infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.12.2017, sp. zn. II. ÚS 1574/17 [ usnesení / ZEMÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2017:2.US.1574.17.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2017:2.US.1574.17.1
sp. zn. II. ÚS 1574/17 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ch., zastoupeného JUDr. Josefem Petrem, advokátem, se sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1532/2016-136 ze dne 1. března 2017, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 111/2015-18386 ze dne 27. dubna 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 50 T 4/2013-18073 ze dne 27. února 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a dále za sbíhající se organizátorství k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zákon") k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Opavě sp. zn. 5 T 17/2009 ze dne 25. 2. 2013, byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti specifikované ve výroku o trestu na dobu sedmi roků. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu v uvedeném rozsudku Okresního soudu v Opavě a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), bylo rozhodnuto o náhradě škody. Stejným rozsudkem bylo rozhodováno o vině a trestu dalších třech obviněných a o zabrání věci ve vztahu k zúčastněné osobě. 3. O odvolání stěžovatele (i dalších obviněných a zúčastněné osoby) rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") dalším napadeným rozsudkem, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke dvěma poškozeným a podle §259 odst. 3 tr. řádu o náhradě škody v tomto rozsahu nově rozhodl. 4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, opřené o dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho jednání nenaplnilo znaky objektivní a subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Dle něj je z provedeného dokazování zřejmé, že stěžovatel rozhodné skutečnosti správci daně sdělil. Poukazuje přitom na to, že žádný ze soudů neřešil odklon od ustálené soudní judikatury, na niž v průběhu řízení odkázal. Zdůrazňuje, že nemohl spáchat úmyslný trestný čin za situace, kdy sám poskytl potřebné informace pro vyměření daně, má za to, že z jeho strany mohlo jít toliko o nedbalost. Namítá též extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů vedoucí k porušení práva na spravedlivý proces. Rozebírá přitom výpovědi spoluobviněných a popírá jakoukoliv součinnost s nimi. Je přesvědčen, že pro určení rozsahu jeho spoluúčasti na stíhané trestné činnosti neexistuje žádný použitelný důkaz. Uvádí, že vztah s obviněným P. G. měl povahu pouze vztahu zaměstnance a zaměstnavatele, což odůvodňuje tím, že orgány činné v trestním řízení u něho nezjistily žádný zvláštní majetek. S odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu pak stěžovatel namítá, že soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, v čemž rovněž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. V tomto směru vznáší připomínky zejména k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 7. Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. 8. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, které směřují do učiněných skutkových závěrů i do jejich právního posouzení. Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby a námitek podaných v opravných prostředcích, především pak v dovolání, zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudu prvního stupně a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny. 9. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal u každého bodu výroku o vině, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil, neboť nezjistil, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky. 10. Stěžovatel sice shledává porušení práva na spravedlivý proces v extrémním rozporu skutkových závěrů s provedenými důkazy stran zjištění, že se podílel na všech dílčích útocích specifikovaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně společným jednáním s obviněným P. G., když z provedeného dokazování dle něj neplyne, že by o tom svědčil některý z provedených důkazů, Ústavní soud však z obsahu napadených rozhodnutí neshledal, že by příslušná a řádně popsaná skutková zjištění neměla v provedených důkazech odpovídající obsahové zakotvení. 11. Výhrady stěžovatele proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňoval dokazování a hodnocení důkazů, ostatně řešil i dovolací soud, existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy také nezjistil. Naopak konstatoval, že soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a logicky výstižně zhodnotily. 12. Lze tak uzavřít, že skutkové závěry, k nimž soudy obou stupňů dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu. Námitky stěžovatele proti skutkovým zjištěním jsou tak pouze polemikou se způsobem, jakým soudy v rámci ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu prováděly a hodnotily důkazy, což však nemůže věc posunout do ústavní roviny. 13. V souvislosti s námitkami stěžovatele směřujícími do právního posouzení skutků Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Proto i výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pokud by závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle [viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73) či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), usnesení sp. zn. I. ÚS 3823/13 ze dne 5. 6. 2014)]. 14. Námitkami vztahujícími se k právnímu posouzení skutků, které stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti, se zabýval již soud prvního stupně a podrobně je přezkoumal i odvolací soud. Posuzovaná ústavní stížnost je pak převážně identická s obsahem podaného dovolání, s jehož argumentací se i dovolací soud v mezích uplatněného dovolacího důvodu vypořádal. Znovu tak řešil otázku, zda jednání stěžovatele uvedené v bodě I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a právně posouzené jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, naplnilo znaky dané skutkové podstaty, přičemž po podrobném rozboru dospěl ke stejnému závěru jako soudy nižších stupňů, tedy, že uvedené znaky byly jednáním stěžovatele evidentně naplněny. Z okolností daného případu přitom vyvodil, že šlo o organizovanou, naplánovanou a promyšlenou akci, kdy v relativně krátké době pěti měsíců bylo postupně čtyřmi obchodními společnosti dovezeno velké množství motorové nafty zakoupené od polské obchodní společnosti a tato nafta byla vždy obratem prodána české obchodní společnosti, která zajistila její další distribuci. Společným rysem všech těchto obchodních společností bylo, že je fakticky ovládal obviněný P. G., ovšem prostřednictvím jiných osob, neboť měl uložený trest zákazu činnosti (výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech), které se však řídily jeho pokyny a přijímaly za to patřičnou odměnu. Obviněný P. G. tak měl dovoz motorové nafty pod kontrolou včetně okolnosti, že nebude přiznána ani zaplacena spotřební daň a daň z přidané hodnoty. 15. Dominantní role obviněného P. G. však i dle názoru Ústavního soudu nic nemění na prokázané trestní odpovědnosti stěžovatele, jejíž podstata byla podrobně rozebrána nejen v napadených rozsudcích, ale i v usnesení dovolacího soudu. Stěžovatel sice uplatnil námitku, že dne 1. 7. 2009 měl jednání na celním úřadě, jak však vyplynulo z provedeného dokazování, jeho účelem nebylo to, aby za obchodní společnost, v níž vykonával funkci jednatele, podal přiznání ke spotřební dani a tuto zaplatil, aby nechal registrovat tuto společnost jako dovozce zboží podléhajícího spotřební dani či aby na účet správce daně složil zajištění daně. Po jednání na celním úřadě totiž nic z toho neučinil, pouze již v dovozech pod hlavičkou své společnosti nepokračoval a v dalších dovozech nezdaněné nafty se dále angažoval prostřednictvím jiných společností, aniž by v rámci svého značného vlivu na jejich činnost i na statutární orgány učinil cokoliv pro to, aby tyto společnosti své daňové povinnosti splnily. Naopak vůči nim vyvíjel v intencích pokynů hlavního organizátora P. G. činnost, která směřovala k tomu, aby dovážená nafta zůstala nezdaněná. Jak poukázal dovolací soud, úmysl stěžovatele zkrátit daň jednoznačně vyplývá ze způsobu jeho jednání při samotném dovozu motorové nafty a následných dispozicích s ní. Skutečnost, že se dostavil na celní úřad a informoval se o podmínkách dovozu, tak nemůže sama o sobě svědčit o nedostatku jeho úmyslného zavinění. 16. Ústavní soud neshledal ani důvod k přehodnocování závěrů soudů vztahujících se k námitkám do skutku uvedeného v bodě II výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, právně kvalifikovaného jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pokud stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že neměl nic společného s obchodními společnostmi, v rámci jejichž činnosti byly poškozeny jiné podnikatelské subjekty, i touto námitkou se soudy všech stupňů dostatečně zabývaly, přičemž dospěly ke stejnému závěru, že tyto podvodné útoky byly sice páchány prostřednictvím činnosti obchodních společností, které fakticky ovládal P. G., z provedených důkazů však jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel svým jednáním poskytoval tomuto obviněnému takovou součinnost, která podporovala dosažení podvodného záměru, a měla povahu úmyslného společného jednání ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku. 17. Vztah stěžovatele ke spoluobviněnému P. G. rozhodně nebyl pouze vztahem zaměstnance k zaměstnavateli, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti. Soudy všech stupňů neměly pochybnosti o tom, že stěžovatel P. G. v podstatě zastupoval a v době jeho nepřítomnosti za něj rozhodoval, případně tlumočil jeho pokyny, že byl jeho pravou rukou, plnil jeho příkazy a řídil dle jeho pokynů další osoby, které byly P. G. "nastrčené" do obchodních společností. K tomu se shodně vyjádřila řada vyslechnutých svědků, vyjmenovaných nejen v rozsudku soudu prvního stupně, ale i v potvrzujícím rozhodnutí soudu odvolacího. 18. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v názoru, že napadená rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího jsou nepřezkoumatelná z důvodu, že nezaujala žádné stanovisko ke stěžovatelem citované judikatuře, vztahující se k výkladu pojmu "zkrácení daně" ve smyslu trestněprávním. Byť soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nereagovaly přímo na poukazované judikáty, nelze dospět k závěru, který prosazuje stěžovatel, že by se od nich při svém rozhodování odklonily. S ohledem na konkrétní skutková zjištění vyjádřená v napadených rozhodnutích a podpořená výpovědí svědka Milana Chovance, který se stěžovatelem dne 1. 7. 2009 jednal na celním úřadě (viz str. 65 a str. 66 rozsudku soudu prvního stupně) totiž uvedené judikáty na případ stěžovatele nedopadají. 19. S ohledem na obsah odůvodnění všech napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. 20. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. prosince 2017 Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2017:2.US.1574.17.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1574/17
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 19. 12. 2017
Datum vyhlášení  
Datum podání 22. 5. 2017
Datum zpřístupnění 30. 1. 2018
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodaj Zemánek Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §125
  • 40/2009 Sb., §240, §209
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
Věcný rejstřík trestný čin/podvod
svědek/výpověď
zavinění/úmyslné
zavinění/z nedbalosti
důkaz/volné hodnocení
dokazování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1574-17_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 100439
Staženo pro jurilogie.cz: 2018-02-02