ECLI:CZ:US:2017:2.US.1698.17.1
sp. zn. II. ÚS 1698/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, se sídlem Bubenská 1, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017 č. j. 21 Co 124/2017-194, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 2. 2017 č. j. 32 P 15 /2016-176, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 1, 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v článku 3, 5, 9 odst. 3, a v článku 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatel spatřuje pochybení soudů v tom, že postupovaly v jeho věci svévolně, a rozhodovaly na základě skutkových zjištění, která jsou v rozporu se skutečným stavem. Stěžovatel má také za to, že soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a nerespektovaly ustálenou judikaturu (např. nález I. ÚS 618/05). Pokud odvolací soud opřel své odůvodnění o údajné realizování styku na základě dohody rodičů, je takový jeho závěr v rozporu s realitou, jelikož nelze vnímat jako dohodu rodičů diktát matky nezletilé, která umožňovala styk stěžovatele s nezletilou jen velmi neochotně.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 21. 2. 2017 č. j. 32 P 15/2016-176, zamítl návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým by byl zatímně upraven styk otce s nezletilou do rozhodnutí ve věci samé v každém týdnu v pondělí a ve středu od 12:30 do 19:00 hod., v každém sudém týdnu od pátku 12:30 hod. do soboty 19:00 hod. a v každém lichém týdnu od čtvrtka 12:30 hod. do pátku 19:00 hod. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2017 č. j. 21 Co 124/2017-194, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 1 nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Především je nutné zdůraznit, že v případě rozhodování obecných soudů o nařízení předběžného opatření se Ústavní soud zpravidla necítí oprávněn zasahovat do jejich rozhodování, neboť se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci samé a posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření je věcí obecného soudu. Ústavní soud se v takových případech omezuje jen na zjištění, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních respektovaly příslušná zákonná ustanovení. Podstatou přezkumu ze strany Ústavního soudu pak může být pouze posouzení ústavnosti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření. Posouzení podmínek pro jeho nařízení je přitom zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 2010/12, ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 155/13 a ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 909/14, dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
6. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci za situace, kdy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 4. 2014, č. j. 50 P 93/2014-18, byla nezletilá svěřena do výchovy matky, stěžovateli bylo stanoveno výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně. V současné době probíhá řízení ve věci samé o úpravě styku nezletilé s otcem, o úpravě styku nezletilé s matkou a o snížení výživného. Podáním ze dne 20. 2. 2017 se stěžovatel domáhal nařízení předběžného opatření, kterým by byl upraven styk otce s nezletilou do rozhodnutí ve věci samé v každém týdnu v pondělí a ve středu od 12:30 do 19:00 hod., v každém sudém týdnu od pátku 12:30 hod. do soboty 19:00 hod. a v každém lichém týdnu od čtvrtka 12:30 hod. do pátku 19:00 hod. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení stěžovateli vysvětlil, že naléhavá potřeba zatímní úpravy nebyla prokázána, když matka stěžovateli ve styku nebrání, stěžovatel je pouze nespokojen s rozsahem styku a chtěl by, aby u něj nezletilá přespávala. Soud prvního stupně měl za to, že kontakt stěžovatele s nezletilou je poměrně častý, a nehrozí tak, že by dítě na stěžovatele odvyklo. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud.
7. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr soudu prvního stupně bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, které se vypořádalo se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.
8. Ústavní soud konstantně judikuje, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž se jedná o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu.
9. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že rozhodnutí o předběžném opatření musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nesmí být projevem svévole. O svévolnou aplikaci se přitom jedná zejména tehdy, jde-li o aplikaci argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého odůvodnění, takže ji nelze objektivně akceptovat [např. nález sp. zn. III. ÚS 126/04 ze dne 5. 10. 2004 (N 141/35 SbNU)]. Obecné soudy však v nyní projednávané věci z tohoto pohledu k návrhu stěžovatele přistupovaly, přičemž jejich řádně odůvodněný závěr, že v daném případě není dána naléhavá potřeba pro zatímní úpravu styku stěžovatele s nezletilou, neshledal Ústavní soud vybočující z mezí ústavnosti.
10. Pokud stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, když dospěly k závěru, že styk je v současné době realizován na základě dohody rodičů, jednalo se o pouhé konstatování soudů o skutečnosti, že v současné době (tedy do rozhodnutí o věci samé) probíhá z právního hlediska styk stěžovatele s nezletilou na základě vzájemné dohody rodičů, nikoli na základě soudního rozhodnutí (neboť styk s nezletilou nebyl předmětem soudem schválené dohody rodičů). Nejedná se tedy o konstatování, zda o rozsahu styku panuje mezi rodiči shoda, v tom smyslu naopak soudy jednoznačně hovořily o snaze stěžovatele o širší styk s nezletilou, který mu dle jeho tvrzení matka nezletilé neumožňuje.
11. Další námitka stěžovatele se týká pochybení odvolacího soudu, který na věc aplikoval nepřípadně nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399), čímž se nevypořádal s argumentací stěžovatele nálezem sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279). Z obsahu napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud citoval z nálezu sp. zn. II. ÚS 568/06 jedinou větu, a to že při interpretaci čl. 10 odst. 2 Listiny, a čl. 8 Úmluvy je třeba vycházet z faktu, že rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou. Stěžovatel v odůvodnění svého odvolání ocitoval bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 618/05: "Předně je nutno mít na paměti, že čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod garantuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči, konkrétněji pak, že ve smyslu ustanovení §31 odst. 1 písm. a) ve vztahu k ustanovení §34 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), náleží odpovědnost za dítě oběma rodičům. Je dále zřejmé, že výchovný otcovský prvek je pro harmonický psychický rozvoj dítěte nezbytný a tedy, že je nepochybně v zájmu dítěte neztratit kontakt s otcem v takto útlém věku." a bod 19 tohoto nálezu: "Ústavní soud ve věcech péče o nezletilé poukazuje na nutnost použití takové interpretace účelu předběžného opatření v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jejímž výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Je nutno mít na zřeteli, že jakákoliv deformace vztahu rodič-dítě v důsledku odcizení, je v pozdější době jen těžko napravitelná".
12. Ústavní soud konstatuje, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 618/05 kritizoval rozhodnutí soudu, kterým byl odmítnut návrh, požadující úpravu styku s nezletilým dítětem dalším předběžným opatřením pro období letních prázdnin, za situace, kdy nebylo možno očekávat do období letních měsíců roku 2005 dohodu rodičů a s ohledem na zadání znaleckého posudku ani rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud tedy považuje nález sp. zn. I. ÚS 618/05, kterým stěžovatel argumentoval, za pro danou věc nepřípadný.
13. Ze shora uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Soudy obou stupňů se danou věcí podrobně zabývaly, a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah ke svým závěrům dospěly. Napadená rozhodnutí tak nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, neboť v jejich argumentaci žádný protiústavní exces nedovodil.
14. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu