stěžovatel je pachatelem předmětného zločinu. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele a Ústavní soud za této situace nemíní nikterak přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat toliko za pokračující polemiku s obecnými soudy a (lidsky pochopitelnou) nespokojenost s výsledkem trestního řízení, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod věcně zabývat.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu